Pohádka o Honzovi

No, lidi, je to hafo moc dlouhý(1,5 strany ve Wordu), což spolehlivě odradí více jak polovinu vás. A ten zbytek... jste vy:)

O honzíkovi

Bylo nebylo, ze devatero horami a za desatero řekami byla jedna vesnice. Žil byl v ní Jeden sedlák, který měl syna Honzíka. Byl podzim a děti si na polích pouštěly draky. Honzíček si taky chtěl hrát s dětmi a pouštět draky. Ale neměl žádného a ani jej neuměl postavit. Pověděl o tom svému psovi Fouskovi a ten mu poradil, že by se měl podívat na půdu, jestli tam nezůstal nějaký třeba po Honzíkově babičce. Na půdu vedou staré dřevěné chatrné schody. Honzík se tam bojí chodit. Ale tak strašně moc by chtěl pouštět draky s dětmi na poli.
Schody strašidelně vrzaly a zábradlí nebylo zrovna schopné provozu, ale Honzík se dostal na půdu bez větších obtíží. Rozhlédl se kolem a zjistil, že tu není taková velká tma, jak se domníval. Dokonce rozeznával jednotlivé předměty, pokud si je donesl k vikýři. Na první pohled neobjevil nic neobvyklého. Ale něco se zablýsklo na stole v rohu. Došel opatrně k němu a poznal, že to byla lampa. Skoro jak z aladinských pohádek. Pohladil ji, setřel zní staletý prach a objevil se duch.
„Co chceš?“ zeptal se přízrak Honzy.
„Jo, co si zač?“ odpověděl Honzík.
„Jsem duch. A mám ti splnit tři,“ podíval se na Honzu, „ehm, dvě přání.“
„Tak poslouchej, duchu. Já vím, jak to chodí ve všech pohádkách – tak mi hezky nasol přání tři!“
„Ok,“ rezignoval duch, ale hned dodal:“ale ty mi zase jedno přání splníš.“
Honza se zamyslel. Ten duch si muže přát kdejakou pytlovinu, takže…
„No, tak moje první přání je, abys po mně nechtěl žádné přání.“
„No dobře…“ řekl se duch,“ vidím, že jsi uplný tupec. Sbohem“ A vypařil se.
„Co to?“ zíral Honza,“ještě tam něco musí být, to není samo sebou!“
Začal lampu zase třít a ze lampy vylezl další duch.
„Hm?“ zeptal se duch.
„Splníš mi něco?“
„Ok, co to bude?“
„Hm, tak co mi nabídneš?“
„Mám tu třeba nekonečně velkou misku s mlíkem (tím nejlepším), liješ liješ, ale nikdy nedoliješ, značka kvality od firmy Henkel.“
“Hezký.“
„Zkus si to.“
Honza lije lije, namočí si boty, kalhoty, začne lít po podlaze a když má mléko po pás, tak misku obrátí zpátky.
„Kolik že mám přání?“ zeptal se Honza.
„Tři.“
„Tak mi dejte ještě dvě misky pane duch.“
„Vidím, že jsi uplný tupec.“ A vypařil se. A misky s ním.

„Hergot!“ sakroval Honzík.
Vzal lampu a začal ji znovu třít. Nic. Začal ji máchat v mléce, házel s ní. Pořád nic. I probrodil se ven z půdy a vyplavil se do kuchyně. Šel k dřezu, napustil si vodu a začal máchat lampu, drhnout, ždímat, brousit, šmirglovat, až se zatemnila obloha, lampa se roztrhla a vyletěl z ní duch ještě dvakrát větší, než dva předchozí dohromady.
„Co?“ zeptal se duch
„Co by? Obi“
„Hm, nemám náladu na žertíky. Chceš splnit nějaký přání?“
„Jo. Trochu jsem nad tím přemýšlel. Moje přání je, aby se mi splnilo každé moje přání.“
„Hm, si děláš legraci?“
„Ne, vůbec!“
„No, normálně bych ti s tím sekl, ale protože si takový malý tupec, tak ti udělám nabídku: splním ti každé druhé.“
„Có? Proč?“
„Hele, ber nebo nech být. Neopakuju dvakrát“
„Dobře, beru to!“
„čus“ a duch se vypařil.

Takže, co jsem to chtěl? Jo, už vím, draka. A pak bych tady mohl poklidit ten svinčík.
„Tak já si přeju, abych měl draka!“ řekl nahlas Honzík.
V tu chvíli se před chalupou objevilo červenočerné monstrum připomínající nafouknutého leguána v nadživotní velikosti.
„Dobrý no, ale tohle jsem nechtěl! Ať je zase pryč!“
A nic se nestalo.
„Rozumíte? Já ho nechci, já ho chtěl papírovýho!“
Drak se změnil na origami, ale v jeho velikosti. Obrovaský papírový kolos ve své podstatě vypadal velice zajímavě.
„Ať je to pryč! Někomu se to nebude líbit! Sousedi si budou stěžovat!“
Nic se nestalo.
„Achjo, tak aspoň aby lítal!“
Papírový drak se v tu chvíli zvedl a začal kroužit nad chalupou.
„Chci aby měl provazy!“
A ono nic.
„No dobře, tak at mi aspon poradi, jako ho mám řídit“
Drak se otočil k němu a pravil:
„Sedni si mi na hřbet chlapče. Mimochodem, jmenuju se Hubert a mužeš mi tykat.“
Honzík mu vylezl na záda a zakřičel:
„Letíme! Huberté!“
Chlapec a drak letěli nad vesnici, prohlíželi si jednotlivé domy, lidi, jak se na ně dívají a v údivu ukazují prstem. Honzík si všiml, jak děti na poli pouštějí draky, pokynul hubertovi, aby u nich přistál. Vesničtí harantíci od nejstaršího Kuby až po malou Aničku za Honzíkem přiběhli a každý se chtěl na Honzíkovi … totiž na drakovi povozit. Hubert je všechny naložil na záda a letěl letěl daleko až do země krále Bambíniho.

A to je konec ende šlus,
chtěl bych aspoň
malé, bezvýznamné plus.

---