Lesopaní

LESOPANÍ

     Bylo to v tom období, kdy mělo konečně přestat pršet. V den, kdy je slunce již vzhůru, ale neví, jestli se má rozpálit do žhava, anebo se zbaběle schovat za mraky. V čas, kdy vítr rozdává první pozdravy stromům, které mu na oplátky kynou svými dlouhými pařáty. V momentě, kdy se mi pravá noha zabořila až nad kotník do tmavě zeleného, rosou a deštěm nasáklého mechu, který tak krásně voněl lesem.

     Tehdy jsem jí spatřil.

     Byla přenádherná.

     Vysoká byla jako já. Jako mladá jabloň, která mi kvete každoročně na zahradě a která je mi tolik sympatická právě svou výškou, kdy se přede mnou nesnaží něco schovávat nahoru ke slunci, kam nikdo nedosáhne. Ale právě naopak, nabízí vše co má tam, kam každý pohodlně dosáhne. Tak přesně tak byla vysoká.

     Krásné tmavé vlasy, které byly vytvořené z jemných kořínků a mladých větví, zřejmě javoru, se navzájem různě proplétaly a tvořily tak přirozená klubka a kadeře. Nezdálo se, že by o ně bylo nějak pečováno a přesto nepůsobily rozdrbaně, natož neupraveně. Když zlehka foukl vítr, všiml jsem si jak jsou dlouhé. Dosahovali místy až na zem a ty která tam dosáhly, jako by houstly a ihned vyrážely nové - nové větvičky a kořeny. Na některých rašily mladé lístky – jemný, zelený přeliv.

     Jasně rudé rty s barvou jahodo-malinovou silně kontrastovaly s její pokožkou, která byla velice bílá, přesto svěží, mladá, jako kůra břízy s jemnými černými žilkami, které tvořily sotva viditelné čárky na tom bílém pergamenu. Byla to taková bílá, jako když smícháte květy lesních jahod, pár sasanek a květy třešně a stejně tak i voněla.

     Zahalená byla do lehkých šatů, stvořených z listí snad všech stromů, které znám. Jasně jsem poznával listy javoru s temně nachovým žilkováním, které se na nich objeví vždy po prvních mrazech, listy habru, dubu, jírovce a mnoho dalších druhů, které takto pospolu vytvářely ty nejzajímavější vzory a barvy, které jsem kdy spatřil. U sebe je držely jemné pavučinky na nichž byly jako démanty navlečeny kapky rosy, která se zatřpytila vždy, když se do ní podívalo slunce.

     Byla bosá a přesto našlapovala tak ladně a zlehka.

    A potichu.

    Bál jsem se promluvit, abych jí nevylekal. Přišla až ke mně a já se jí podíval do očí, které měly barvu nebe při západu slunce. V těch očích jsem spatřil celý svět. Byly tak nadpřirozeně krásné a přitom tak lidské. Věděl jsem, že v těch očích jsem ztracen.

     Poslední co mi prolétlo hlavou, než mě poprvé políbila, bylo, zda mě její dech zmrazí.

Nebo spálí...

                                          -Sheridan2005-