ONA

Je pátek. První pátek v měsíci. Už od rána nemůžu zaplašit myšlenku na dnešní večer. Dnes už snad po sté se podívám na své levé zápěstí. Ještě pár hodin a budu s NÍ.

„Šéfe?!“

Ne. Ještě sedím v kanceláři.

„Dovezli novou zásilku aut a potřebovali bychom Vás teď venku, aby jste to přebral a podepsal.“

„ Hned přijdu, Jano.“ neochotně vstávám od svého stolu a hlavně od svých myšlenek.

Přitom si neodpustím pohled do stále otevřeného výstřihu téhle blondýny. Zahlédnu měkkou oblinu jejích ňader. Dychtivě se na mě zadívá.V jejích očích čtu jasnou výzvu. Copak nemůžu zaměstnat žádnou ženskou, aby to na mě po chvíli nezkoušela?  Zase jedna z těch, kterou můźu mít.

 Ještě před pár měsíci,bych její výzvu přijal. Rád si užil další malé dobrodružství.Ale teď už je všechno jinak. Ne že bych si rád neužíval, ale pokaždé pak zjistím, že žádná z nich se JÍ nemůže vyrovnat a znova si slíbím, že tahle byla opravdu poslední. Slíbil jsem to i JÍ.

Chce, abych JÍ patřil. Byl tu jen pro NI. Pár týdnů to tak skutečně je. Sám ale nikdy nevím, na jak dlouhou dobu.

Jeden pátek nepřišla. Tu noc jsem  jezdil městem. Potřeboval jsem utišit svůj hlad.

Hlad po NÍ. Našel jsem náhradu a ani to netrvalo tak dlouho. Stačí můj chlapecký vzhled a mé peníze. Lezou mi do postele samy. Dělají oči. Přesně jako tahle blonďatá čubka. Všechno jsou to jen čubky. Ne jako ONA.

Mám toho tady právě dost. Ještě v rychlosti podepíšu papíry, rozdělím úkoly. Můj pohled sjíždí po křivkách nového  modelu, který nám právě přivezli. Bezchybná práce, dokonalé. Stejně jako JEJÍ tělo.

Hlad po ní mě nutí neurvale šlapat na plynový pedál mého BMW. Jakoby rychlost otáček měla zmírnit mou touhu posunout ručičky hodinek zas o kousek dál. Mám ještě stále čas. Vlastně spoustu času. Budu teď doma sám. Bez přítelkyně, to se mi hodí. Budu mít klid na to, se pro NÍ náležitě připravit. Vím, jak to má ráda. Potom jsem JÍ teprve hoden. Jinak by mě ani vidět nechtěla. Nejednou už měla námitky, kvůli sebemenší nedokonalosti, která mi unikla. Chci JÍ potěšit. Čeká mě teplá vana. Horká voda mě ukolébává do polospánku. Ještě se oholím. Zaslechnu klapnutí dveří a zvuk podpadků.

„ Zlato? Jsi doma?“ slyším pisklavý hlas mé přítelkyně.

Sakra. Proč se musí objevit vždycky v takovou chvíli. Kráva jedna. Mám jí už plné zuby. Bohužel ale také plnou ledničku. No co, všechno v životě něco stojí.

„ Tady jsem, v koupelně. Hned jsem u tebe.“ ještě poslední zběžný pohled do zrcadla. Zhluboka se nadechnu a otvírám doposud zamklé dvěře.

„ My večer někam jdeme? To jsem ráda, už jsi mě dlouho nikam nevzal.“ odpoví si sama. Jak typické!

„ Jdu. Ale já. Ty budeš doma. Nebo bež s kamarádkou. Já má ještě nějaké pracovní schůzky. To by tě nudilo.“

Dnes nemám náladu na další hádky. Naštěstí to pochopila z mého výrazu a uraženě odešla do jiného pokoje. Už tam doufám zůstane, alespoň je klid. Měl bych něco sníst, můj žaludek je jako na vodě. Otvírám ledničku. Jako vždy je přecpaná vším, co mám rád. V tomhle je k nezaplacení,ale jinak? Škoda slov. Dávno mě omrzela, ale zvykl jsem si na její přítomnost, na pohodlí, které mi poskytuje. Jen ty její řeči poslední dobou mě dovádějí k zuřivosti. Nějak často se začíná zmiňovat o svatbě a nad každým kočárkem se div nerozlyne. To je jí podobné, takhle mi zkazit náladu. Zuřivě prohrabuju množství jídla. Kam dala ovoce?

