Goblin

I.

Zbývá rok, než od času beránka dokmitá další půltisíciletí, co do počtu už třetí. Studenou podzimní krajinou táhnou žoldnéři milánského vévody. Prchají ze slunného jihu, z  prohrané války. Snad je císař vezme pod svá ochranná křídla.

*  *  *

Ticho ve světnici přerušuje jen slabé oddechování. Je tam pořád, na stejném místě, kde ji nechali. V kleku, břicho a tvář na dřevu, ruce nedbale přivázané k nohám lavice, sukně vykasané. Bylo jich pět nebo víc. Stvůry z jihu, do tváře jim neviděla. Bože, tolik rozkoše a bez hříchu. Čeká, až velebníček vyleze ze stodoly, kde se schovával jako králík.

O deset měsíců později:

            Pasáže z Písma mu skotačí před očima jako ďáblíci v plamenech. Křik z vedlejší místnosti je čím dál hlasitější. Nejsou to muka hříšníků, to jen dvě babky pomáhají hospodyni přivést na svět bastarda.

            Už to nevydrží, odkládá rozepsané kázání a opouští pokoj s krbem. Křik utichá, aby ho nahradil jiný, kvílivý. Něco tak děsivého můžou vyluzovat jen pekelní rarachové, otřese se a pokřižuje.

            ,,Důstojný pane, je nám to moc líto, vopravdu moc…“ kvičí vrásčitá stařena, zatímco druhá čarodějnice svírá v kostnatých pařátech ubohý uzlík.

            ,,Dítě nepřežilo?“ ptá se přesně s tou dávkou odměřenosti, jaká se od někoho tak váženého čeká.

            ,,Ne, to… matka, paní Beáta,“ kroutí se ta vrásčitá jako čerstvě vylíhlé hádě. Druhá mlčí, bojí se, aby ji nezkrátili o odměnu.

            ,,Co táráš babo?“ až teď si uvědomuje, že kvil vychází z uzlíku. Mlčící jedubaba ho pořád ještě žmoulá. Postel je tichá, nebožčino tělo nehybné. 

            ,,Ať se důstojný pán podívá sám,“ promluví konečně ta s uzlíkem.

            ,,Ježíši milosrdný, to je…“ sklání se nad nazelenalým batoletem s neuvěřitelně potměšilou tváří. To bůh ho potrestal, jak mohl doufat, že potom všem pozná v dítěti své rysy?  ,,Je příliš vyvinuté,“ šeptá, snad ho šálí postem a sebetrýzněním vyvolané vidění. V odpověď na jeho slova mrká titěrný zelený pidimužík, škaredý trpaslík - goblin, řekli by v jeho domovině.    

            ,,Mora je to,“ usykává první čarodějnice, ,,ale když pán připlatí…“ Nemůže pokračovat, žluté oči dítěte se rozšíří a tvoreček se rozeřve.

            ,,Ať vás ani nenapadne,“ sám jim vytrhává škaredý uzlík z rukou. 

            ,,Písmo pomůže,“ zakdáká vrásčitá a než ji stihne zadržet, už ze stolku před postelí nebožky hospodyňky bere foliant.  

            ,,Ženská, nerouhej se!“ chce jí svatou knihu vytrhnout, ale batole mu v tom svým křikem zabrání.

            ,,Tady, čtěte!“ babice zajede naslepo nasliněným prstem mezi řádky.

            Farář zbledne. K červu, který neumírá a ke skřípění zubů s bábou. To je Zjevení svatého Jana. Proti své vůli přelétá očima po stránce:

            Tu jsem viděl, jak z nebe sestupuje anděl, který má v ruce klíč od propasti a veliký řetěz. Zmocnil se draka, toho dávného hada, toho ďábla a satana, na tisíc let jej spoutal, uvrhl do propasti, uzamkl ji a zapečetil, aby již nemohl klamat národy, dokud se nedovrší těch tisíc let. Potom musí být ještě na krátký čas propuštěn.

            ,,Peníze jsou na truhle, vezměte si je a ven,  ať vás v okolí fary nevidím!“ syčí na obě babky, rychle vystrkuje tu první ven a pak se zase dívá na uzlík. Kde k něčemu takovému najde kojnou? ,,Všichni jsme děti boží,“ slyší se říkat, když i za druhou jedubabou zapadnou dveře. Potom se konečně zhroutí vedle postele s chladnoucím tělem. 

            Po několika hodinách raneček přestává křičet, farou se nese jekot služky, v němž se úplně ztrácí tichý nářek, vycházející z nebožčina pokoje. Až pozdě k ránu je klid. Služka ,,tomu“ vyděšeně stele postýlku.  

II.

Rovné dva roky se přelily od pádu jedné velké říše, většina zemí i zemiček vystrkuje zoubky. Brzo se servou o zlatou mršinu. 

            Hvozdem plným houštin a zrádných bažinatých jezírek se belhá o holi osamocený poutník s rancem přes záda. Vidět není ani na krok, bezhvězdná obloha slzí čím dál víc. Ten nečas zahnal hluboko do nor hladové šelmy i hrabivé lapky. Jen ďáblu může děkovat za kočičí zrak. Obcuje s nocí, kdy jsou brány obezděných měst podobné odulým rtům krutých divošských bohů pevně zavřené, vesnice tmavé a nikde ani živáčka; teprve tehdy se cítí s tím, co nese, bezpečen. Nebojí se nočních hrdlořezů, umí se porvat s zuřivostí psa zahnaného do kouta, a pak, komu stojí za to zamordovat žebráka?  Dnes bude ale muset jít mezi ně, přelézt ty nepřístupné hradby. Jeho zkřehlá schránka touží po ohni.             

*  *  *

Štiplavý kouř z navlhlého dřeva stoupá komínem do podzimní noci, navzdory dešťovým oblakům, až ke hvězdám. Závora ve dveřích jediné z bdících chatrčí široko daleko zaskřípe. Do přeplněné krčmy zavál nečas tuláka.

