Z ,,jeho“ deníku

Tři  tupé nárazy stačí k vyražení dveří bytu. Roztřískané dveře leží na studené podlaze dvoupokojového pražského bytu. Všude kolem je spousta odpadků, vedle povalené ptačí klece se válejí kusy oděvů a papírky. Z kuchyně se line pach léků, na lednici jsou položené kousíčky roztrhané fotografie. Dva muži z oddělení kriminalistiky se po tom divném bytě procházejí. To se však pozná pouze podle znaku připnutém na jejich hrudi, neboť jsou oblečení v civilu.

,,Pěkný brloh .“ poznamená jeden.

,,To jo, nechápu, jak někdo v týhle díře mohl žít !“ přitakal jeho parťák.

,,Trošičku se tady porozhlédneme. Prohlídni kuchyň a já vomrknu pokoj .“

,,Tak jo, ale stejně si myslím, že tady nic podstatného nenajdeme .“

,,No, člověk nikdy neví… Třeba tady nechal něco, jako dopis na rozloučenou.“

Jeho kolega jen nevěřícně pohodil hlavou a vydal se na průzkum kuchyně.

Policista vkročil do pokoje. Co se týče pořádku byl na tom ještě hůře, než předchozí místnosti. Kromě postele, polorozpadlé skříně a psacího stolu tam prakticky nic nebylo. Kriminalista letmo otevřel skříň v níž bylo jenom pár zmačkaných triček a pak zamířil ke stolu. Rychle prohrabal zásuvky plné nejrůznějších léků. Nic. Až v poslední zásuvce nahmataly jeho prsty desky jakéhosi sešitu. Rychle jej vytáhl a prolistoval. Byl to deník.

,Pro jistotu si to vezmu .‘ pomyslel si a strčil sešit pod bundu.

Nastala noc a kriminalista se již chystá ke spánku, když si vzpomene na svůj nález. Zvědavost mu nedá a tak začne škrabopisně psané řádky číst…

19.5.2004

Začínám psát deník. Jmenuji se Tomáš Říha, ale tohle jméno poslední dobou moc neslýchám. Zapomínám již, že mé tělo i duše jsou s tímto jménem spjaty. Že tato slova, jež mi má matka vyvolila, aby mě jimi mohla odlišit a zavolat z houfu jiných dětí zanikají. Jsou sice nesmazatelně vryty v mém rodném listě, pasu, občanském průkazu, leč jakoby nic neznamenali. A ani neznamenají. Každý den se v tom utvrzuji pevněji a pevněji. Zjišťuji, že od chvíle, co jsem se nakazil tou příšernou bestii, zabijákem s iniciály HIV, smrdutou klecí oddělující mě od zbytku lidí, netvorem zžírajícím můj život, mrchou, která den za dnem přikládá pod kotel mého mozku pořád větší a větší množství otázek na něž už za zbytek svého života odpověď nenaleznu, nutící mě myslet na smrt, hnusnou nemocí zvanou AIDS, jakoby můj život přestal mít smysl. Jako bych byl na tomto světě všem jen na obtíž. Jak by taky ne! Jsem přece ,,on“! Ten, na jehož označení stačí prosté ,,on“. Ten, který by je mohl nakazit tou vražednou nemocí a tím je odsoudit k věčnému zatracení.  Ale nedivím se. Nikomu, opakuji NIKOMU bych můj osud nepřál.

Život s tím prevítem v těle není snadný, ale jak se říká – člověk si zvykne na vše a já si doopravdy začínám na vymezený čas mého bytí začínám zvykat. Dokonce mě už ani tak nerozčilují nenávistné pohledy ostatních spoluobčanů. Všichni v okolí vědí díky ,,drbům“ co jsem zač. Proto vždy, když si chci trošičku odpočinout odjedu někam metrem, aby mě tam nikdo neznal. Samozřejmě, že mě napadlo se přestěhovat, jenže člověk jako já má moc málo peněz, protože zaměstnání si hledá těžko i to málo, co dostává mu vystačí pouze na léky a potraviny. Jsem rád, že mám tento byt po otci. Nedovedu si představit, jak bych splácel nájem.

