Povídka s hlavou v koši

     To, že moje hlava leží v koši a kouká se na zbytek bezvládného těla, ležícího kousek opodál, sem si uvědomil chvilku potom, co mě ji od těla uťali. Ihned jsem si vzpomněl na nedávnou rozmluvu s milou a blonďatou dívčinou, která říkala, že si člověk uvědomuje to, že má hlavu odseknutou od těla ještě několik minut po tom, co mu ji useknou. No a já bych jí teď strašně rád řekl, jak velkou měla pravdu. Vůbec sem si nějak neuvědomoval, že už nemůžu pohnout rukou a ani nohou, až mě najednou začalo svědit ucho a já si nedokázal pomoci. Koukal jsem se stále jedním směrem, viděl jsem popravčí špalek, odcházejícího kata v červené kukle a strašně jsem toužil zjistit kdo to je. Kdo je ten bezcitný vrah, který si dovolil useknout mi hlavu.

     Abych se přiznal, jednoho z popravčích znám a toho jsem prosil, aby se hodil marod a tu hlavu mě useknul někdo jinej. Ale jak už to tak bejvá u řemeslem postižených kreatur, po pár hlavách to přestanou řešit a je jim jedno, jestli jde na špalek hlava jejich mámy nebo kamaráda. Ale stejně jsem doufal, že to nebyl on. Koukám se tedy před sebe, kat vytáhne velkej brousek a začne si brousit od krve zašvihanou sekeru. Mimo jiné jsem měl na Ignáce spadeno, že mě zahejbá se starou a tak, když se ani neobtěžovala jít se se mnou rozloučit, došel jsem k názoru, že jsou oba někde na seně a že tenhle vrahoun asi nebude on. Jediný co mě přišlo podezřelý bylo, že má podobnej zvyk tupit špičku sekery brouskem, jako to dělá Ignác, kterej říká, že to dělá proto, aby se krev víc rozstříkla dostran.

     Pozoroval jsem podezřelou osobu a najednou mě přímo před ksich sedl obrovskej černej pták a zaclonil mě rozhled. To, že jsem kvůli němu neviděl, by mi zas tak nevadilo, ale on se po chvilce přešlapování a protahování, pustil právě do jednoho mýho voka a začal lomcovat s celou mojí hlavou. Já sem samozřejmě nic necítil. Měl jsem přeseknutou míchu a nervy a vůbec jsem se už pomalu odebíral na druhou stranu za bílým světlem, který ale zatím nikde ani nesvitlo. Začal jsem se modlit, aby se ten pták spokojil jen s jednou bulvou a druhou mě nechal na pozorování toho vrahouna, kterej se pořád né a né odhalit. Nikdy bych neřekl, kolik práce dá vydloubnout voko. Pomalu sem se začínal nudit, a ten opeřenec se stím mrcal jako by sem měl na to celej den.

     Pozvolna sem začínal přicházet o sluch. Rozjařenej dav, krerej bylo slyšet z levé strany, se jakoby ztrácel někde v dálce a já se uchyloval jen ke svému vnitřnímu hlasu. Ten se naopak rozléhal v hlavě čím dál hlasitěji a jakobych sem se nacházel někde v rozlehlý stodole. Pták konečně odletěl, naštěstí se spokojil jen s jedním zrakem a já se na pomalu vzdalující svět koukal jen z levé strany. Bohužel jsem zrovna na tohle voko viděl hůř než na druhý, ptákem vyklovnutý (asi jen o jednu dioptrii), ale pořád jsem viděl dost dobře na to, na co sem vidět potřeboval.

     Kat dobrousil svoji širočinu, jak by nástroj nazval dřevorubec a na malej okamžik ho položil kolmo k podlaze, takže se mě naskytl nejhorší zážitek v mém životě ( do té chvíle, on bude ještě překonán! ) a to pohled sám na sebe v odraze lesklé strany sekery, kterou mě před chvíli ten řezník useknul hlavu. Viděl jsem se s tím svým jedním okem a viděl jsem díru po tom mým druhým oku zvenku, viděl jsem svou bezvládnou hlavu a bylo mě na zvracení. Jenže jsem už neovládal žaludek- díky bohu – a zvracení se nekonalo.