            V kutně, s kápí hluboko do čela působí dojmem promoklého žebravého mnicha. Ti ale nechávají svá břicha vozit na oslíku, nemají cípy kutny od bláta a nepáchnou po odpadní jámě. Celá krčma po něm mžourá, zhnuseně, zatím jen s pohrdáním. Bradatý šenkýř ho však nevyhodí. Tlustá šenkýřka před něj praští se džbánkem kouřící medoviny. Nuzák - má grošíky, beztak je někomu šlohnul v tlačenici, ale proč si s tím lámat hlavu. Sedí co nejdál od ostatních, v koutě nikomu nevadí. Šenkýřka starostlivě jukne po halasící společnosti. Opilí měšťané, dva profesoři, čtyři duchovní a  tlustý mnich, kurfiřtův chráněnec.

            ,,Hej, ty tam! V tom pytli! Co jsi zač?“ zahýká měšťan. Není na něm nic pozoruhodného, kromě toho, že je opilý a vůči šenkýři se může chlubit ještě jednou bradou navíc.

            ,,To myslíš mě, dobrý muži?“ žebrák se klátivě zvedne. Kápě se mu sesune na ramena. Je mnohem vyšší než se zdál a také mladší, než jemu podobní bývají. Odhalená tvář je sluncem osmahlá, s hrdými rysy. Tmavé obočí napříč protíná úzká jizva.

            ,,Jo tebe,“ stihne ještě zaskuhrat opilec, než se mu vylije na umaštěné kalhoty nažloutlý obsah přeplněného žaludku. Jen tak mimoděk.

            ,,Dobytku, zase ses přechlastal,“ syknou ti, co sedí nejblíž.

            ,,Dozajista Talián, slyšíte, jak mluví!“ prohodí do mumraje jeden z profesorů.

            Beztak přísná tvář tlustého mnicha v čele stolu se zachmuřeně stáhne. Má oči blízko u sebe. Ještě před chvilkou se díval na kuřecí stehno v pravé ruce, teprve nyní se jeho pohled pohne směrem k žebrákovi. A není to tupý pohled opilců, spíš pohled pronikavý a bystrý. Ten muž není žádný hlupák.  

            ,,Odkud seš, tuláku?“ zahřímá. Už má také vypito, ale pořád se drží. Má to kam dávat. 

            ,,Odsuď. Mohu vám něčím posloužit, milostivý pane?“ tulák klidně spíná ruce.

            ,,Mluvíš jako jižan,“ přehlíží jeho otázku mnich.

            ,,Je to papeženec, nevidíte?“ špitne ten z profesorů, který promluvil před chvilkou.

            ,,S kým seš?“ vyštěkne mnich, snaživého profesora jakoby přeslechl.

            ,,S kým jsem?“ smutně se usměje žebrák. ,,Co chcete slyšet, vlivní a učení pánové? S vámi? Neznám vás. Asi bych měl být sám se s sebou, ale teď jsem právě proti sobě.“

            ,,Je to blázen,“ zakníká měšťan v mokrých kalhotách.

            ,,Nikoliv, je to papeženec,“ houkne profesor.

            ,,Vím, že nejsi hlupák a z nás voly dělat nemusíš,“ mnich mlaskavě polkne propečené maso. ,,Tady na Řím sere pes. Ty jdeš odtamtud, co?“ olízne si prsty.

            ,,Chodíš ke zpovědi? A celibát u kněží schvaluješ, což? I jejich hospodyně? Proč potlačovat, co je přirozené?“ zaštěká profesor znenadání.       

            ,,Už tuším, kam, jsem se dostal,“ žebrák se zamračí. ,,Táhne se to celou zemí jako morová nákaza. Vy,“ podívá se na učené profesory, ,,vyvoláváte věroučné spory a hrabata zase válku. Žádné další theologické disputace, poroučím se, panstvo,“ prudce se zvedne. Div jim nezasalutuje. Ten floutek musel sloužit v benátské flotile, přemítá mnich.    

            ,,Kam ten spěch, čubčí synu!“ opilý měšťan mu zastoupí cestu, snad ani neví co dělá. Ze rtů mu kanou sliny jako vzteklému psisku.

            ,,Uhni!“ nuzák se mu pokouší vyhnout. Opilec stojí jako zapřený, špinavý, páchnoucí. Horší než žebrák. Sápe se po něm, chňapá, chrčí. Chce mu vytrhnout jeho vak. Ostatní pobaveně přihlížejí, užuž padají první sázky. Pak se to stane. Nuzák se po opilci ožene. Chytne ho pod bradou, krční obratle nespokojeně zachroupnou. Prsty jako kovářské kleště, snad by jimi šlo vytrhat po kusech maso z těla. Kdyby měly ústa, drobné kůstky by řvaly bolestí. Opilec sám nestihne ani zachrčet, tak rychle se hroutí na zem, tváří mezi zvratky a plivance. 

            ,,Dobrotivý bože, to jsem ještě neviděl! Ta smradlavá svině mu rozdrtila vaz,“ šeptá mnich. Šenkýř se šenkýřkou zděšeně kloužou pohledem z bezvládně ležícího těla na mnicha.   

            ,,Je to ďábel, doktore Luthere!“ vykřikne profesor, když za tulákem zapadne závora. Doktorova tvář zesiná. Stvůra z jeho vizí… Nikdo si Satanáše netroufá pronásledovat. A nikomu se nechce z tepla krčmy do chladné noci.

III.

Léta se přelévají rok za rokem jako beránci na obloze. Farář má víc vrásek na čele, a také kolem očí. Beátu v kuchyni i v loži nahradila tmavooká Esta. Je to chudá vdova po hrobníkovi. Má malou dcerušku. Holčička jakoby důstojnému pánu z oka vypadla. Jmenuje se Támal. Vesnické děti si s ní nechtějí hrát, protože je židovka, ač řádně křtěná. Stejně tak si nechtějí hrát s jejím bratříčkem. Tomu odpornému goblinovi měla porodní bába smáčknout hlavičku hned, jak vyšel z matčina lůna.     

*  *  *

,,Sprrratci, sprrratci! Marrrš vodsuď. Přelámu vám hnáty!“ nese se jim nad hlavami křik stařičkého kostelníka. Smějí se jako opilí andělíčci a s mrštností ďáblíků uhýbají před jeho sukovicí. Po schodech, dolů, pryč ze zvonice, kde je dětem zakázáno houpat se na dlouhých provazech. 

