Stopy v krajině

I.

Nebesa nametla střepy do podolku, v místech,

kde z hrůzy jen se hřmí -

vychýlena je mi ústy noc. Olovo padlo v ohybu

těžkých vod. Odlilo se slovo,

co  krovem převálo.

Do klenového povodí zarachal let ticha. Nebe

protéká ramenem řeky, nabývá na počet hvězd

—     stříbřenka odražená.

II.

I projevil se otisk muže. To prasklina -

ve skále, vymletá větrem.

Kámen na kámen vrstvený jako by se nic

nedělo,

nikdo nedobývá.

Rány se zacelí, ale v nitru pusto po odchodu.

Jen ozvěna se žene krajem

drtí kámen.

                 III.

                 Koš – spojení dvou paží;

teplo škytá pulsem, vyoraná cesta k pláči

a nahlas se svlékat slovem, když

muž na dálku zahaleká, že i on

i on uvnitř nosí

zasazené tajemství. V klíně je cítit

na dálku

hliněný prach.

                                   IV.

                                   Pokřížená naše těla do půli noci

stékají oblými tvary. Po dešti: soukromí,

na slabiky vykřičená rozkoš

je pravá noc poesie

            V.

            Němé jsou nástrahy, vyhoštěné až na

            kůrku chleba. A mlč, když jsi bohu

libý, zvedáš oblohu nad tělo,

kůstky vhozené pod stůl, že se to nehodí -

ubrusem stíráš víno ze země, když není, kdo

by okusil

sněhem potloukáš se, a mlč si,

blízko to mám! Do nebe.