Síla náhody

Síla náhody

 Adam Horáček byl úspěšný devětadvacetiletý právník. Všeobecně se o něm soudilo, že jeho kariéra a samotný život bude jeden splněný sen za druhým. Pracovitost, důvtip, inteligenci a charisma doplňovala pořádná dávka štěstí. Již dva roky žil Adam se svou překrásnou dívkou Alenou v nádherné vile, v okrajové, klidné části Prahy. V té době těm dvěma snad nic nescházelo. I přes časově náročné zaměstnání si Adam vždy našel čas na to, aby si mohli s Alenou někam vyrazit. Nevěděl však, že se blíží den, který celý jeho život obrátí naruby. Ten den měl přijít již velmi brzy.

Byl jedenáctý listopad s typickým podzimním počasím. Déšť už téměř promočil Adama na kost, když konečně přišel domů. Ani se ještě nestačil zout a už ho Alena objala. Na to objetí se těšil celou cestu z práce. Cestu plnou hluku, tlačenic, zmatků a bezútěšného počasí.

,,Konečně jsi doma.‘‘ usmála se šťastně Alena.

,,Ahoj lásko, už abychom měli auto zpátky z opravny. Tohle je vážně psí počasí.‘‘

,,V pátek už to má být mnohem lepší. Dokonce má svítit slunce. Zajdu
do opravny s tebou a můžeme si rovnou udělat hezký výlet.‘‘

,,To bychom mohli, ale teď jsem rád, že jsem pod střechou.‘‘ oddechl si Adam.

O hodinu později však již na nevlídné počasí, ba ani na auto nemyslel. Seděl
na gauči v obýváku a hladil Alenu po vlasech. Mluvili nejdříve o práci. Alena pracovala v mateřské školce. Milovala děti.

,,Dneska se pořád hádali o novou mašinku. Pořád!‘‘ smála se.

,,Zase Piškot s Pašíkem?‘‘ vyzvídal Adam.

,,Kdo jiný. Tyhle dva si dělají pořád naschvály. Začalo to těmi přezdívkami, potom hádky o to, kdo si mě vezme, a teď se hádají úplně o všechno!‘‘

,,Teď jsi mi připomněla, že bych tě rád pozval zítra na večeři. Mám pro tebe překvapení. A ,ne‘ neberu jako odpověď.‘‘ usmál se Adam.

Alena se jen na chvilku zamyslela a poté souhlasila.

,,Hovadina!‘‘ zařval Ding a hlasitě si říhnul.

,,Seš prostě blbej. Říkam ti, starej Tonik nezmrznul, ale normálně se uchlastal.‘‘ stál si na svém Vily

,,Ten tě slyšet! Praští tě po palici flaškou Božkova, jelito. Tonik vydržel všechno! Kdybys do něj nalil flašku lihu, ještě by chtěl další. Zmrz a hotovka!‘‘

,,A furt si budeš mlejt svojí. Byla kosa. Velká kosa. Tonik se chtěl zahřát tak to do sebe lil jak divej. Usnul přímo na ulici. A jak tak spal, zapomněl se přikrejt. Nebo si někam vlízt. To tak bejvá. No..a bylo po něm.‘‘ vysvětloval Vily.

,,No dyť ti to říkam!! Bylo po něm – páč zmrznul! Počkej…no vidíš! My máme oba vlastně recht. Může za to chlast i ta zima. No jo, ale je ho škoda tak jako tak.‘‘ řekl Ding a znovu se napil z flašky.

         Ding a Vily byl párek dvaatřicetiletých bezdomovců. Ding byl na ulici již sedm let. Říkalo se mu také ,,Smůla‘‘, kvůli způsobu jakým se na ulici dostal. Byl to vášnivý hráč, hazardér, který nenáviděl prohry a hlavně se s nimi nedokázal smířit. Jeho specialitou byly karty. Druhou vášní byl alkohol. Jednou však tyto dvě záliby spojil a navíc tehdy byl jeho soupeřem v kartách opravdu nebezpečný kriminálník. Sázel tak dlouho, až přišel o všechny peníze, cennosti
a dokonce i střechu nad hlavou..a výherce nebyl rozhodně z těch, kteří by se
o něj poté nějak zajímali a starali se o jeho námitky či prosby. To Vily byl
na ulici ,,pouze‘‘ tři roky. Pracoval dřív jako truhlář, ale práci rozhodně příliš neholdoval. Snadno o ní tedy přišel. Poté to už šlo ráz na ráz. Netrvalo dlouho
a potkal Dinga. Ding byl přes všechny své záliby a špatné vlastnosti přátelský
a nabídl promrzlému Vilymu svou přikrývku a láhev. Stali se z nich velcí přátelé. Žili ze dne na den a snažili se uživit žebrotou nebo tím, co našli.