„ Koupila jsi ovoce?“ houknu směrem k obýváku.

„ Je tady, právě ti ho dávám na mísu.“ a už ke mně cupitá jako nějaký pejsek.

Vezmu si banán. Mám na něj strašnou chuť. Je krásně žlutý, dobře zralý, ale ne moc, prostě tak, jak to mám rád. Zapnu si televizi. Jenom kecy. Chuť banánu mi zůstala na patře. Slupka mi sklouza podél křesla. Bez  smyslu přepínám programy. Koutkem oka vidím, jak vchází zpátky do obýváku. Beze slova sebere slupku a odnaší ji do koše. Tak jako vždycky.

Je nejvyšší čas odejít. Začnu se oblékat. Vyhazuju ze skříně jen své nejlepší kousky oblečení. Poslední dobou za ně utrácím spousty peněz. ONA si to zaslouží.Už je čas odejít. Nemá ráda, když se opozdím. Ještě klíče od auta,cigarety, telefon… a málem bych zapomněl, ze skříně vytahuju svou druhou peněženku, mám v ní nové doklady. Pro dnešní večer tak potřebné.

„ Nečekej na mě, nevím, kdy se vrátím.“ nakloním se k ní pro povinný polibek na rozloučenou.

„ Kdybys nakonec někam šla, napiš mi zprávu, kde jsi, ať nemám strach.“ z úst mi vyklouzne zase jedna z přetvářek, abychom se náhodou někde nepotkali.

Bouchnutí dveří ukončí další diskuzi. Musím si pospíšit. Zběsile ujíždím teď už temnými ulicemi. Naše domluva je jasná. Je určen vždy stejný čas a stejné místo.Vůně kůžených sedadel v mém autě mi připomene, co mě večer čeká. V kufru mám také schovanou svou tašku. Nikdo o ní neví. Hlavně nezná její obsah.  Ty věci uvnitř mě stály spousty námahy při jejich shánění. Ale ONA si to přála.

Už jsem tady. Rychle parkuji před hotelem.Ještě pár schodů mě dělí od jiného života. Recepční podávám svůj průkaz. Nebylo těžké si opatřit novou identitu, ale  stálo mě to nemalé úsilí a nemalou částku. Výtah mě vynáší k nebesům. Kartou si otevřu svůj pokoj. Vlastně už náš. Položím tašku a pomalu začnu na postel rozkládat její obsah. Pokojem zavoní kůže. To ja ta vůně, kterou mám rád. Tak jako v mém autě. Užívám si svůj malý rituál. Přesně vím, kde co položit. Tak jak mě to naučila. S láskou se dívám na své dílo. Zblízka a pak z dálky. Nerozsvítil jsem,jakoby světlo mělo narušit všechnu tu krásu. Podívám se na okenní tabuli. Venku začalo pršet. Déšť na okapech bubnuje svou melodii. Dívám se do světel města. Vím, že teď musím jen čekat. Cítím svůj zrychlený tep. Vzrušení se mi rozlévá celým tělem. Miluji to.

Z přemýšlení mě probere rázné zaklepání. Ani nevím proč neotevírám, jen prostrčím úzkým proužkem světla plastovou kartu. A jdu zpět k oknu. Stojím teď zády ke dveřím. Sleduji úzké proužky vody, které stékají dolů. Ticho a tmu pokoje naruší cvaknutí dveří. Všechno rozřízne ostrý záblesk světla, který se hned zase změní na tenkou čárku u koberce. Neohlédnu se. Jen stojím a dívám se, jak nebe pláče. I já budu dnes v noci plakat.Vybrečím se sám v sobě. Zapomenu. Tak jako pokaždé. Rozplynu se v NÍ a v sobě a ONA mě pak poskládá zpět. Budu pak lepším, než když jsem vstoupil do tohoto pokoje.Tady mě teď očistí, tady nemám kam utéct. Před světem a hlavně sám před sebou. Ve světě za dveřmi jsem sám mezi všemi. Jsem znechucený svou nedokonalostí, svými chybami a prohřešky, životem a svými dluhy. Ale tady ne. Tady má všechno svůj řád, svá pravidla, bez ohledu na to, jak moc budu prosit, aby to skončilo. Je to vždy stejné. Stejný rituál. Vím přesně, co se kdy stane a jak bude pokračovat.Vše bylo dohodnuto a strvrzeno naprostou důvěrou.  Jen čas zde ztrácí svou měřitelnost.

