Příjmení

Další pokus o feyeton.

Příjmení

Příjmení už od početí určuje vývoj lidského jedince, výrazně ovlivňuje směr jeho života, přestože to tak na první pohled nevypadá. Příjmení si, jako jednu z mnoha věcí, nevybereme. Jednou se nějak narodíme, a i když o sobě zatím nevíme, tak příjmení máme. Pravda, příjmení si můžeme změnit, ale to první, to už nám zůstane provždy. A protože je právě příjmení důležité, bylo by správně se o něm něco dozvědět více.

Příjmení zavedla v našich zemích Marie Terezie(v obodobí jejích reforem). Ne, že by nebylo „druhé jméno“ před tím, to ne. Marie Terezie příjmení uzákonila. A pojmenovávalo se podle určité události nebo skutečnosti, která onoho člověka provázela. Například bydlela-li jistá Markétka u potoka, tak se jí začalo říkat Potočná. Nebo vlastnil-li někdo mlýn, následně se jmenoval Josef Mlynář. Mnoho lidí ale dnes neví, jak ke svým příjmením přišli.

Nejčastějším příjmením ve světě je jméno „Lee“, v USA je nejrozšířenější Smith(což znamená kovář) a Taylor(krejčí). V Čechách však není nejrozšířenější Kovář, ale Svoboda, stále se předhánějící s Novákem a hned za nimi Dvořák.

Můžeme být rádi, že se u nás uchytil zvyk, že ženy si většinou za příjmení dosazují koncovku –ová(popř. jenom –á). Ve většině zemí ženy po svatbě přebírají manželovo jméno v jeho znění, takže je mnohdy problém se v tom vyznat. V Rusku končí ženská příjmení na -ova, v Polsku zase mužská část končí koncovkou –skij. Zvláštní případ je ve skandinávských zemích, kde se příjmení určuje podle jména otce. Pokud se jmenuje otec Zdeněk, jeho syn má příjmení Zdeněkson, dcera posléze Zdeněkdotir.

Jak už jsem naznačil – po svatbě si ženy zpravidla berou příjmení manžela. Ovšem některé slavné herečky si své jméno nechávají nadále, poněvadž jsou už tak ve světě známé a nikdy si nejsou jisté, jak dlouho jim manželství vydrží, nebo jestli jo to jen skandál. Ovšem je několik žen, a není jich mnoho, které si rády berou příjmení svého muže. Ano, jsou to první dámy. Je pochopitelné, že kdyby přišel na večírek prezident se ženou, která se jmenuje jinak, působilo by to společensky nevhodně.

Zamysleme se nad různými typy příjmení, co asi mohou lidé s takovým jménem dělat, jakou mají povahu apod. Velkou příručkou v našem bádání nám můžou být Zlaté stránky. Když se někdo narodí jako Jan Novák(tedy nejčastější české jméno), může se z něj stát slavný zpěvák, jehož jméno si pamatuje každý? A bude mít větší úspěch, když se někdo jmenuje Hieronymous Gallimatyash? Může být slavný fejetonista, nebo jeho jmenovec-hudebník, Křesťan jiného náboženského vyznání? Existuje kromě Zřídkaveselého i Častosmutný? Proti pánu, jménem Osolsobě, existuje pán Oslaďjiným? Je ve třídě profesora Svobody opravdu svoboda? Musí umět Jiří Skopčák německy? Je Josef Sauber opravdu čistý? Jmenuje se Ondřej Pečenka podle ruského výrazu pro játra? Může být Malý větší, než Velký, Jana Hořejší bydlet v suterénu? Co si Jiří Rozrazil?

Opravdovým narcistickým extrémem je potvrzení svého křestního jména, byť takových jedinců se v naší společnosti mnoho nevyskytuje. Například Jiří Jirka. Smutné mít takové jméno. Avšak my za to nemůžem.

V útlém věku mnoho lidí prošlo frustrací a nenáviděním svého příjmení. Přestalo se mu líbit, poněvadž na něj takhle všichni mluvili. Když se však poté naučíme podepisovat, příjmení nám problém nečiní, zvyknem si na něj a dokonce jsme na něj hrdí, protože nás reprezentuje. Na smlouvách, účtenkách, písemkách, všude je naše jméno. Ale podepisujeme se pouze příjmením. Celé jméno je považováno za provokaci.

---