,,Vily, nepřipadá ti někdy ten život strašně nespravedlivej?‘‘ pronesl po chvíli ticha Ding.

,,Jo, pořád. Proč?‘‘ zabručel Vily.

,,Jenom mě to tak napadá. Dřív jsem si žil celkem pohodově. Měl jsem co
do huby, bezva bejvák, dokonce i fáro…a pak fakt dost podělam jednu hru
a jsem tady…a chlastam tady a jsem…‘‘ Ding pomalu usínal.

,,Jenom se neboj brácho, jenom se neboj. Dřív ti bylo hej. Pak si tvrdě spadnul na zem. My už jsme dole pěkně dlouho. A to taky nemůže trvat věčnost. Cejtim v kostech, že nás brzo nějakej pozlacenej výtah zase vyveze nahoru..‘‘ řekl Vily.

         Druhý den musela Alena stále myslet na večer. V práci byla zaměstnávána dětmi, především hádkami Piškota s Pašíkem. I přes ty strašné, nekončící a hlasité hádky je měla strašně ráda. Možná to byla právě ta živost, co na dětech milovala. A tajně doufala, že její děti budou tak živé jako tahle povedená dvojka. Děti, které budou její a Adama. Nic si nepřála více. Teď se blížila ta večeře a ona tušila, že ono překvapení jí tomuto snu přiblíží.

         Konečně. Bylo šest hodin večer a seděla s Adamem v jejich oblíbené restauraci ,,U Bílého jelena‘‘. Tady měli také poprvé schůzku.

,,Takže, hádám, že je vhodná doba na to překvapení, co myslíš?‘‘ nadhodil Adam, zatímco čekali na jídlo.

,,Tak jen do toho.‘‘ špitla Alena napětím.

,,Alenko, chodíme spolu už asi šest let, žijeme spolu dva roky. Nedovedu si představit, že bych chtěl být s někým jiným. Takže…bych se tě rád zeptal..vezmeš si mě?‘‘ zeptal se pomalu Adam a zároveň vytáhl z kapsy překrásný zlatý prsten s drahým kamenem.

,, ANO!‘‘ téměř vykřikla Alena a hned ho políbila.

         ,,Nemam už co chlastat.‘‘ postěžoval si Ding, zatímco mžoural
na prázdnou láhev.

Vily neodpověděl. Koukal přiopile do zdi. Potom se chytil za víko od popelnice a rozhodl: ,,Tak jdem žebrat.‘‘

Oba se vrávoravě vybelhali z postraní uličky. Jenom co vyšli ven, posadili se zase na zem a opřeli se o zeď. Přímo naproti semaforu.

,, Jé hele panáčci – tyhle nám ale nic nedaj.‘‘ posteskl si Vily.

         Adam s Alenou odcházeli spokojení a rozveselení z restaurace. Domů to měli kousek. Smáli se a vzpomínali na jejich první schůzku. Zrovna přecházeli přes přechod, když si všimli dvou bezdomovců. Byli to Vily s Dingem.

,,Almužničku, lidičky dobrý‘‘ zablekotal Vily.

Adam jenom zavrtěl hlavou, ale Alena si povšimla toho druhého a zastavila. Ten jí věnoval jenom krátký pohled a bez jediného slova ho zase odvrátil, pokýval hlavou a díval se zase někam pryč. Vypadal, že na něco myslí, spíš vzpomíná
a byl na něj smutný pohled. Alena mu chtěla dát nějaké peníze, ale Adam jí stiskl ruku a vykročil pryč.

