Poslední oáza

Poslední oáza

Zpráva o planetě – Multinational Geographic XAc53120

Na planetě Vanilla se rozprostírala oblaka nad velkými pralesy a do vyprahlé pouště se opíral přímo smrtelný žár. Z veliké vzdálenosti bylo vidět modré pláně vodních ploch a barevné pralesy pestrobarevných rostlin, neexistoval tvar, nebo barva, která by se zde nevyskytla. Planeta rozporů a souznění. Okolo Vanilly obíhalo pět měsíců pojmenovaných po milencích bohyně Afrodity, každý jinak zbarvený. Míhaly se skrze mlhovinový opar, jež na mnoha místech obaloval tuto vzácnou planetu. Jak tak proplouvaly skrze prachové mraky tam a sem, mizely a zase se objevovaly, bylo cítit dokonalé souznění, které se vytvořilo na tomto místě. Nikdo z přihlížejících si nemohl představit, že by tomu bylo jinak, a vlastně, možná právě toho se báli. Celý vesmír byl pozměňován, každou chvíli zmizela, explodovala, nebo se vypařila oběžnice či celá soustava i galaxie.
Po mnoha miliardách let přichází obávaný okamžik. Donedávna se vesmír rozpínal. Všude, kde se ocitly živé bytosti, se bojovalo, válčilo i žilo v míru, ale ať už se dělo cokoli, i ty nejbrutálnější rasy bez morálky uctívaly toto dílo „přírody“ a nikdo se neodvážil jakkoli narušit plynulost běhu času v tomto místě. Ale teď se mělo stát cosi hrozného, nutný koloběh času a prostoru, tento řetězec, který dává i bere, si měl vzít nejpodstatnější symbol bytí. Velká strmá hráz, polokruh soptících a elektrizujících výbuchů, stěna která se valila a pohlcovala vše, tvář, jakou by nikdo smrti nepřipisoval, tvář jakou by nikdo nepřisuzoval konci vesmíru.
Mnoho civilizací již bylo vymýceno touto „přirozenou“ cestou. Vytvořily se dokonce sekty, které shromažďovaly a spojovaly kvanta bytostí a živočichů jdoucích do vytouženého ráje, tyto sekty poté pořádaly výpravy do prostoru za okraj. Davové šílenství, zoufalství vyprovokované neodvratnou skutečností. Okamžik zániku se blížil, spousta těchto společenství se soustřeďovalo na okamžik obnovení, na moment, kdy bude všechno opět znovuvytvořeno, ta se pak dělila na proudy, které věřily v opakování stejných koloběhů a na ty, které se obávaly či smiřovaly s faktorem náhody při stvoření. Dále zůstávaly kultury, které žily stále stejně, ty zanikly poklidně, bez ryku, povyku a bědování, byla to povětšinou společenství smířená s osudem a spokojená s tím, co již zažila.

V průběhu bytí se objevily po celém vesmíru všechny možné formy života, od jednobuněčných organismů, které si ponechaly stejné vzezření od samého prvopočátku až do dnešních zlomových okamžiků, až po druhy, které jsou schopny myslet, plánovat, jednat účelově, jedinci, kteří loví a jí jiné příslušníky vlastního i jiného společenství, a také tvorové, kteří se nerozmnožují klasickým živočišným způsobem, ale rodí se ze shluku atomů plynů, energie a světelných částic, jsou to organismy víceméně bez hmotného těla. Jediný zdroj jejich energie je jejich radioaktivní jádro, skrze které vznikají, jejich podoba je proměnlivá a odvíjí se od jejich potřeb a nálad.
Tato vysoce inteligentní forma života ze čtvrtého kvadrantu nazývající se v našem jazyce Noethané žije v mlhovině, která se prý velice podobá mlhovině, kterou má okolo sebe vzácná Vanilla. Bohužel jsem neměl tu možnost setkat se s žádným příslušníkem jejich druhu. Mají schopnost ovládat a měnit myšlenky a emoce jiných bytostí. To by nebylo až tak zvláštní, vždyť to samé umí také Enfaziaté z druhé strany hvězdy Sarxo, nicméně národ Noethanů je prý také schopen cestovat mezigalakticky, dalo by se říci, že se teleportují, bez jakéhokoli přístroje. Chtěl bych upozornit na fakt, že toho se doposud nepodařilo dosáhnout žádné vyspělé civilizaci. Jediné, co se podařilo lidským vědcům, byla teleportace hmoty, ovšem tento přenos byl nepoužitelný pro živé organismy a po pokusech s přenosem slabších forem života, byl již dávno zakázán a uveden mimo zákon.

Ať už se zdála být Vanilla jakkoli dokonalá a skutečná, byla to pouze fatamorgána již dávno zmizelé planety, která se vytvořila jen na velice krátký čas, zcela na okraji vesmíru. Její obraz byl ale natolik úchvatný, že i světlo, které ho neslo, nebylo schopno se rozletět a rozplynout jako ona sama a zůstalo v podobě krásného obrazu nedotknutelně lpět na křižovatce cest těch nejdůležitějších a nejrozvinutějších civilizací.
Vanilla, dokonalý květ mezi studenými a ostrými vraky plnými rzi a hniloby. Stejně jako ona měla zmizet i její poslední připomínka.

Každý tvor je jako planeta. Když si uvědomí, jaký je, teprve potom může být "dokonalým", smířit se se svým zánikem a koncem. Jenom ti, kteří neporozumí, jsou zahleděni do živého a barevného obrazu, bojí se zemřít a lpí na malichernostech a bludech, nitkách, které je drží nad vodou.

---