Duše

po par letech pauzy jsem se pokusila zase neco vytvorit a tohle je vysledek. Prijemne pocteni. I kdyz tohle asi do prologu nepatri...

Kdysi sama sobě přísahala, že oba zůstanou stejném břehu řeky, že když zemře on, ona bude muset taky. Žila jen proto, aby zůstala s ním. Avšak nikdy nepočítala s tím, že ona zemře prvá. A on zůstane žít. Že se přece jen ocitne na jiném břehu.
Avšak kvůli své přísaze tam nemohla být. Musela bloudit ve světě živých jako duše bez těla, čistá energie. Mohla teď být pořád s ním. Jak si vždycky přála. Dohlížela na něj, chránila jej, jak mohla. Protože jej milovala tak strašně moc, že odmítla smrt. Ona pro něj neznamenala víc než přítelkyně. On chránil ji, když ještě žila, teď je řada na ní.
Stala se zbloudilcem nepatřícím nikam a přesto patřila jen jemu. Jeho anděl strážný. Nemohla se mu zjevit, mohla kolem něj jen proudit, uklidňovat ho, objímat ho svou přítomností. Byla přesvědčená, že ji cítí. Třeba neví, že je to ona, ale něco cítit musí. Byla šťastná tím svým zvráceným způsobem. Po ničem jiném netoužila, než být stále s ním. Tolik pro něj udělala, když se dozvěděl o její smrti. Neřekla by, že se mu zhroutil svět, spíše jen se mu zlomila jeho nejoblíbenější hůl. o kterou se opíral. V té době opět doufala a poznávala, že snad i on ji měl rád víc, než si troufala sama sobě přiznat. Bohužel ono nevyřčené se už navždy zůstane vznášet v prostoru mezi nimi.
Nikdy nedovolí, aby na ni zapomněl. O to se postará, ať bude muset udělat cokoli.
Potom se ale objevila ona! Jednoduchá dlouhovlasá blondýna s přihlouplým smíchem. Nenáviděla ji. A on se do ní zakoukal! Do takové obyčejné buchty. Vždycky jí říkal, že by se nikdy nedokázal bavit s někým bez duše, a jak je odolný vůči flirtování. Jestli Liliana má nějakou duši, tak je teda někde hodně hluboko pod nánosy make-upu. On si rozhodně zaslouží lepší. Jenže druhá taková jako ona není. A kdyby byla, zbavila by se jí. Stejně jako se zbaví Liliany. A on si bude myslet, že to tak chtěl on.
V hlavě jí uzrál plán. Porušila většinu nejpřísnějších pravidel světa druhé strany, když se naučila zhmotňovat. Bylo jí jasné, že proti Lilianě s vlastním tělem neuspěje. Vymyslela si hračku, která si měla pohrát s osudem jeho i jiných.
Seděl jako vždy k sobotnímu poledni u počítače. Ráno od něj odešla! Chtěli se spolu milovat. I on to chtěl! Ona hrozně zuřila. Kroužila kolem něj v divokých spirálách, až i on pocítil změnu své nálady. Přešla ho chuť. Přesto se Liliana vnutila přes noc. Ona kolem svého miláčka kroužila a rozhazovala kolem něj jejich společné vzpomínky. Cítila, jak se uklidnil. Ani po smrti nepřestala být jeho oporou. A to je velmi dobře.
Měl otevřené okno. Konečně se otočil od monitoru a všimnul si jí. Vypadal nádherně udiveně. Málem to s ním seklo.
"Nazdárek." prohlásila rozpustile a zamávala mu.
"Eh..?" nedokázala určit, jestli je víc na větvi z jejího zjevení nebo vzhledu. Po pás dlouhé červené vlasy, opravdu velké azurově modré oči, krásně tvarované pné rty, celá v lehoučkých modrých šatičkách. Jako by vystoupila z nějakého cizího světa.
"Taky mě těší. Říkej mi Duše." prohodila vesele.
"Duše? Zvláštní jméno." ach, jeho hlas opět se obracející jen a přímo k ní.
"Copak já ti nepřipadám zvláštní?" přistoupila až k němu a aniž by se ho jinak dotkla, hluboce ho začala líbat. Rozvlnila kolem sebe závoj erotična a touhy. Pracně ji od sebe odtrhnul.
"To teda zatraceně jo. O co se to snažíš, dítě?" do jeho hlasu se vloudil přísný tón.
"O co myslíš, kamaráde?" ze svého jednání poznala, jak moc ji smrt změnila. Je teď tak..jiná.
"Ty to nevíš? Jak ti to teda mám říct já? Kdo vůbec jsi?"