            Dlouho utíkají, nechávají kostelíček i náměstíčko plné vyjevených usmrkanců za sebou. Celí udýchaní, Támal  v obličeji jako pivoňka, zpomalují až na louce za vesnicí. Tam se svalí do vlčích máků a kopretin jako dva špalky.

            ,,Utrhneš mi kytičku, Gobline?“ zaprosí dívenka.

            ,,Zvadne, skřítku,“ říká tvor se zelenou kůží, ale přesto se zvedne. Bez vlasů a brv, ne větší než dívka, navlečený do lidských šatů a podivně zkroucený, ochotně přeochotně škube hlavičky červených, růžových i bílých máků.

            ,,Dík, Gobe,“ dívenka si bere kvítky a za chvíli zaprosí, aby si s ní hrál, že jsou ty mrtvé květinky živé. Goblin nechce, to je pro malé holky, ale nakonec trhá chrpu.

            Zelené království leží daleko za vesnicí, městem, mořem… Králův pobočník Modrý chrpák se zamiluje do Princezny z máku. Pro lásku k ní podnikne všelijaké smělé kousky, v nichž přijde skoro o celý květ a několik lístků. Vrátí se do Království sice celý pocuchaný, ale za to se spoustou drobných kamínků. Chce je darovat Princezně. Čarokrásný makový květ mu však svou podlostí přebere Pichlavý bodlák.

            Chrpák i s kamínky osamní. Slunce putuje k západu, děti peláší domů. S povadlým královským dvorem si pohrává jen vítr. Kdoví, komu určí Princeznu on a jaký osud potká Modrého chrpáka.

            ,,Zase jste byli ve zvonici? Neřádi!“

            Támal začne pofňukávat. Vidí, že farář jde pro metlu a ví, co bude následovat. Do pokoje přiběhne její maminka, začne plakat a zachrání ji. V kuchyni potom ani nemukne, večer už bude ze zlého faráře hodný strýček. Možná jí i přečte nějaký příběh. Bude předstírat hlubokou pozornost a na konci se rozpláče. Strýček ji pohladí po hlavě a vysvětlí jí, že ti lidé, kteří si pro víru museli tolik vytrpět, už jsou po beránkově boku v nebíčku. Ale ona nebude plakat pro ty svaté mučedníky. Bude plakat pro Goblina.

*  *  *

Kouše se do jazyka, ne proto, že by křičel bolestí. Toho se nebojí. Bojí se, že by vypustil z úst všechno to, co pevně drží uvnitř své lysé hlavičky. Ty ubožáku, odpornej slabochu, hnido, lidská vši, bastarde, zkurvenče! (U posledních slov si není jistý významem, ale slyšel je vesnické usmrkance křičet na něj, takže jde určitě o něco hodně ošklivého.)

            Konečně mu strýc káže vstát. Na svázaných prutech ulpívají cáry jeho zelené kůže. Šourá se ke dveřím, ušmudlanou košili si zastrkává za nedopnuté kalhoty až v chodbě. Cítí se jako mučedníci z kostelních obrazů v zašedlých rámech. Ví, že si na něm strýc vylévá všechnu svou hořkost. Trpí jako ti světci - za sestřičku Támal, za tetu Estu, která ho nemá ráda, svou matku, na níž si nepamatuje, vojáky, co ji znásilnili; ty vidí jako živé, ačkoliv je neviděl ani farář a konečně trpí za sousedy, kteří si na něj ukazují jako na strašidlo a po straně pomlouvají i strýce. Ví, co se mluví, doma i jinde. Na faře jsou jen dřevěné zdi. Ví, že strýc je krutý i sám k sobě. Jako by museli za nějaký velký hřích platit oba. A o to víc ho nenávidí.  

IV.

Rovné dva roky se přelily od pádu jedné velké říše, většina zemí i zemiček vystrkuje zoubky. Brzo se servou o zlatou mršinu. 

            Je podzim, už se brzo stmívá. Žebrák táhne dál. U cesty čoudí poslední hostinec. Je mokrý až na kost, unavený. V předešlé krčmě svou medovinu ani nedopil. Dlouho neváhá a on, samotář, klepe na vrata.

Tu noc už druhý lidský příbytek. Za výčepem žoviální stařík, pomáhá mu jeho dcera, ošklivá dívka s obličejem po neštovicích. Usazuje se v koutě s mosazným korbelem - pěna z pod pokličky zrovna přetéká. Z kuchyně se valí kyselý zápach. Přišel akorát včas na polévku. Pohroužen do sebe, snaží se nevnímat okolí. V zájezdním hostinci se hoduje i kvasí skromněji, hosté se k sobě moc nemají. Jen u jednoho ze stolů plyne živá zábava. Sedí tam pomenší zarostlý muž, s bříškem a talárem, podobně jako univerzitní doktor, je zhruba i ve stejném věku, jenom cestovatelova kulatá tvář působí mnohem veseleji. U nohou mu spí černý pes. Není to učenec, spíš kejklíř.

            ,,Budete s námi jíst polévku, pane?“ osloví kejklíře ošklivá dívka.

            ,,Mistr, děvče. Máte čest se slavným učencem, určitě jste o mně museli slyšet,“ muž se chvástavě udeří v břich. Krčma kroutí hlavou a udiveně k němu otáčí všechny své krky. Šarlatán, takovým zájmem povzbuzen, pokračuje: ,,Mistr Georg Sabellicus, prosím. Faust mladší, pramen a zdroj všech nekromantů, astrolog, druhý mezi mágy, chiromant, aeromant, pyromant a druhý mezi hydromanty.“

            Ať to bylo jakkoliv podivuhodné, zdálo se, že všechny právě vyjmenované osoby se skrývají v břichatém vousatém mužíkovi.

            ,,Zachce-li se mi, mohu vyvolat dávno mrtvé krále a královny. Věštím z pohybů nebeských těles, i sám arcibiskup si nechal ode mě sestavit horoskop. K tomu, abych vám vyložil budoucnost, mi však postačí rozevřená dlaň. Vyznám se ve vykladačství znamení ze tří základních živlů…“ nepřestává se holedbat Mistr Sabellicus. Ošklivé děvče není samo, kdo mu visí na rtech.

