Ať žije policie!

     „Dobrý den“ řikám pánovi u okýnka. Je tma, nikde se nesvítí, noc, že by rozsvítili na chodbě je ani nenapadne, „Jen se pěkně poduste“, jako by řikali lidem, co si, jako já, přijdou pro klíče od bytu.
     Dneska, když jsem přišla domu z práce, vyndala jsem z kaslíku papír, adresovanej mýmu manželovi, že vzhledem k tomu, že nebyl doma, mu policie otevřela byt a olepila majetek. Asi kvůli alimentům, nevim, myslim, že je to tak, protože to byla policie z Prahy 3 a my bydlíme na Praze 4 a manželova dcera bydlí na Praze 3. No to není podstatný, podstatný je, že nám dali novej zámek a klíče byly na policii v Cimburkový ulici.
     A tak jsem stála u okýnka v Cimburkový ulici a dožadovala jsem se klíčů od bytu, abych měla jít kam spát.
     „Já vám ty klíče ale nemůžu dát!“ tvrdil mi pan policajt, „protože na tom papíře je napsanej pan K. a to si pro to musí přijít on!“
     „No to si ze mě asi děláte srandu!“ řikám já, „já v tom bytě, s dovolením, bydlim, nakonec je to muj byt, tak si to někde zjistěte, neřikejte mi, že nemáte přístup do nějakýho systému, abyste zjistili, že v tom bytě bydlim, že na něj mám užívací právo a že je napsanej na mě!“
     „Já se nikam podívat nemůžu, ten papír je napsanej na vašeho manžela, teda asi manžela, co já vim, jestli je to manžel, tudíž když já vydám ty klíče vám, tak budu mít průšvih!“
     „Já vám zase řikám, že já tam chci jít spát. Já vám řikám, že budete mít průšvih, když mi ty klíče nedáte. Já vám řikám, že to je muj byt. Já vám řikám, že mi nemůžete znemožnit přístup do mýho bytu, na kterej mám užívací právo. Já vám řikám, že mi ten klíč dáte.“
     „Tak budete muset k soudu, aby vám tam dali zplnomocnění.“
     „Já vám řikám, že když já pudu k soudu, tak vám přinesu papír, že jste u policie skončil. Já nevim, proč bych měla chodit k soudu, když chci jít domu. Já myslim, že se na mě u každýho soudu v deset hodin večer vyserou.“
     „Já vám ten klíč nedám.“
     „Já chci domu!“
     „A když je ten byt, jak řikáte, váš, tak proč máte v občance bydliště jinde?“
     „Jak jinde? Já mám v občance bydliště Soukalova 758/35 a tam bydlim a od toho bytu ten klíč chci!“
     „Počkejte…“ Odešel s mou občankou i s papírem za roh. 
     Přemejšlela jsem, kam pudu spát. Přemejšlela jsem, že na tý chodbě se mi bude spát blbě. Přemejšlela jsem, jestli si lehnu na schody, nebo za dveře. Byla jsem rozhodnutá se odtud nehnout. To je jediný, co na ně platí. Když nám vykradli obchod a já jsem si sama vypátrala, kde to naše zboží je, ve kterým bazaru, taky jsem si musela na policii přinýst spacák a uhnízdit se jim na lavici u vrátnice, aby mi dali auto se dvěma pochopama, který tam se mnou pojedou. Protože jsem odmítla do toho bazaru taky sama jet a ty svoje telefony si zpátky odkoupit a přinýst jim je pod nos. Navíc potom v tom bazaru sepsali nějakej pitomej protokol, kde na nás byl kontakt a my jsme potom měli plnou poštu výhružnejch dopisů s podrobným popisem Orlický přehrady a návodem, jak se dělá beton.
     „Omlouvám se“ vyloup se z ničeho nic u okýnka s klíčema, „Já jsem si nevšim tý adresy, myslel jsem, že se jedná o byt v Praze 3.“
     „Chápu, to je v pořádku“ blahosklonně jsem odvětila a podepsala kolonku příjemce. „To se stává, já vim, že toho máte moc.“ A důstojně jsem odkráčela domů. Letělo mi hlavou, že policie je na mě vysazená. Že policie se rozhodla, že nebudu bydlet doma. Když mě loni muj opilý manžel zbil a vyhodil na mráz bez bot a klíčů, stála policie za dveřma mýho bytu a NEMOHLA NIC DĚLAT. Měla jsem jen lehký škrábnutí na pravý ruce, ani to moc nekrvácelo. Kdybych byla zbitá na kost, tak by ty dveře prej vylomili, ale takhle…..no jo, muj problém, že žiju s volem.

Doufám, že jim nebude vadit, že jsem nálepku myši přelepila na bříško, když ji měla na zádíčkách, nedalo se s ní manipulovat.