"Už jsem řekla, jsem Duše." zvonivě se zasmála a posadila se u jeho počítače.
"Tak fajn, Duše. Kde ses tu vzala?" on se tak krásně snaží. Vždycky dostal jakoukoli odpověď chtěl. Tentokrát ne.
"Prostě vzala. Nejsi rád? Tobě žádná duše v životě nechybí?" rozehrávala kolem nich atmosféru tajemna.
"No předpokládám, že teď už by neměla." neunikl jí sarkasmus v jeho hlase. Rozzlobilo ji to.
"O tom rozhoduješ pouze ty." s těmito slovy rozptýlila svou strukturu opět v čirou energii.
Vyděšeně ji hledal. Vyběhnul dokonce i na chodbu a dokonce se vyklonil i z okna. Těžce dosedl do křesla, kde před chvíli seděla ona a zoufale složil hlavu do dlaní.
Teple kolem něj proudila, až usnul klidným spánkem.
Odpoledne přilezla Liliana. Ani nemusela nijak zasahovat, náladu na ni neměl sám od sebe. Myslel si, že když se s ní vyspí, že si ji zlepší. Byl na omylu. Rozházela mu kolem hlavy tolik myšlenek, že se pořádně nesoustředil. Ani jí to neudělal. I když ona předstírala, že ano. Nakonec odešla ještě ten večer.
Všimnul si jí, když si oblékal kalhoty. Vlastně byla zhmotněná jen několik málo vteřin.
"Ty si ji vezmeš?" upřela na něj své velké oči.
"Co myslíš ty?" vždycky byl chytřejší, použil její vlastní zbraň.
"Řekla bych, že rozhodnutí je na tobě. Ale mám svůj tip."
"Ráno jsi tak rychle odešla." tak změna tématu?
"Neodešla, Myslíš, že bych mohla? Jen jsem už neměla co říct." pokrčí rameny.
"A teď máš?" zase te jeho sarkasmus.
"Mám" rozpustile si zkousla spodní ret, pevně ho objala pažemi kolem krku, celou plochou těla se k němu přimknula. Divoce jako kočka ho líbala a jemně se o něj třela.
Líbilo se mu to, o tom byla přesvědčena. Mnohem víc než s Lilianou. S nikým to nemohlo být lepší než s ní.
Tentokrát zůstala až do rána. Neuniknul jí. Milování bylo báječně pro obě strany.
Nedokázala déle svou strukturu udržet. Cítila se tak slabá. Rozpustila ji. On ještě spal. Kdyby mohla, nechala by po sobě něco, ale všechno její se rozpustilo také.
Dále jej však hřála, dokud se neprobudil. Když ji nikde nespatřil, nejspíš usoudil, že byla jen snem. Dávala se dohromady celý týden, než byla schopná opět se zhmotnit. A bude to čím dál horší.
K její velké radosti se celý ten týden Lilianě vyhýbal. Zhmotnila se mu jednou takhle ráno nahá v posteli. Jako by ten týden ani nebyl. Probudila ho polibkem.
"Duše!" Kde ses tu vzala? Myslel jsem, že ses mi jen zdála." usmál se na ni. Vidí ji rád.
"Nejsem sen, abych se zdála. Alespoň tedy pro nás dva jsem skutečná."
"Proč jsi tak náhle odešla a tak dlouho tu nebyla?"
"Já jsem neodešla. A k té druhé části se nechci vyjadřovat." zase se milovali. Sice jen jednou, za to však divoce. Nechtěla, aby jejich vztah byl založen na sexu, ale.. nemohla si pomoct. Líbilo se jí to.
"Vlastně jsem ti něco přišla říct." prohodila, když se o půl hodiny později oblékala.
"Copak? Ty nikdy nepřijdeš jen tak, co?" usmál se umilovaně.
"Miluju tě." s úsměvem rozpustila svou strukturu a ponechala svou lásku jeho vlastním myšlenkám.
Nějak jí bylo jedno, co prožívá. Byla přesvědčena, že Duši nelze odolat. Jejímu měkkému pružnému tělu..
Toho dne pozval Lilianu na večeři.Rozešel se s ní. Tohle byl nejšťastnější okamžik v jejím životě. Pokořila soupeřku. Teď je celý jenom její. Ani si nevšimla, jak zamyšlený byl. Jako by rozchod s Lilianou nebyl jediným jeho rozhodnutím.
Přišla za ním, sotva dorazil domů. Mohla se mu sice zjevit už v autě, ale bála se, že by se leknul a mohlo se něco stát.