            ,,Předveď nám to!!“ vykřikne skupinka kupců. Na polévku se úplně zapomnělo.

            Kejklíře není třeba dvakrát pobízet.

            ,,Dnes je vhodný den, vyjevit v tomto skvělém hostinci, co koho čeká. Vím, o čem mluvím. Vaši ctěnou minulost, panstvo, odhalím stejně, jako cíle vašich cest,“ Mistr Sabellicus zvaný Faust neboli Šťastný se sebevědomě usmívá.

            Všichni na něj civí, někteří s otevřenými ústy, ale nikdo nevstává.

            ,,Á, támhle vidím prvního z vás. Je zrovna celý nedočkavý, dozvědět se, co mu osud určil,“ Mistr Sabellicus ukáže na žebráka, dopíjejícího svůj korbel.

            ,,Ten smraďoch v koutě?“ podiví se polohlasně kupci.

            ,,Jen se neostýchej a přistup blíž,“ vyzve nově příchozího Mistr Sabellicus.

            Žebrák si váhavě stoupá, pytel nepouštěje z rukou. Všechny oči jsou upřeny na něj. Udělá několik kroků. Najednou nikdo nemá chuť na zelnačku. Mistr Sabellicus znepokojeně začichá, ale je pozdě odtroubit ústup.  

            ,,Kam máš namířeno, poutníku?“ ptá se Mistr Sabellicus se zpola zadrženým dechem.

            ,,Do Mariazellu, pomodlit se k svaté panně,“ dostává jednoduchou odpověď.

            ,,Tudy?“

            ,,Tudy, stejně jako jinudy.“

            ,,Neříkáš mi tak úplně pravdu,“ Mistr Sabellicus zatne zuby a bere si žebrákovu ruku. Je čistá.

            ,,Hmm, přicházíš odněkud z jihu. Z Francie?“ dívá se na jeho mozoly. ,,Ano, sloužil jsi u jejich krále. Bojoval jsi s císařem,“ prohlíží si ty silné prsty. ,,V mládí tě tam vyhnal jistý hřích. Byla v tom zapletená nějaká sukně.“

            ,,Šlo to těžko uhodnout?“ nuzák se šklebí. Pod kápí je vidět úzká jizva a dvě jiskřící oči. Mistr Sabellicus se nenechává vyvést z míry.

            ,,Musíš mít velmi dobrého patrona, když jsi přežil všechny nástrahy války. Tvé dlaně napovídají, že přežiješ i návrat domů, za tou děvou,“ usmívá se.  

            ,,Komediante!“ sykne žebrák potichu. ,,O budoucnosti toho víš stejně málo, jako kdokoli v téhle krčmě. Ze všeho, co jsi tu vyjmenoval, máš jen jediný dar. O tom jsi ale nemluvil. Vyznáš se v lidech.“

            ,,Ó díky,“ Mistr Sabellicus se otáčí ke kupcům. ,,Kdo dál?“ ptá se bezostyšně a čeká, že až jim vyjeví, každému po čem chce slyšet, nasytí se po dlouhé době nejen učencův žaludek ale i jeho měšec.     

            Žebrák, hladový ale sytý lidmi, se mlčky sune ke dveřím, pytel, který strašně páchne, pořád na zádech. Černý pes, dosud ležící v klidu pod pánovýma nohama, zavětří. Žebrák se s kočičí rychlostí otočí, aby vrčící zvíře odrazil. Vstává však i Faust.

            ,,Nech ho, Mefistofile,“ pouhými třemi slovy krotí obrovského psa a ta lítá šelma zalézá se svěšeným ocasem zpátky pod stůl.

            ,,Ať jdeš odkudkoliv, poutníku, ty se tam zase vrátíš,“ šeptá Mistr Sabellicus ke dveřím.

            ,,Mýlíš se, Fauste. Už nikdy se tam nevrátím,“ žebrákova postava se ztrácí ve fujavici venku. 

            ,,Já možná, ale ďábel se nemýlí nikdy,“ Faust podrbe psa za ušima a poručí si džbán nejlepšího červeného.      

V.

Přicházel rok, kdy si učený mnich vezme jeptišku a poukáže na některé nepřístojnosti, k nimž dochází na dvoře svatého otce i mimo něj. Schyluje se k velkým událostem.

            Goblin dřepí na půdě vedle sudů se zrním a trucuje. Políbili se v kapličce u lesa, jako ženich a nevěsta v kostele. Potom mu dívka dala ťafku a utekla. Nezlobí se na něj, slyšel jak se smála. To on se zlobí. Nána rozdováděná! Však ona ji stará Esta s přadenem potrápí i za něj. Jen ať si rozpíchá ty jemné prstíky. To on raději půjde s lopatou doprovodit vesničany při jejich poslední cestě, končící v křížové aleji za kostelíčkem. A vůbec jich nelituje. Zná je všechny, jediný za svého života k němu neměl přívětivé slovo.

            Starý žebřík zlověstně zavrže. Nastraží uši a pro jistotu se schoulí za hromádku vydlabaných červotoči provrtaných koryt. Ne, to nejsou Estiny dřeváky. Mezi trámy našlapuje někdo bosky.

            ,,Tám?“ neovládne se a vyběhne jí vstříc. Radostně přeskakuje koryta a džbery, sám celý od pavučin a zrní.

            ,,Gobe, už sem myslela, že tě spolkla zem!“ směje se.

            ,,Hloupá holko!“ křičí, ale raduje se s ní.

            Dívka má tmavé hluboké oči po matce, ale na rozdíl od starostlivé Esty jsou její rty samý smích. Hnědé copy má stočené do věnečku, ale on ví, že jí je za chvíli rozpustí. A pak mu dovolí naplnit jejich hru na manželství. Aspoň doufá, jinak by ho přece nehledala. Točí se za ní oba mladší mlynářovi synové, ale on si dává dobrý pozor, aby s ní slovíčko neprohodili. Je ošklivé žídě, to jí říkali dřív, a ačkoliv jí to už dlouho žádný vesnický chlapec neřekl, on už se postará, aby to Támal neprohlédla.

