Mrtvá žába

Onehdá dopoledne, jedu si to takhle po Ladronce, na bruslích z kopečka. Jen taktak se vyhnu žábě, leží si tam jak široká tak dlouhá, pacičky natažené dopředu a dozadu, na bříšku, jako by odpočívala. Je mrtvá, přejetá.

Bruslaři se jí poctivě vyhýbají, a dá jim to práci, leží za zatáčkou a je pro všechny nevědoucí pěkně nemilým překvapením. Představa uklouznutí po žábě jako po banánu je pro mě tak neúnosná, že se rozhodnu odklidit tu mrtvolku z cesty.

Vezmu klacek a opatrně převaluju bezvládné tělíčko z trati, nejdřív po hladké cestě, potom štěrkem, obaluje se kamínky jako řízek strouhankou, a už je v trávě. Mezitím přemýšlím o tom, kolik lidí dneska žábu míjelo, kolika lidem nevadilo, že příští kolo bude možná žába na kaši, nejdřív na malou kaši, větší kaši a pak největší kaši, že jim bude kolo od kola víc a víc nevolno při pohledu na tu kaši, přemýšlím, jestlipak je napadlo, že se na té mršině třeba sami vymáznou a sami budou v kaši.. Z trávy do křoví letí tělo obloukem, odcvrnknuté přesně propracovaným odpalem.

Dopadá a já si říkám: "Je mi upřímně jedno, jestli si někdo z vás nabije držku, nebo se klidně na místě pobleje, je mi líto té žáby a pro ní jsem to udělala.."