Dnes ráno mě vyděsil pohled do lednice. Dněla totiž prázdnotou a to znamená jediné – nákup. Nesnáším nákupy snad ještě víc, než chození do knihovny –  i když až tak asi ne. Knihovny jsou mou noční můrou a jelikož jsem vášnivý čtenář je to pro mne nuceným zlem. Vždy když se v této budově objevím, nespouští se mě knihovnice oči a ani zbytek čtenářů. A knihy, co si půjčuji obcházejí velikým obloukem. Jednou jsem dokonce zaslechl, jak si dvě báby šeptem povídají:

,,Hele, on má tu knihu, co sis chtěla půjčit !“ říká jedna.

,,A jo! To ne, to je jediný díl, co jsem nečetla. Co myslíte, mám si ji půjčit ?“

,,Pomátla ses? Ještě něco chytneš! Raději si ji zajdi koupit .“

Vidíte? A tohle já mám na talíři den co den. A přece není důvod k obavám. Vždyť pokud mi na ty knihy nevytekla krev, nemůžou mít strach! Bůh i lidi (někteří) ví, že se tato nemoc přenáší pouze krví a pohlavním stykem a ani jedním ani druhým je neohrožuji a ani to nemám v úmyslu! Ale abych neodbíhal od tématu. Takže dneska ráno jsem se vypravil do blízkého supermarketu a celý můj pobyt ,,zpříjemňovali“ nevraživé pohledy lidí. Když jsem stál v řadě u poklady cítil jsem na zádech nervózní lidské oči. Jsem zvyklý. Ještě jsem se stavil v chovatelských potřebách pro žrádlo Kámovi. Káma je můj papoušek žako a je mi vlastně jediným přítelem. Kdysi jsem měl kamarády a nebylo jich málo, jenže zmizeli tak rychle, jak se i objevily. Jakmile zjistili, co mi je.

Ale moc toho nelituji. Právě těmto ,,přítelíčkům“ vděčím za to, jak dnes žiji. Nevím, zda mám o těch časech mluvit, ale má duše se potřebuje někomu vyzpovídat a tak ty časy uložím na papír.

Takže, tehdy mi bylo tak 17. Člověk v tomto věku neví, do čeho píchnout. Zkouší nové a nové věci, užívá si. Rodiče vždy chtěli, abych dostudoval, jenže já na to nebyl! Neučil jsem se špatně, škola mě však nebavila. Koneckonců, abych řekl pravdu nebavilo mě vůbec nic. Matně si vzpomínám, že jako kluk jsem toužil stát se velkým sportovcem, pak se však můj sen rozplynul jako pára. Ve škole jsem byl absolutní dřevo a spolužáci se mi začali posmívat – hlavně kvůli tomu, že jsem byl tlustý. Nesnášel jsem je. A pak mě párkrát ztloukli starší kluci. Začal jsem hrubnout, stával jsem se rváčem. Nejdříve jsem si svůj vztek vybíjel na menších, pak mě to přestávalo bavit. Toužil jsem se pomstít klukům ve třídě i těm starším grázlům. A tak jsem si po škole počkal na nejsilnějšího kluka ze třídy s ocelovou tyčí svírajíc v tlustém zápěstí, s nenávistným pohledem. Pamatuji si, že to byla největší rvačka, co jsem kdy zažil. Nejdříve to vypadalo, že mě ten kluk přepere, ale jeho rány jakoby ve mně vyburcovali větší zuřivost. Přestal jsem pociťovat bolest. Mou mysl ovládala jen jediná touha – a to ublížit tomu trapiči co nejvíc. Surově jsem do něj bušil holí a ke konci už brečel a prosil o slitování. Ne, já soucit neznal. Vždyť mi bezmála pět let dělal ze života peklo! Nevynechal jedinou příležitost, aby mě neprudil a nešikanoval – pořád ostatní štval proti mně! Nikdo se mnou nechtěl sedět, v jídelně mi schválně solili limonádu, házeli si s mými věcmi. Ještě dnes mi při té vzpomínce vře krev v žilách. Když jsem ho ,,dodělával“ nebránil se. Z hlavy po ztlučené tváři mu stékali krůpěje krve. Mě jeho stav nezajímal. Jako bych ani nemohl bušící ruku zastavit. Pak mě uviděli ostatní kluci a bohužel, bohudík i učitelka. Teprve ona mě dokázala od spolužáka odtrhnout. Chlapec zůstal v bezvědomí několik týdnů v nemocnici a já putoval do nápravného zařízení – pasťáku.