            Goblin chce sestru jenom pro sebe, celou a navždy.  

            Pomáhá jí ze sukně a jupky, sám odkládá košili i se zbytkem oděvu. Lehají si do obrovské kádě s loňským zrním. Je suché a příjemně hřeje. Myšky jim ho tam musely schválně přichystat. Položí pod ně své zmačkané hadry. Támal zřejmě ví dost, ne nadarmo ji matka potajmu posílala pomáhat andělíčkářce ze sousední vsi. Goblin také není žádné neviňátko. Co dělá v noci farář s Estou se od kočičího miliskování příliš neliší, tak proč by to nemohli zkusit i oni, když jsou tak jako tak  manželi?     

*  *  *

Támal tvrdí, že takhle hrubý by dokázal být kdekterý buran a ukazuje mu krev. Kajícně ji stírá rty a když ji tak uklidní, nesměle navrhuje, že by to mohli zkusit znova. Dívka mu říká, že je čuně.

            Za týden jsou spolu ve stodole, pod střechou, kam se leze po rozvrzaném žebříku a Esta se po něm bojí. Potom ve sklepě mezi sudy s mešním vínem, kde je vlhko, na louce za hřbitovem (velice ostražití), znova na půdě (docela klidní), uprostřed noci v černé kuchyni (ve velké rychlosti), na pohovce, když farář s Estou jedou do města…    

*  *  *

Muselo se to stát. Oba to věděli, každá zábava má svůj konec. Jenomže v jejich hrátkách se skrývalo daleko víc.

            ,,Konečně jsem tě našla!“ křičí na něj jako v horečce. Rozcuchaná, oči zarudlé od pláče, z rozbitého rtu jí crčí krev. Na pažích má fialové modřiny, šaty celé potrhané.

            ,,Co se ti stalo?“ líbá ji a hladí po tváři. Jsou na ztrouchnivělé půdě stodoly, zatím bezpečni.  

            ,,Vědí o nás,“ vzlyká.

            ,,To on, strýc? Zabiju ho!“ chce to odpřísáhnout, na jazyku ale cítí slanost jejích slz.

            ,,Ne, to matka,“ vyslovuje to s takovým odporem, až se Goblin musí bezděky otřást.

            ,,Hloupá smůla,“ dívčin vzlykot přechází v čirou zlost. ,,Vůbec by o nás nevěděla, kdyby ji potrhlá kmotra nevyslepičila, že mlynář zašil do starých pytlů něco peněz a šperků. Za života urval kde se dalo, i mladší synové si přijdou na svý.“

            ,,Vím, zakopávali jsme ho před pěti dny,“ vzpomíná Goblin na tlusťocha, kterého v dubáči museli nést čtyři chlapi.  

            ,,Tak. Máma se toho chytla, že mě za jednoho z nich provdá.“

            ,,Ale ještě tě nevdává?“ Goblin pořád nechápe.

            ,,Ani nebude. Ona ví, že nejsem… krucinál!“ Támal zlostně praští rukou do země. ,,Že jsem poskvrněná. Nikdo si mě nevezme. A mně je to jedno, chci jen tebe!“

            ,,Jak to mohla zjistit?“

            ,,Ona mě prohlížela. Ta babizna jí to poradila. Ať se raděj sama nejdřív přesvědčí, co prodává. Prý kvůli ostudě.“

            Goblin Estu nikdy neměl rád, ale nyní ji přímo nenáviděl. Vidí se, jak té vyzáblé huse zakrucuje hubený krk.

            ,,Proto tak zuřila. Myslela jsem, že mě snad zabije. Nic jsem jí neřekla, ale byla by na hlavu padlá, kdyby jí to nedošlo. Musíme pryč, Gobe.“

            ,,Ne, já musím pryč,“ plivá myšlenky jako háďata. ,,Ty tu zůstaň, kdokoliv mimo vesnici a město, bez peněz a přátel, nemá v nikom zastání. Nechci, abys kvůli mně musela vést tulácký život. Nemám nic. Přece nechceš jít jako žebrákova kuběna? Matka ti odpustí, bude litovat. Všechno svede na mě, jako vždycky,“ dodává Goblin trpce a potichu. ,,Mají mě za příživníka a vlastně nejsou daleko pravdy. Teď se mě konečně zbaví.“

            ,,Bojíš se strýcova hněvu?“ Támal k jeho zelené lebce tiskne uslzenou tvář.

            ,,Ano, bojím se, že by mě tentokrát zabil,“ lže, tak je to jednodušší. ,,Ale jestli se mi podaří přežít a dokázat, že jsem víc než příživnický netvor, vrátím se. A potom už mi tě nevezmou.“

            Támal pláče.

            ,,Ale já tě samotného nepustím. Jestli chceš jít beze mě, budeš mě muset předtím zabít,“ odhodlaně jí blýská v očích.

            Goblin se na ni dívá. Je krásná a přese všechno chce jít s ním. Nejde to. Bída už zabila čistší duše. Se ženou po boku by skončil jako žebrák. Možná by se kvůli nim stala nevěstkou. Goblin se užírá pomyšlením, že ji bude svírat v náručí někdo jiný, ale nesnesl by, kdyby ji objímali všichni. Proč je k nim svět tak krutý? Nejraději by se rozbrečel jako plačka na funuse. Místo toho jí sevře hrdlo. Támaliny oči se rozšíří údivem. Nevšímá si toho, přitlačí. Dívka se začne dusit. Dívá se na něj svýma telecíma očima nechápavě, dokud se nepropadne do bezvědomí.

            Bezvládnou jako zardoušené kotě, pokládá Goblin dívku na slámu.

   *  *  *

Támal dýchá, když se Goblin krade po žebříku, ztichlou farou – je odpoledne - kolem kapličky, přes hřbitov a poli pryč. K večeru nechává vesnici daleko za sebou a pozdě si uvědomuje, že mohl v komoře štípnout aspoň bochník chleba.

            Už se nebude vracet. Nesmí.

