Utěk z 13.komnaty

Tenký pruh světla projíždějícího auta znenadání pročísne jako bělostná pentle černotu vraných vlasů studené cely společně s jejím jediným nájemníkem, který již na první pohled nevypadá, že zde tráví svůj volný čas dobrovolně. Odlesky kovových pout třpytivě pableskují v jeho bezútěšných očích, či lépe jen prázdných průzorech po nich. V očích bytosti, jenž si kdysi mohla říkávat člověk. Kolik už uplynulo let od jeho uvěznění? Dnes se to číslo může blížit bez jediné sekundy nekonečně bezmezné Věčnosti. Tak dlouho je již izolován. Kdysi dávno bílá plena kolem slabin teď nedokonale kryje trnovitě vystouplé oblouky kyčelní kosti jinak zcela nahého muže, jež se v řetězech jeví jako lidská kostra bez ducha obalená šedými zbytky kůže. Jediná známka života v tom zuboženém těle jest vzdouvající se hrudník, pod nímž lze jen těžko si představit dutinu vyplněnou živými plicními orgány, bránicí a bijícím srdcem.

Ač evidentně sláb na těle, myslí zůstává stále pevným a nepoddajným tvorem, jímž je již od nepaměti a snad právě tyto bohabojné vlastnosti, ryzí charakter, který se v dnešních dobách čím dál hůře hledá, ba dobrácká povaha s hodnou dávkou upřímnosti kořeněnou laskavým slůvkem, mají za následek, že vyzáblá svatost sama strádá zde, v zatuchlé kobce, svázána těžkými železnými řetazy přibytými olbřímími hřeby ke kamennému stropu, což z ní činí spoutaného visatce bez jakékoliv možnosti pohybu. Celé generace krysích spolubydlících se vystřídaly pod jeho nohama, aniž by se on, byť sebemenším kouskem svého těla, dotknul podlahy.

Nicméně nekonečnost času, jenž sama zkresluje běh žití tak, že tisíce let se můžou rovnat sekundám, je, jak známo, věcí relativní. Tedy není třeba odvolávat se na zázraky, nýbrž hledat vysvětlení v reálném světě. Neexistuje žádného magického kovu. Kovu, který by nepodléhal přírodním vlivům, a železo, či zvláště železo, ten produkt ukoptěného těžkého průmyslu, ve vlhkých podmínkách koroduje, jak smyslů zbavené. Netřeba pátrat po řešení bezmezné rovnice jsoucna v prozřetelnosti nebo pročítávat pravděpodobnost konstanty stability rozpadu, neb právě rezivění mohutných okovů a  úbytek svalové hmoty věčného vězně v důsledku znamenají, že v tento okamžik se kostnatá ruka trestancova vysmekne z chladného obětí kovových pout a pocítí léta nepoznanou svobodu hybu. Stačí mu k tomu jediná sekunda. Vteřina. Vepsaná do Věčnosti.

Stačí přerušit nejslabší článek řetězu v podobě uvolněné končetiny a rázem je vězněný dobrák volný. Zkostnatělé údy skrčené v nesmyslné poloze dlouholetým útiskem ocelových lan se se skřípěním a praskotem ztuhlých kloubů vzpřímeně postaví. Teprve teď vychází na odiv jeho skutečná přednost. Vzhled titána směle kontrastuje s vychrtlým tělem věčností zmítaného vězně. Stát musí v předklonu, neboť strop šatlavy je pro něj příliš nízký. Snažil-li by se rozpažit, zcela jistě by si zlomil své žilnaté ruce o balvanité zdivo. Přes všechen ten malý prostor kolem se může konečně volně nadechnout. Ač stále postává ve vězeňské cele, je schopen svobodných pohybů, může natáhnout jakoukoliv končetinu kterýmkoliv směrem. Však s rozumem, ještě nemá vyhráno.

Velikán, skoro zlomený v pase, se odšourá ke dveřím, v porovnání s ním skutečně miniaturním. Opře se do nich vší silou svého těla. Mechanismus zámku zarachotí a část obří bytosti vpadne do prostoru za otevřenými dveřmi. S jistou námahou se protáhne otvorem ve zdi, napřímí se, ačkoliv ani zde nejsou stropy hodny jeho gigantického vzrůstu, a rozhlédne se kolem sebe. Na obě strany se v dálavy táhne široká, jakoby alabastrem vykládaná, chodba plná, proti sobě stojících, dveří, přesně takových z jakých se před chvílí vysoukal. Mají jasné číslování a červeně žhnoucí text. Ty jeho nesou v popisku číslovku třináct společně s varováním: „Nepovolaným vstup zakázán. Komnata, kde je vězněno Svědomí, neb se provinilo proti nelidskosti a lakotě.“ Kterým směrem se ale vydat? Nikde žádné stráže, krutí věznitelé jsou pravděpodobně v nedohlednu.

Za zcela nejlepší řešení vybere trýzní podlomené Svědomí možnost vrátit se na začátek, protože jak samo dedukcí vytušilo, tohle je konec věčného arestu a každý konec musí mít zákonitě i svůj začátek. Vykročí tedy směrem ke dveřím číslo dvanáct, v nichž se zračí „Odpočinková místnost pro Posedlost“. Svědomí se podiví a kráčí dál. Jedenáctka je „Brána pekelná“, v desítce jsou uzamčeny „Univerzální klíče od pásů cudnosti“. Dveře s číslem nula devět skrývají „Apotéku slastí“, nula šestka výhradně a pouze „Pro nechutně až odporně bohaté“, do nula čtyři, nula tři a nula dva mají přístup „Démoni sklíčených sfér a obligátní společenstva čili Individua vyššího řádu“. Svědomí při průchodu jen nevěřícně kroutí hlavou. U posledních dvou dveří se zarazí jakoby v náznacích nerozhodnosti. Nula jedna značí „Rajský les – Empyreum.  Tady může být Bohem každý“. Slogan jak z reklamy. Zbývající dveře působí, v tomto skoro až sterilním prostředí, omšelým opotřebovaným dojmem. Oprýskané panty, usmolená klika a okopaný zamazaný nátěr dveří, ze štítku se povolně smějí dvě nuly, jedna dokonce lehce na stranu. „Pozor Svět lidí“ stojí rudě psáno. Samo Svědomí tápe. Podrbe se na kožnaté holé lebce, pročísne šedý vous a sáhne na jednu z klik.

          „Když na začátek, tak na ten úplně počáteční,“ vzdychne si líbezně a vstoupí. Dveře za ním se vlivem vzniknuvšího průvanu s rachotem zabouchnou, až se chabě držící nula odlomí a spadne vprostřed tajemné chodby.