Snad to tam bylo nejhorší období mého života, zatím to nemůžu posoudit. Nu, dostal jsem se do společnosti takových rváčů, jako jsem já, ale i mnohem horších případů. Po pár dnech jsem pochopil, že pokud je mi život milý, musím se stát součástí party a tak jsem se k jedné takové připojil. Život se mi najednou zdál strašně jednoduchý. V partě jsme si s ničím nedělali starosti, nezajímala nás budoucnost ani minulost – nežili jsme – teď to chápu – přežívali jsme ze dne na den. Míval jsem pocit, že žiji pouze pro tu cigaretu, jíž jsem frajersky kouřil na záchodě, pro ten slastný pocit z mlácení nováčků, z té drzosti k vychovávatelům.

 A pak nás pustili. Rodiče se za mě přimluvili, měli někde nějaké známé a dali dohromady peníze, aby mi mohli zaplatit alespoň nějaké vzdělání – kdyby teď žili, hluboce bych se jim za své tehdejší chování omluvil. Vždy toužili po slušném synovi, pýše rodiny a já jim byl nevděčným parchantem, ale pořád odbíhám od tématu. Takže, místo do školy jsem byl pořád s partou. Už to nebyli jen ,,nevinné“ rvačky a kouření. Teď v tom jeli krádeže, vyloupená auta, těžká poranění – a hlavně DROGY! Ty zatracený svině!!! A já naivní chlapeček jim na to skočil. Pak to jelo dolů vodou, stereotyp – loupež, droga, opojný pocit, nervozita, touha po droze, loupež…A pak na to přišli rodiče. Snažili se mě z toho bahna vytáhnout, ale mně to nešlo. ,,Kamarádi“ se mi vysmáli, když se o tom dozvěděli. Říkali, že jsem srab a že nemám ,,starouše“ poslouchat. Měsíc na to mamce zjistili rakovinu a to ve velice špatném stádiu. Když umírala, zavolala si mě a prosila mě, abych se šel léčit, já mlčel. Odehrával se ve mně lítý boj. Již dlouho jsem toužil přestat fetovat, ale parta mě při tom držela. O několik dní zemřel i otec na infarkt a já se léčit přece jen šel. Bylo to hrozné, ale nakonec jsem ten souboj nad závislostí vyhrál. Tohle moje období se však neobešlo bez poskvrnky. Když jsem odešel z léčby připraven začít nový, normální život a za minulostí udělat tlustou čáru, zjistili mi, že jsem HIV pozitivní.

Tak to teda bylo. Proč nemám právo na normální život?! Proč nelze opět začít od znova?! Proč se mi ve snách neustále vybavují traumatické obrázky z dětství a dospívání?! Cožpak nelze na minulost prostě zapomenout, otočit list, začít novou kapitolu?! Na to se tě ptám (pokud vůbec jseš) Bože! Jsem hříšník, snad mnohem větší než kdokoliv, koho znám, chápu proto tvůj trest. Musím pykat, je to spravedlivé. Vždyť na mých rukou ulpěla krev nevinných lidí, vždyť jsem byl lhostejný k prosbám i pláči. Rozumím. Odteď budu svůj kalich trpkého vína pít až do dna – dokud si nemoc nevyžádá svojí krutou oběť.

Nevím, co ještě o dnešním dni napsat, neboť se nelišil od zbytku dní předešlých.