Po chvíli Dingo tiše řekl: ,,Nemyslim, že nás ten pozlacenej výtah sám od sebe někam vyveze, brácho. Ale aspoň v tom srabu tady nejsem sám. Mohlo by bejt hůř. Dokud tu budeš ty, dycky se obejdu i bez chlápků s chechtákama jako byl tenhle mamlas.‘‘

         Byl pátek, třináctého listopadu. Bylo nádherné, slunečné počasí. Předpověď nelhala. Adam měl končit v práci dříve, ale Aleně řekl, že jde ještě po práci na skleničku s kolegy z práce. Alena četla hlavně pohádky a všechny děti jako zázrakem poslouchaly. Poté se rozloučila a odešla domů. Vzpomněla si na toho bezdomovce ze včerejší noci. Třeba tam stále je. Musela mu být strašná zima posledních pár dní. Teď je ale naštěstí teplo tak snad je mu lépe. Vypadal tak zvláštně. Třeba by rád začal nový život a neví jak. A tomu druhému by taky pomohl.

         Snad proto se Alena rozhodla, že půjde a bezdomovci dá dodatečně nějaké peníze. Možná to byl soucit, radost z budoucího manželství, dětí, pěkného počasí nebo zítřejšího výletu v opraveném autě. Především však
za tímto rozhodnutím byla její celková povaha. Po paměti šla směrem k místu, kde dva bezdomovce včera potkali. Pořádně se rozhlížela a už je zahlédla v postraní uličce přes silnici. Vykročila směrem k nim. Jeden z nich si jí všiml. Byl to ten, který jí tak upoutal. Dívala se jen na něj, aby se ujistila, že je to on. Jak tak šla směrem k nim, nevšimla si, že zničehonic ze zatáčky vystřelilo černé sportovní auto. Následoval obrovský náraz, který jí odmrštil
do strany. Hlavou jí letělo plno myšlenek. Svatba, rodiče, přátelé, děti ze školky, Piškot a Pašík, Adam. Její vlastní dítě. Alenčino tělo se zarazilo až o zábradlí několik metrů dál u chodníku. Zemřela na místě. Jakoby se na chvíli zastavil čas. Nebyl tu téměř nikdo. Auto zastavilo. Ding s Vilym se klepali, ale nebylo to zimou. Slunce přece tak pěkně svítilo. Nikdo z nich nepromluvil. Uběhla snad minuta, než se dveře auta pomalu otevřeli a z auta vystoupil muž, bílý jako stěna. Adam.

,,Alenko…bylo tak pěkně…že jsem myslel…myslel jsem, že tě překvapím
a pojedeme někam už dnes…jel jsem rychle…abych na tebe počkal před školkou…až skončíš..‘‘ promluvil.

Poté pomalu došel k Aleně, kleknul si k ní, objal její polámané tělo a začal plakat.

         Během pár vteřin se toho tolik změnilo. Alena ztratila život a veškerou budoucnost, po které tolik toužila. Také to znamenalo ztrátu dcery, přítelkyně, vychovatelky a snoubenky. Adam tragédii nesl velice těžce a o dva dny později se doma otrávil. Ani jeho předpoklady pro dokonalý život a zářnou kariéru nedokázaly přivést Alenu k životu. Dětem bylo řečeno, že jejich oblíbená paní vychovatelka odešla ze školky a nemohla se s nimi rozloučit, ale brzy se i k nim pravda donesla. Ding s Vilym si uvědomili cenu a neopakovatelnost vlastního života a začali usilovně hledat práci, kterou nakonec našli. Brzy přestali žít
na okraji společnosti.

         Pokud by Adam nedostal nápad Alenu překvapit již zpraveným autem, tragédie by se nestala. Mohl jí také nechat obdarovat bezdomovce o den dříve. Ani pak by se tragédie nestala. Pokud by Ding dopil svou láhev později, nešli by s Vilym žebrat a přitom by nepotkali Alenu s Adamem. Během jednoho jediného okamžiku se důsledky těchto náhod i dalších rozhodnutí navzájem propojily. Mohl to někdo předpokládat? Samozřejmě, že ne. Náhoda má obrovskou moc. Zářnou budoucnost obrátila v prach a zaprášenou naopak prachu zbavila.