            Goblin neutíká ze strachu před farářovým hněvu. Ne, bolesti se nebojí. Cosi mu říká, že tentokrát by si nějaký trest zasloužil. Utíká, protože se bojí sám sebe. Toho, co by se stalo, kdyby na něj chtěl farář vztáhnout ruku. Má strach, že tentokrát by tu nenávist v sobě potlačit nedokázal. Kdyby chtěl, mohl by strýce zardousit holýma rukama. A on chtěl. Vyrvat z toho trýzněním zesláblého těla duši a poslat ji ďáblu. Tím by však všechno učinil jen horším. Nechce z Támal udělat vrahounovu sestru.     

            Proto musí pryč, kamkoliv, hlavně co nejdál od těch, kteří mu život proměnili v peklo.     

VI.

Byly čtyři slunce a čtyři věky. Na konci Věku prvního, za času lidí a obrů, přišli jaguáří; ti sežrali všechno živé. Bohové stvořili lidstvo znovu, a když uragán zahubil starý svět, proměnili se lidé v opice. Třetí věk ukončil ohnivý déšť, během něhož se z lidí stali ptáci. Na konci čtvrtého věku zaplavila souš potopa; lidé se změnili v ryby. Věk pátého slunce bude posledním.

Starý svět se stane Novým. Nikdo nezůstane ušetřen. 

  *  *  *

Hory mlčí. Hladina jezera se ani nepohne, nekloužou po ní žádné pirogy. Nikdo nerozváží v koších podivné druhy zeleniny, ptačí vejce, nalovené sladkovodní ryby, hliněné sošky ani vzácné minerály. Chatrče na kůlech jsou ztichlé, nad vodou působí prázdně. Obchod ve městě je zastaven. V ulicích ani noha, ticho je v chrámech. Strmé schodiště uprostřed svatyně se topí v krvi úsvitu Posledního slunce a my tonem ve vlastním potu. Vyhrajeme? Nestojí za námi právo, a možná za námi nestojí ani bůh.

            Pozoruji vojáky. Mlčky mi pohledy oplácejí. Z celé armády zbyla hrstka a bude hůř. Vzali mě mezi sebe. Přáteli v umírání, přáteli v žití. Zabíjení a strach ze zabití na mě působí. Opájí mě nebezpečí, chutná mi krev. Měním se. Když jsem se nechal najmout – trestanec a utečenec před svým osudem – co jsem byl? Hrbatý trpaslík, neustále pelášící před cizí holí. Na směšně krátkých nohách, s obličejem cirkusové opice, nedotáhl bych to dál než ke komediantům.  

            Dlouho jsem to také u nich nevydržel. Pláchl jsem a byl chycen. Španělská loď mě dovezla na Hispaniolu; nejohyzdnější z galejníků - ani tam jsem neměl klid - další loď na Juanu a poslední sem, do srdce Říše opeřených lidí s mnoha bohy. Sloužím samotnému ďáblu, jež chce být bohem. Většina mužů cítí strach. Já ne.

            Svítání; zase útočí – noci se bojí. Přepadávají palác kde se ukrýváme po tlupách. Stojí na šikmých střechách, metají po nás kameny, kosí nás svými šípy. Bojovníci v tkaném brnění, pancíře mají vycpané bavlnou. Pomalovaní ve tvářích jako nestvůry z pověr, bojují obsidiánovými kopími. Mstí se nám za to, že si chceme podmanit jejich zem.

            Náš kapitán je unavený - špinavý španělský šlechtic, drbe se ve vousech. Vypadá starší, než ve skutečnosti je, ale rozkazy vydává se stejnou vervou, jako před rokem – není to tak dlouho, co jsme poprvé stanuli v této podivné zemi.

            Den postupuje. Několik stovek se jich vyrojilo na věži velké svatyně. Sami v bezpečí, kamenují naše muže. Kapitán poroučí skupince mužů na ně zaútočit.

            Starám se o psy, jako obvykle - dokud se vojáci nevrátí. Poslouchám napůl ucha. Po třikráte se pokusili indiány zastavit a po třikráte je indiáni přemohli. Ti nejstarší a nejzkušenější si vytahují z těl šípy a obvazují zranění po ostrých kopích; zase je nás o něco méně. 

            Kapitán se tváří zarputile. V předešlé šarvátce utrpěl poranění levé ruky, ale to ho nemůže zastavit. Co nezvládli jeho nejzdatnější vojáci silou, zvládne on sám svou vůlí. A tak vyráží kapitán, jeho jezdci, mušketýři a arkebuzníci, naši indiánští spojenci, psi i já, shodit místní troufalce ze střechy svatyně.     

            Indiáni – pomalovaní žlutě, zeleně, modře i rudě, křičí. Řveme také. Kapitán strhne prvnímu jeho opeřenou čelenku. Pak nastane bitka. Přes těla mrtvých se ženeme na střechu chrámu, po terasách i schodech, za námi teče rudý potok, v němž zůstávají utonulá i těla mých psů. Nezbývá čas pro pláč, tím méně pro ránu z milosti. Na šikmé střeše snadno podklouznou nohy, vítězí ten, kdo svého soupeře šikovně nažene ke kraji. Zem pod svatyní mizí pod těly mrtvých. Ve válečné vřavě se ztrácí sten umírajících.

            Uhýbám před jejich kyji, vytrhávám si šíp z lýtka, lámu ten, co vězí hlouběji v boku, uskakuji před obsidiánovým nožem šíleného kněze. Asi mi pořezal tvář – nevadí, moje zbraně jsou lepší. Snažím se na to myslet a svrhávám ze střechy několik indiánů s barevnými pery na zádech. V okamžiku jisté smrti, nevydají ani hlásku. Na krátkou chvíli myslím, že jejich barevná pera jsou skutečnými křídly, s nimiž indiáni hladce přistanou na tělech svých druhů; mýlím se. Nejsou to křídla, jen zbytečná dřevěná konstrukce. Takové dřevo lze zničit stejně jako jeho tvůrce.

