Poezie proti mé srsti

   Zavřel jsem oči a uviděl nebe. Nebe plné mraků, hvězd a slunečních paprsků smějící se na mou maličkost tam a nebo tady dole. Nevěděl jsem proč žít se musí, netušil jsem, že žít se smí. Čekal jsem, až něco se stane, zde v moři, kde pomalu tonul jsem. V moři lidí, stromů, v záplavě barev a neonů. Na souši, kde vlhko je a do úst už neproudí vzduch.

   Probudil jsem se a měl hlavu plnou těhdle nesmyslů. Už jsem si zvykl na své melodramatické chvilky, ale začínaly mě už docela nudit. Dřív jsem si alespoň připadal jinej, vyjimečnej, ale teď už si jen připadám hloupě. Zatracuji svoji poezii, svůj postoj k životu. Ztrácím svoji naději a jsem za to rád. Každý říká, že je lepší mít něco než nic, ale hloupost je úplně jiná kategorie. Hloupost bolí a když se na ni zpětně díváte, je z hlouposti vám zle. A mě je zle sám ze sebe.

   Oblíknu se a jdu na rande. Na schůzku, která by měla být fajn, po které bych se měl cítit dobře, uvidíme... Mám umyté vlasy, i když jsem si je myl už po druhé tento den, ale jen pro ten pocit a jistotu, že to nebude kvůli nim. Mám ostříhané nehty, dokonale vyčištěné zuby, slušivé šaty, ale opět jen pro tu jistotu, pro nabytý pocit, že chyba je ve mě.

   Setkání na lavičce, pár letmých pohledů, dvě kamarádky každá z jedné strany a vkrádající se pocit, že je tady někdo navíc. Žeby já? Západ slunce, který není vidět, jen pocit, že se něco chýlí ke konci. Už je čas jít domů, nebo to alespoň už asi po páté říkáš, v hlavě otázky, jestli ono pobízení patří mě anebo poslední zbylé kamarádce, držící se zuby nehty. Přetáhli jsme a je půl hodiny po. Pomalinku jdeme sami a dveře jejího bytu se stonásobněrychlejikrát blíží, v zádech ještě pocítím uhrančivý pohled odcházející kamarádky, která se chtěla také zúčastnit našeho doprovodu. Žeby první polibek? Proč je mi tohle pomyšlení najednou tak proti srsti? Proč se najednou musím přemáhat k něčemu, na co se celý večer a možná i život těším? První a nebo poslední? Je v tom nějaký rozdíl?

   Už je to za mnou, vlna vášně pomalu doznívá v konečcích prstů. Bylo to krásný, škoda jen, že jsme se rozešli. Párkrát se ohlédnu, ale onen pocit hlouposti se opět dostavuje. Při pohledu zpět jen uvidím neviditelný pohled ukřivděné kamarádky, anebo přítelkyně?

   Jdu domů, ale nechci tam jít. Sedám si do křesla, ale nechci tam sedět. Nudím se, ale nechci se nudit. Do nosu se vkrádá příjemná vůně umytých vlasů. Jediná jistota, kterou mám, jistota, že to není kvůli nim. Já romantik, narozen ve špatné době, čekám, až se něco stane. Jediné co přichází, opětovně se vkrádající pocit, té hluché touhy, která se pomalu vytrácí. Touhy, po které by měl někdo toužit, jinak ztrácí význam. Krátký výkřik do tmy a další kamarádka do sbírky. Pomalu se nořím do své poezie, která je mi už tolik proti srsti.