Nevím, jak dlouho už tam stojí, krásná, uprostřed pokoje. Nepodíval jsem se, neotočil. Tuším její přítomnost a cítím  její prafém. Nepotřebuji vidět, abych věděl, co očekává. Svlékám se. Trošku se zachvěju chladem. Na zádech cítím její dech. Mé tělo se stává bránou k mé mysli.

Konečně. Ležím na zádech, připoután, ale tak svobodný.Jako by tím osvodila moji duši. Všechno zůstalo za dveřmi tohoto pokoje. Zůstal jen pocit odevzdavosti a mé bezmoci.A vlny vzrušení, které se vracely se stpoupající intenzitou. Jakoby z dálky slyším její hlas. Hlasem plným vzrušení vede se mnou svůj monolog. Vpíjím se do bílého prostěradla, za hranice všeho, co jsem si kdy vůbec dovedl představit. Svíjím se ve stupňujících vlnách rozkoše,skoro omdlévám a  bolest mě znovu se vrací do reality. Mlhavě vidím postavu, ktará se sklání nade mnou. Dostávám se příliš daleko. Jakoby mi mé tělo nepatřilo, můj dech se ztrácí. Poprvé od doby kdy jsme s NÍ cítím strach. Takhle daleko nikdy nazašla. Prosím, aby pokračovala dál.Téměř dez dechu ztrácím obrys, která se nade mnou naklání. Můžu říct jediné slovo, které to všechno může rázem ukončit. Ne, dnes ještě ne. Chci ještě chvíli balancovat na vysokém laně.

První rána mě zasáhla do důlku u levého ramene. Cítím teplou krev, která mi z rány vytéká a rozpíjí se na bílém prostěradle pode mnou. Necítím bolest. Jsem ohromený náhlým útokem.S příšernou hrůzou, která mě teprve teď zasáhla plnou silou, poslouchám její hlas.

„ Říkal jsi, že mi budeš patřit. Už navždy.“

S hrůzou sleduji jak zvedá svou ruku. Záblesk nože. Zasáhla mě kousek níž. Neomyslně se blíží k srdci. Zatmělo se mi před očima.

„ Chceš mi patřit už navždy? “

„ Nic není navždy. Nikdy jsem ti nic takového neslíbil.“ už skoro jen chrčím, těžko se mi odpovídá, na patře mám zvláštní, kovovou chuť. Obraz se mi začíná rozpíjet do mlhavého oparu. Už ani nedokážu rozpoznat obsah a ani význam jejích slov. Chvílemi mám pocit, že jsem častován výrazy, které mi ještě nikdy nikdo neřekl a obviněn z věcí, které jsem nikdy nespáchal.

To slovo. Jak jen bylo, může to všechno zastavit. Nemůžu si vzpomenout. A další rány. Hlavu mi zaplavuje příšerná jistota, že to slovo JÍ nikdy neřeknu. Snažím se otevřít oči zaplavené bolestí a šokem. Na rtech cítím sůl. Slanou cestičku, kterou tu zanechaly mé slzy. Všechno je špatně. Hrozně moc špatně. Zaplaví mě jistota, že už to nemůžu zastavit. Cítím, jak mé srdce už bije méňe naléhavě. Pomalu odplouvám.Necítím bolest, ale ni své tělo. Jakoby by začalo patřit někomu jinému. Patří teď už je JÍ. Je to její právo. Čas teď už přestal existovat, bylo to navždy ……