"Ahoj lásko." něco jí říkalo, že dnes bude nejvíc vhodný polibek na tvář.
"Ach Duše, to jsi ty. Rozešel jsem se s Lilianou. Ale tos ostatně věděla už prvně, že?" kdyby ho pozerněji poslouchala, zaslechla by v jeho hlase odevzdaný tón.
"Já vím, rozešel ses s ní kvůli mně." záměrně přeslechla jeho poslední větu.
"To se mýlíš, Duše. Nejsi v tom ty. Tys mi jen ukázala, že s jednoduchou dívkou nikdy nebudu šťastný."
"Co tím chceš říct?" vřisknula zaraženě.
"Jen to, že tvým zjevením jsi mi převrátila život naruby. Je v tobě cosi, co žádnýho chlapa nenechá chladným. Vědělas, že i já budu tvůj. Tak prosím jdi, a zkoušej to na jinýho, s kterým budeš šťastnější." teď už bylo jeho rozrušení znatelné.
"Ale lásko, já tě miluju. Jenom tebe. S nikým nebudu šťastnější než s tebou. Vždycky jsi říkal, že s tebou nemůže být žádná šťastná, protože jsi příliš velká anomálie společnosti. Já s tebou šťastná jsem. Jsem totiž stejná jako ty." málem brečela, když mu přes všechna svá předsevzetí připomínala, co jí říkal, když byla ještě naživu.
"Nevím sice, kdes vzala tyhle řeči, protože ti nepatří, ale zase nemáš pravdu. Ty nejsi vůbec stejná. Jsi naprosto jiná a nepatříš sem. Může ti patřit moje tělo, kolikrát si jen řekneš. Odolat totiž není v ničích silách. Jenže mý srdce ti nikdy patřit nebude. Až do konce věků bude obsazený."
Tak tohle nečekala ani v nejmenším. Svůj nástroj pokládala za dokonalý. Copak chce tolik? Může za to, že miluje takovýho člověka, který je nepřekonatelný?
"Kdo je to?" hlesla odevzdaně.
"Neuvěřitelný člověk. Vždycky mi byla oporou. Ať se dělo cokoli, byla na mojí straně. Taková malá milá cácorka. Miloval jsem ji. Jenže jsem jí nechtěl zničit život. Dnes si myslím, vlastně vím, že jen s ní bych mohl být šťastný a udělal bych všechno pro to, aby i ona se mnou byla." bože, to není pravda!
"Proč jsi jí to nebyl schopný říct? Všechno by dopadlo jinak." prohlásila Duše ledově. Nejvíc ji udivovaly její vlastní pocity. Bolest z prohry Duše byla silnější než radost z poznání! Její loutka ji ovládla! Najednou poznala, že to co ji změnilo, nebyla smrt, nýbrž jen její vlastní hračka. Získala nad ní převahu. Parazitovala na ní!
"Duše, ty toho víš víc, než si asi dovedu představit. Chtěl jsem, ale nemohl jsem se odhodlat. Jenže umřela mi. Byla to nehoda. Vždycky jsem jí říkal, ať nejezdí sama po setmění autem. Jeden opilý řidič nezvládnul řízení a ona za to zaplatila životem. Ach Duše, teď už všechno víš, tak prosím jdi. A jestli máš moc s ní mluvit, tak jí vzkaž, že není dne, kdy bych na ni nepomyslel."
"Chceš ji? Možná existuje způsob, jak ji vrátit zpět." nemohla uvěřit, že tohle chce Duše opravdu udělat! Vzít jí její tělo a osamostatnit se!
"Vrátila by se její povaha v mém těle. Takže by to byla ona, ale vlastně bych to byla já. A můžeš si domyslet, že díky tomu by nikdy nebyla úplně tvá."
"Chci ji v jakémkoli těle. Udělej to, Duše." on jí věří! Proradná Duše! Věděla, že to může udělat. Duše je to nejhorší z ní samé a ještě mnohem víc.
Rozplynula se. Cyklovala ve složitých , leč logických obrazcích. Chystala se provést trvalé zhmotnění. Snažila se jí v tom zabránit vší silou, Duše však byla příliš silná. Začala litovat, že porušila pravidla. Najednou k nim pronikl hlas jejich lásky:"Duše, já ti věřím." Cítila, jak síla její soupeřky tou větou ochabla. Využila té šance a vystrčila ji ven co nejdál ze své mysli. Těsně před proměnou.
Když otevřela oči, ležela na podlaze. Starostlivě se nad ní skláněl.
"Duše kecala. Vždycky budu jenom tvá."
"Já vim." jeho úsměv ji utvrdil ve všem.

---