Kriminalista se zhluboka nadechl. Netušil, že právě tohle na stránkách deníku nalezne. Myslel, že bude psán technikou typu: dnes jsem v práci dělal to a to, volal mi ten a ten a říkal to a to. Podměty k zamyšlení, zpovědi, naříkání – co je sakra tohle to za člověka? Začínal ho zajímat. Nemohl od stánek deníku odtrhnout oči a tak četl dál…

O pár listů dále

13.6.2004

Dneska se mi přihodila docela neobvyklá věc. Tedy pěkně po pořádku. Vyrazil jsem si metrem do centra Prahy, protože nemám celé dny, co na práci. Na moji žádost o zaměstnání nikdo neodpovídá a já přitom toužím po společnosti! Chci se bavit s lidmi – povídat si o životě, jejich starostech i radostech, zážitcích atd. Je mi jedno, jaké téma, hlavně chci lidská slova. Jenže tak se mi zdá, že ač žiji v společnosti – koneckonců v naší čtvrti je lidí až moc – jakoby všichni žili v jakýchsi pomyslných klecích. Dvířka těch klecí bližnímu otevřou málokdy a záměrně si na ně dávají zámek. Kdykoli jsem mimo svou čtvrt vidím lidi vždy vážné. Z lidských tváří v metru se zrakem věčně upřeným vpřed nelze číst. Nelze z nich přečíst emoce – radost, smutek, strach ani vztek. Jen vážnost. Netvař se jinak než ostatní, nevyčnívej z davu! – to je snad jejich heslo. Co to tady žvaním?! Vždyť se tak denně chovám i já. I já s vážnou tváří vzhlížím vpřed k myšlenkám, jež nikdo jiný nevidí. I já v tom metre sedím zahloubán, zahalen vážností, topící se ve vlastních problémech nevolajíc o pomoc, nemávajíc rukou, neboť vím, že by mi ji stejně nikdo nepodal. V zajetí předsudků obcházím ty, co o pomoc žádají, vždyť po chvíli pochopí, že tak, jako já, učiní i další stovky lidí, jež žijí jen samy pro sebe, zavření ve své kleci. Kleci, jež je připevněná ke stropu, pročež neřeší, když dole vypukne potopa – dokud voda nedosáhne úrovně té jeho smrduté klece!

A jak tak bloumám těmi ulicemi hledajíc společnost, spřízněnou duši, co by mě

-zatracence, hladového vězně toužícího po lidské společnosti, od níž jsem byl násilně odtržen, z čehož si ještě dnes olizuji krvavé jizvy na duši – obšťastnila vlídným slovem, neodbyla hrubostí a zapletla se mnou nezávazný rozhovor.

 A najednou někoho takového vidím! Sedí tam na rohu v té špinavé ulici s kloboukem položeným na studené podlaze, zarudlá víčka má povadlá a ty jeho šedivé oči jistě nedávno plakaly. Byl to žebrák a tak němu přistoupím, prohrábnu si kapsu, vytáhnu z ní stokorunu a s úsměvem mu ji vložím do roztrhaného klobouku. Muž po se chvíli dívá na bankovku a pak zrak zvedne ke mně – je vidět, že mu to činí značné potíže. Dlouze mi hledí do očí. Ty oči! Je v nich smutek, bezmoc, zklamání ze světa. Pak odpoví nakřáplým, starým hlasem:

,,Proč jste to udělal? Chcete mě snad přesvědčit, o mém milném úsudku o lidech? Nebo snad sním? Či tak činíte jen ze zlomyslnosti, je to snad ironie osudu?“

Vyvalil jsem na něj oči. Vyschlo mi v krku. O čem to ten muž sakra mluví? Cožpak není rád, že jsem mu hodil peníze? Neřekl jsem mu tedy nic, jen jsem se k němu posadil na podlahu. Žebrák si po chvíli mlčení zapálil cigaretu a pak mi nabídl taky. Odmítl jsem.