            Utíkám pryč od zrádného okraje, podrážky sjíždějí po šikmé plošině. Do očí mi crčí krev z rozseknutého obočí. Prokletý kněz! Jen matně mohu zahlédnout vysokou postavu kapitána. Bojuje proti přesile. Sám, jen se svou vůlí. Tak blízko pádu, to nejpevnější přesvědčení ve vlastní vítězství může zradit.

            Neváhám, zachycuji se okrajů, škrabu se zpátky na střechu chrámu jako brouk, španělskou ocel nechávám v břiše nějakého indiána a víc se o ni nestarám, nevnímám příval bolesti v rameni a tok vlastní krve splácím proudem krve cizí, už po kapitánově boku. Ale pořád jsme pouze dva - proti přesile.

            Španěl nechce prodat svou kůži lacino, bije se jako lev, když tu – jedna noha mu podklouzne, je příliš blízko zrádnému kraji. Klouže, ale ještě nepadá. Otáčím se. Co se stane, když náš velitel padne? Nemám čas o tom uvažovat.                    

            Já měl své plány, on svou ctižádost; lišili jsme se jen málo. Tak jsem mu pomohl. Na své zelené kůži cítím stisk jeho prstů v rukavici. Kapitán se škrabe nahoru, jako já předtím, jako brouk.  

            Muži se k nám sbíhají. Terasy jsou plné Španělů, ale na místa padlých indiánů se hned tlačí další.

            Podávám kapitánovi vlastní meč a sám je zabíjím holýma rukama. Indiánů ubývá. Ještě několik okamžiků plných opojného strachu, ještě několik ran, několik šípů a… Vítězíme!!

            Opilí vítězstvím, ženeme se do svatyně. Nevšímáme si vyobrazení jejich hrůzných bohů, soch uhnětených z krvavého těsta; podlaha a stěny chrámu čpěly krví už před našim příchodem. Jaké je ale zklamání vojáků, když po kapli, jíž si u jejich krále vymohli, není ve svatyni ani památky. Malovaná Panna Marie v dřevěném rámu je pryč, stejně jako zlatý kříž. Ve svatyni je těžký vzduch, naplněný vůní kadidla. Sochy nepřátelských bohů ve tmě ožívají, temné stíny dopadají na naše plátové brnění. Chci se opřít o krvavou zeď a snad tak umřít, když tu někdo španělsky zakleje a jiný vykřikne. Otvírám oči, někdo mi z čela stírá krev. Venku je plno našich. I tak to vidím. Srdce, rudé a krvavé, to nejcennější z lidského těla, se černá vyvržené na oltáři před svatyní. Někdo z našich? Kapitán káže celý chrám zapálit. Ohyzdné sochy se kutálí ze schodů rozbité na kusy. V popelu září kříž, pod ním lidská lebka…

            Blouzním, oči slepené vlastní krví. Chutná sladce. Kříž mizí v plamenech, lebka zůstává.     

     *  *  *

Probouzím se v paláci, hrozná noc. Ošetřoval mě nějaký kněz. Už je pryč. Nenechal mě ani poděkovat. Kapitán má poraněnou ruku, snad zůstal kněz u něj. Jsem zhnusen a chci pryč. Není dost času, dny plynou rychle. Indiáni raději zemřou do posledního muže, než aby nám přenechali cokoliv ze svého pokladu. Zraněný kapitán troubí k útěku, uprostřed noci, ať si každý vezme, co unese, cesta nebude lehká.

            Někteří si toho nakládají na záda jako soumaři. Já si neberu nic. Voda v jezeře je černá. Uprostřed tmavého města, prcháme, my podmanitelé, s pokladem mrtvého krále po kapsách. Útočí na nás, přežívám jen zázrakem. Někdo z přátel mi musel krýt záda, ale nevím, komu se mám odvděčit, protože všichni moji přátelé jsou mrtví.   

            Přes den obírám umírající druhy, vyhazuji těžké zlato a po boku španělského kapitána myslím na minulost.

            Bylo nás málo a naše paže slabé. Většina pokladu zůstala ve městě jako hold mrtvému králi. Indiáni se shlukují na kopcích, brzo zaútočí; žízním po dalším boji.

VII.

Rovné dva roky se přelily od pádu jedné velké říše, většina zemí i zemiček vystrkuje zoubky. Brzo se servou o zlatou mršinu.

            Byl to tentýž rok, kdy se Chrpák vracel pro Princeznu z máku. Tak jako si roky s větrem pohrály s modrým květem na zeleném stonku, změnila léta bezstarostnou tanečnici s kulatou sukní z červených lístků. Zatímco Chrpa zůstala sama, ze semínek vyrostly malé máčky.

 *  *  *

Goblin, už ne skřet ale člověk s rovným hřbetem, s kůží osmahlou Posledním sluncem a se zlatem, které si nese v pytli spolu s mrtvým kohoutem – proto ten smrad, jež měl odradit lapky - se vrací pro malou nešťastnou Támal. Jeho kapitán vyhrál svou válku a on si odnesl z cizích krajů zaslouženou odměnu.

            Před vesnicí se zastavil, aby kohoutí zbytky zakopal – už je nebude potřebovat. Počká, až udeří poledne, to mívá manžel počestné vesničanky na pilno - takový mlýn, to není jen tak – a v klidu uprostřed podzimního dne zkusí své štěstí.    

   *  *  *

Támal, o něco tlustší ale pořád s dětinským úsměvem a stejně naivníma očima věší prádlo. Blůzka se jí lepí na paže; přitom se snaží odehnat tři rozdováděné usmrkance. Jsou malí a škaredí. Z přidrzlých dětiček jen těžko bude mlynářská chasa, myslí si, když tu spatří neznámou a přece ne úplně cizí postavu mířit k mlýnu.

            Jako by toho muže mlynářka znala. Ale muselo to být dávno, protože už si na něj nevzpomíná. Snad to jí zabrání na pocestného poštvat psy.    

    *  *  *

Poznal ji. Možná není tak krásná, ale je to ona. Je sama, děti kolem ní jako kuřata kolem kvočny, když kohout není doma. Čile odhání ta ptáčata, oprašuje si dlouhou zástěru a poslušně s ním jde k řece. Mouchy zalézají do stínu, mlýnské kolo tiše pracuje.

