VRATA

Vyschla jsem. Nemám o čem psát. Cejtim silnou potřebu, moje grafomanie je asi patologická, každou hodinu si otevřu word a potom čumim na bílou obrazovku a nevim, co napsat. Jediný slovo, který mě napadá je vrata. Prsty mi ho vyťukávaj do tý klávesnice samy a předpokládám, že kdybych měla zavřený oči, jakože poslepu psát neumim, prsty by spolehlivě napsaly VRATA. A teď si tak maně vybavuju, že nedávno jsem měla období bosých dlaní a chodidel. Je tu nějakej psycholog, kterej by mi podal výklad? Jestli ne, já si to vyložim sama. Studuju totiž taky psychologii. Už asi dvacet let. Tak začnu u těch bosejch dlaní a chodidel. Začalo to dlaněma. To, že dlaně jsou symbol bezbrannosti, to víme. Dlaně otočený k nepříteli řikaj: „Hele, nepřišel jsem se prát, tak zastrč tu mačetu a jdeme na kafe.“  To je sebevědomej výklad. Nesebevědomej výklad je: „Prosim tě neubližuj mi, nemám se jak bránit.“ Tohle byl spíš bych řekla muj případ. (Chviličku vydržte, nalakuju si nehty na levý ruce.) Byla jsem ustrašená a vyděšená holka. Ženská. Třeba jsem nastoupila do autobusu a bylo tam děsně moc lidí. Sedla jsem si, když někdo vystoupil, ale lidi se nakupili všude okolo mě. Začala jsem panikařit. Jak, proboha, vystoupim? Na další zastávce se to ještě zhoršilo. No a tak jsem nevystoupila na zastávce, na který jsem původně chtěla, ale vystoupila jsem tam, kde už mi nepřekáželi lidi. Potom jsem šla třeba tři stanice zpátky radši pěšky a celou cestu jsem brečela. (Nalakuju si druhou ruku.)  Nebo jsem šla domu z práce a dole u výtahu jsem potkala sousedku. „Kam jdeš?“ řekla sousedka. No kam bych asi šla, žejo, když čekám v přízemí našeho baráku na výtah, domu! „Domu.“ pípla jsem nesměle. „Pojď s náma na hřiště, jenom na chvilku.“ Řekla sousedka prosebně a už mě držela za podpaží a otáčela směrem z domu. A já jsem šla. Ze hřiště jsme šli do obchodu, potom jsem musela ještě na kafe a domu jsem dorazila v noci, protože sousedi měli nový video a nějaký filmy, asi Policejní akademii, všechny díly, jednou jsem to u nich fakt viděla všecko v jednom zátahu, tenkrát jich teda bylo akorát pět, je to už dávno. Měla jsem prostě holý ruce, žádnou, ale fakt vůbec žádnou zbraň. NEUBLIŽUJTE MI, PROBOHA! Křičela jsem kudy jsem šla. Nebudu teď řikat, že lidi jsou hajzlové a tim spíš mi ubližovali. Lidi jsou normální hajzlové, jako jsem hajzl já a prostě se chápou příležitosti a když viděj krávu, se kterou se dá všecko vymest, tak s ní prostě všecko vymetou. (Druhá vrstva na levý. Doufám, že se nezlobíte kvůli těm přestávkám, ale mám dneska důležitou schůzku a ruce prostě jsou vidět.) Takže se mnou vymetali a já jsem se jim nedivila, ani jsem se na ně nezlobila, zlobila jsem se na sebe, že se nechám. Symbol bosých chodidel bych chápala stejně, jako bosých dlaní, možná jen o maličko hůř, protože chodidla mi přijdou zranitelnější a moc se jimi bránit nedá, dlaněma si aspoň člověk zakreje obličej. Takže vrata, pánové a dámy, vrata jsou obrovskej pokrok! Vrata jsou totiž příchod a odchod, na vratech je zámek, k zámku klíč, vrata jsou naše, klíč máme my, můžeme otevírat, zavírat, naše vrata patří k nějaký nemovitosti, čili se dá předpokládat, že je ta nemovitost taky naše, čili se dá předpokládat, že hosty zveme, přijímáme, ale můžeme s nima taky ty vrata vykopnout. (Druhá na pravý, blbě se s tim píše, ale musim stihnout všechno.) Jedna bývalá přítelkyně používá dost často symbol mostů. Mosty nejsou dobrý. Mosty se boří a pálí, ale dost blbě staví a opravují. Most tu byl a je a lidi po něm proudí nekontrolovaně tam a zpátky. Nemůžeme s tim nic moc dělat, most neni náš. Když ty davy nezvládáme, strčíme pod pilíř dynamit a tim si zavaříme, protože jsme poškodili cizí majetek. No, máme potom klid, ode všeho a ode všech. Jenže… stojíme na břehu sami, nebo s lidma, se kterejma tam stát nechceme a k novejm lidem se nedostaneme, protože ten most je zbořenej. Řeknu vám, fakt, zlatý vrata, když mám potřebu bejt sama, nikoho k sobě nepustim. Když mám potřebu bejt s lidma, otevřu vrata dokořán. Když mi stačí člověk jeden, zamknu za nim. Když se mi chce ho nepustit, spolknu klíč. A když se mi znelíbí, tak ho z těch vrat vykopnu. Jo, vrata, vrata jsou fajn. (A vysvětlíte mi, proč, když potkám náklaďák s nápisem GARÁŽOVÁ VRATA, čtu ten nápis GARÁŽOVÁ VARLATA?) (Teď se jdu namalovat a u toho se psát fakt nedá!)