,,Co jste vlastně zač? Vy nejste zdejší, že ne? Nejste Čech.“

Chvíli jsem přemýšlel a pak jsem odpověděl:

,,Jsem Čech a nebydlím taky daleko.“

,,Tak to jste divný.“

,,Proč? To je člověk divný, když hodí žebrákovi peníz?“

Žebrák nic neříkal, jen hleděl na špinavý chodník. Když déle nic neříkal, zeptal jsem se opět:

,,To už se dneska lidskost nenosí? To už opravdu na nikom nezáleží?“

Žebrák na mě pohlédl.

,,Ne tak docela. Takové závěry bych nedělal. Lidem záleží, ale jen na nejbližších blízkých.O jiné se nestará. Člověk je chytrý, ví, že mu to druhý neoplatí. Jsem na ulici už deset let. Denně tudy projde spousta lidí a já mince dostávám hlavně od cizinců v dobré náladě. Mají mě za atrakci. Běžní občané mě obcházejí bez povšimnutí. Absolutní nezájem.“

Najednou jsem pochopil o čem mluví.

,,Chápu vás, a to velice dobře.“

,,Nechápete. Nemůžete. Máte, kde žít jste součást společnosti, ale já…“ říkal pokojně.

,,Mýlíte se. Jsem na tom podobně, ba ještě hůř!“

Na žebrákově tváři jsem spatřil ironický úšklebek. Něco jako: co ty o tom víš. Si naivní, nevíš co říkáš. Chtěl jsem ho přesvědčit!

,,Mám AIDS, umřu a už to nebude trvat dlouho.“ řekl jsem pevně.

,,Já taky umřu a taky to už dlouho trvat nebude. Slíbil jsem mu to.“

,,Komu?“

,,Pánovi, dostal jsem od něj znamení. Včera. Umřela mi poslední blízká bytost – pes. Zašel hladem. Proto jsem mluvil o ironii osudu, když by jste mi ty peníze dal včera, mohl žít.“

Jakoby žebrákovy oči zvlhly, nechtěl jsem otevírat ještě nezacelenou ránu, proto jsem změnil téma:

,,Proč jste na ulici?“

,,Žena mě sem vyhodila. Nedivím se jí. Podvedl jsem jí, chlastal jsem a ona mě jediná ještě držela nad vodou a když jsem se bez ní ocitnul tady, práci jsem si neudržel a tak jsem tady doteď. Vidíte? Je ze mě troska.“

Rád bych mu řekl něco povzbudivého, leč nic mě nenapadlo. Nakonec jsem se s mužem rozloučil a vydal domů.

Co je to za život? Vždyť má ještě horší život, než já! A přece to nevzdal. Nesmím být takový pesimista, nesmím vše hned vidět černě. Pokusím se podle toho řídit.

Kriminalista zívnul. Opravdu se mu chtělo už spát. Musí však tento případ dotáhnout do konce! A tak jednoduše přeskočí spoustu stránek – může se k nim kdykoli vrátit teď potřebuje zjistit události nedávných dnů.

30.11.2004

Zase jsem byl na tom úřadě práce, zase nic. Můj stav začíná být čím dál více horší. Občas mě rozbolí hlava tak strašně, že mi ani prášky nepomáhají. Zbývá jen čekat. Čekat a trpět. Mívám bolesti břicha, zvracím, má nemoc finišuje. Nevím, jak dlouho budu ještě takto trpět. Nevím zda se dožiji dopsání všech listů v tomto deníku. Dneska jsem neměl ani tolik sil na to, abych Kámovi otevřel klec a nakrmil jej. Zřejmě mu budu muset najít nového majitele. Psaní mi dělá hrozné obtíže. Nevím, co dál.

1.12.2004

Začíná advent. Lidi jako zběsilý pobíhají po městě, kupují dárky a já umírám doma v bolestech. Mám takový divný pocit, že letošní Vánoce budou moje poslední. Narval jsem do sebe snad sto prášků, což způsobilo, že bolest ustoupila a já si mohl jít alespoň nakoupit. Vím, že to už dělat nemůžu, asi bych se předávkoval. Nevím jak dál. Snad se dám opět na drogy. Ale co to melu! Do toho kolotoče už nechci. Nikdy!