            ,,Pamatuješ si na mě?“ Goblin usedá vedle ní. Dýchá její jemnou vůni, rád by se jí dotknul, ale netroufá si. Starý svět se vůbec nezměnil.

            ,,Možná. Nevím,“ mladá mlynářka se začervená a Goblinovi se něco takového nelíbí.

            Znovu a znovu jí vypráví jejich příběh, ale ať už si maloval její odpověď jakkoliv, mlynářčina reakce ho zaskočí. Támal se směje. TÁMAL SE SMĚJE. Ta pokatoličtěná židovka se chechtá jako prostopášná kurva.

            ,,Ty blázínku, ty si myslíš, že bych tě skutečně dokázala milovat? Opustil jsi mě. Můj život směřuje jinam,“ její stručná odpověď zní konečně.

            ,,Chceš říct, že jsem přišel pozdě?“ cítí se jako hlupák  

            ,,Bylo to těžké, když jsi mě opustil. Zůstala jsem s matkou sama,“ odpovídá po pravdě.

            ,,A otec?“ naléhá.

            ,,Ty to nevíš? Zmizel, krátce po tvém útěku. Mysleli jsme, že tě šel hledat. Vyzvedl si předtím u notáře nějaké peníze.“

            ,,Nikdy jsem ho neviděl.“

            ,,My také ne. Nejspíš se šel utopit. Nikdy zde nezdomácněl, potrhlý Englman! Proč si bral peníze? Ví bůh! Možná zešílel. Rok po tvém útěku vylovili v řece nějaké tělo – starší muž, víc se zjistit nedalo. Matka ho nechala pochovat jako našeho otce. Stejně jako tebe. Ležíte skoro v tomtéž hrobě, s tím rozdílem, že pod otcovým náhrobkem odpočívá možná cizí muž, zatímco tvůj hrob je prázdný. Nezeptáš se, co se s ní stalo; s matkou?

            Zemřela minulého roku na mor. Od té doby stíhá faru jen zármutek. Kdybych se neprovdala, sama bych zemřela hladem.“

            ,,Nemohl jsem ti pomoci, teď ale mohu. Vezmi si to,“ vtiskl jí do ruky zarudlý plátěný ranec. Nejeden Španěl ho vyvážil nejcennějším, co měl, ale to jí neřekl. 

            ,,Pozdě, já už od tebe nic nepotřebuji,“ zahořklá Támal-žena mrštila ranečkem s krvavým aztéckým zlatem do řeky. Přes cizí modly se přelila voda.

            ,,Nepůjdeš se mnou?“

            ,,Chm, co sis myslel?“ zasmála se, prskavě jako kočka. ,,Ten život, jaký jsem dřív na faře žila, je pryč.“

            ,,A s ním i všechno dobré. Sbohem, Tám. Zůstaň mlynářkou a zestárni,“ Goblin se otočil. Támal-žena mlčela. Mlčela, když se potácel poli, jen být co nejdál od malé vesničky, mlčela, když zmizel v nedalekém lese, i za dne plném strašidelných stínů, mlčela, když dorazil do nejbližšího města, a mlčela, když se rozhodl opustit pevninu, za svého života už podruhé.

            Když se snesla na malou vesničku noc, a její muž-mlynář ulehl po jejím boku, a děti tvrdě spaly, vyběhla ven a teprve tehdy se rozkřičela a křičela tak dlouho, že ještě k ránu se nesl krajem její pláč:

            ,,OPUSTIL JSI MĚ NA SKLONKU MÉHO DĚTSTVÍ, KDYŽ JSEM SE STALA ŽENOU. JAK MŮŽEŠ PO MNĚ CHTÍT, ABYCH SE STEJNOU KRUTOSTÍ OPUSTILA SVÉ DĚTI A MUŽE, KTERÝ STÁL ZA MNOU, KDYŽ TY JSI BYL BŮHVÍ KDE. OPUSTIT MUŽE, KTERÝ VYCHOVAL NAŠE SPOLEČNÁ TROJČATA V ČASECH, KDYŽ TY JSI JIM NEMOHL BÝT OTCEM. MOŽNÁ TEĎ MÁŠ ZLATO, ALE JÁ UŽ HO NECHCI, UŽ O NĚJ NESTOJÍM. JE POZDĚ. MILUJI TĚ. POŘÁD, ALE NAŠE DĚTI MILUJI VÍC. JE TO HŘÍCH? JE TO HŘÍCH?“      

     *  *  *

Prchal jsem a přemýšlel, přemýšlel jsem a prchal. Co měla znamenat kusá zmínka o mém otčímovi? Obětoval se snad ten flagelant pro bastarda? Dobrovolně ukončil svůj mrzký život nebo šel hledat ztraceného syna? Následoval by mě až do Nové země? Vždycky jsem měl neuvěřitelné štěstí. Kdo byl mým ochráncem? Bůh, v jehož jsem nevěřil? Nejmírnější ze španělských kněží? Byl mezi nimi jeden, potajmu spal s Indiánkami a odmítal se nám ukázat, prý měl tvář poznamenanou od neštovic… Tomuhle přece nevěřím! Já, stvůra, jíž není určeno místo mezi lidmi. Ne, můj otec se zbláznil a nakonec skončil v pekle; utopenec s ústy plnými bahna.

            Sbohem Tyroly, sbohem Támal. Možná jsem předurčen k zabíjení, tam v zelených údolích tiché země, našel jsem smysl svého bídného života. Tam, v zelených údolích tiché země, je můj úděl. Tam na mě čekají. Tam se vrátím. Možná přijde den, kdy můj kapitán padne, jak už se to mocným stává, zchudlý a bez králova zlata, které před Španělovou hrabivostí Montezumovi kněží utopili v jezeře, ale tihle Indiáni nejsou posledním národem oné země a Cortés není posledním z těch, po jejichž bok se může postavit někdo bez minulosti; někdo jako já. Protože moje žízeň po krvi je horší, než jakou dokáži trpět všichni indiánští bohové dohromady, jestli má přijít Poslední slunce a poslední věk, rád nastoupím na místo jejich vykonavatelů.