     Ale na něj jsem stejně ihned zapomněl, protože se mistr kat začal pomalu svlékat. Ač je to zvláštní, svoji rudou pokrývku hlavy si nechával až naposled. Nevím proč se začal zrovna převlékat na podiu, asi v okolí již nikdo nebyl, já už nic taky neslyšel a nemohl jsem se ani rozhlédnout a hlavně jsem byl za to jeho exhibicionistické číslo velice vděčnej, protože se moje poznání již blížilo ke svému cíli.

     Jak sem už říkal, hučku na hlavě si nechával sice až do posledního okamžiku, ale já jsem se dozvěděl pravdu už před sejmutím oné masky. Ve chvíli, kdy si sundal ušpiněnou košili z těla, uzřel jsem jeho rozmanité tetování na zádech a bylo mi vše hned jasné.

„Ignáci – Pignáci,“ jak jsme tě přezdívali, „tak ty sis stejně nedal říct a postaral ses o svojeho kamaráda.“ Zakroutil bych hlavou kdybych mohl. „Nojo no, co sem  měl od tebe taky čekat, žejo, když jde o rachotu neznáš bratra. Ale asi je to tak lepší, když nad tím tak přemýšlím, asi je dobře žes to byl ty, takovýhle věci lidi tmelej.“ Pomyslím si a bych se rád usmál, ale nejde to, hodně se zasnažím, ale pojednou se mě začne to moje jedno oko pomalu zavírat. Pomyslím si, že už budu konečně po té smrti a že už bude všemu konec, že jsem si svoji otázku zodpověděl a že jdu na druhou stranu šťastnej.

     Koukám se před sebe, na to Ignácovo svalnatý tělo, na jeho ramena a tetování, který si nechal dělat u Arabů a je mě smutno, že to tady všechno tak nechávám. Když vtom si Ignác sundá tu svoji hlavu halící kuklu a pod ní uvidím hlavu mojí starej. Čumím na to jako blázen, spodek chlapa jako hory a vršek brunety s dlouhými loknami až na záda a úsměvem do široka. Najednou se mě udělá šoufl, ale něž se naděju a pokusím se onu záhadu a strach vzbuzující individuum rozluštit, můj zrak se zakryje víčkem a já uvidím velký prd.

     Oko mám pořád vytřeštěný, cítím jak se stále kouká, ale nic nevidim. Sem ve tmě svojí hlavy. V první chvíli si všimnu bílé záře a rozhodnu se ze vším skoncovat vstoupit do ní, ale potom si uvědomím, že je to jenom díra po vyklovaným pravým oku a naštvu se. Každá moje myšlenka se dunivě rozléhá po prostoru mojí duté hlavy a přivádí mě k šílenství. Nemůžu nic dělat. Nic neslyším, nic nevidím, nic necítím, v paměti mám pořád obraz moji manželky s tělem Ignáce a je mě do breku.

     Ale já fakt nemůžu nic dělat, sem úplně vyřízenej a smrt nikde. Rozkřiknu se:

„ Halóóó…“ ale nikdo mě neslyší, asi teda ne a taky kdo by mě slyšel? Po chvíli ucejtím, jak mě něco otevírá pusu a vteřinu potom jak mě asi to samý něco trhá zuby. „ Aha, tak můj chrup je vám dobrej, ale že jsem ještě nezdechnul, to je vám jedno, že?“ Rozčiluju se zcela zbytečně, protože mě stejně z pusy vyrthávaj jen ty zuby a jinak z ní nevyjde ani hlásek. Nakonec s mojí ještě obydlenou hlavou někdo někam mrštil a ta se o něco rozkřápla vejpůl jako dýně. Najednou se mě vevnitř rozprostřelo boží světlo a já se pomalu rozplýval spolu s vytékajícím mozkem mimo realitu. Moje já nebo to něco co si ještě samo pro sebe něco mumlalo se odebíralo do nebe a já konečně ucítil úlevu. Jen mě vrtalo hlavou, co by se stalo, kdybych v tom koši zůstal napořád. Většinou se lidem nerozbíjejí lebky, sice jsem slyšel, že jeden indiánský kmen to kdysi dávno dělával, ale jinak je přece zvykem pohřbívat lidi tak jak jsou a s hlavou v celku, ne?