5.12.2004

Je mi konečně dobře. Zase po době se zase cítím lépe. Ba úžasně. Přece jen to s tím svinstvem nebyl tak špatný nápad. Dneska jsem totiž v podchodu potkal chlápka, co mi to prodal. Cítím se jako dřív. Netíží mě zlé myšlenky,takovou euforii ani nevím, kdy jsem cítil naposledy. Dokonce jsem před supermarketem ztloukl jednoho čumila, jednoho z těch, co mě odsuzují. Vím, že nemám moc času, ale jeden cíl jsem si vytyčil – pomstít se všem těm hnusným lidem, jež mě tak nenávidí, oslovují mě ,,on“. Všem těm ignorantům, egoistům, snobům a namyšlencům nakopu zadek! To budou koukat! Na mě si totiž hned tak někdo nepřijde. Já jim dám ty jejich pohledy! Teprve TEĎ se mě budou mít důvod bát! Co je mi po tom, když se dostanu do kriminálu – stejně tam moc nepobudu. Alespoň na mě budou vzpomínat – ve zlém, ale budou – nezapomenou.  Hned zítra začnu. Děkuji ti slastný bílý prášku, co mi tlumíš bolest a dodáváš odvahy!

6.12.2004

Dnes jsem začal se svou ,,prací“. Ztloukl jsem asi šest lidí. Patřili mezi ty nejhorší. Jsem šťastný i přes hlad, co pociťuji. Za peníze jsem si nakoupil drogy a teď už nemám ani korunu. Jen mě štve, že někam odletěl Káma. Nejspíš jsem nechal otevřené okno. No nic, on se zase objeví.

Kriminalista kroutil hlavou. Tohle nehodlá číst! Pomatené žvásty nějakého nafetovaného šílence. Vždyť je to opravdu cvok! Snad je i lépe, že už není mezi námi. A tak obrátí na předposlední stránku sešitu…

25.12.2004

Milý deníčku!

Tohle je mé rozloučení s tebou. Píšu ti naposledy. Vidíš? Jsem lhář. Chtěl jsem dopsat tento sešit celý a ani tento slib nesplním. Jsem kretén. Kde je má vůle, kde sny, kde smysl život, hodnoty, čest, upřímnost? Kam se tyto věci sakra poděli?! Povím ti to. Leží rozdupány v hlíně, pošlapány davy lidí v mém životě a kdo je do hlíny položil, nechal napospas – já! Nemůžu tady dále žít. Lidi mě nesnášejí, jde po mě policie, blízké nemám, peníze nemám, celej svůj zasranej svět jsem vložil do tlamy těch hnusných drog. Jsem na nich závislý, hubený na kost, s virem HIV v těle a obrovsky úmornými abstinenčními příznaky. Bolest, samota, hlad a chlad jsou mými věčnými společníky. Za chvíli to vše skončí. Možná se to ani nikdo nedozví, nemám nikoho. A Káma? Dneska jsem ho v popelnici našel s prostřelenou hlavou. Vím, že to dotyčný udělal schválně. Zpečetilo to jen moje rozhodnutí. Bojím se? Ano, a moc. Nevím, co mě čeká. Bude to bolet, bude, určitě? Ale…chachacha…kolik já té bolesti zažil! No nic, nebudu to protahovat. Tak tedy sbohem deníčku, navždy…

Kriminalista vzdychl. Tak se tedy domníval správně. Jak je tomu Tomáši Říhovi vděčný! Teď už vyšetřovat nemusí. Má důkaz, že jde o sebevraždu, nikdo ho nezabil. Chtěl zhasnout, ale pohled mu ulpěl na poslední stránce deníku.

,Splním alespoň tohle přání !‘ pomyslel si.

Vzal do ruky pero a čitelně napsal na poslední stránku:

Tomáš Říha se dne 26.12.2004 zastřelil.

A sešít? Ten odpočívá se svým tvůrcem v hrobě. Nebo snad…?