Až budeš starší

Malý Jiříček je s maminkou a bráškou na hřišti. Hraje si na písku a jeho bratr se zatím pokouší vylézt na vysokou prolézačku. Jiříček to zpozoruje. „Mami, mami“, volá, „můžu tam taky vylézt?“ „Ne, ne, Jiříčku, až budeš starší, vždyť bys spadl.“ Chlapeček se urazí. „Taky bych to zvládl“, mračí se a mumlá si pro sebe.

Jiříkovi je šest a jde do školy s tatínkem. „Tati, a kdy už budu moct chodit do školy sám?“, ptá se. „Teď ještě ne, Jiříku, možná až budeš starší.“ „Proč nemůžu nic dělat hned?“, letí Jiříkovi hlavou. „Jsem starý dost a zvládl bych to.“

Jirkův spolužák slaví narozeniny. Jirka se přiřítí domů: „Mami, tati, že můžu jít k Honzovi domů na oslavu? Prosím! Do půlnoci budu doma!“ Maminka se zděsí: „Ty se budeš po nocích courat ulicema? To tě mám pustit k nějakýmu cizímu člověku? Ani náhodou!“ Tatínek zůstává klidnější: „Jirko, vidíš, že maminka si to nepřeje. Přece jenom, je ti teprve patnáct. Počkáme, až budeš starší.“ Jirka naštvaně odejde do svého pokoje. „No je tohle vůbec možný?“, nadává, „všichni tam můžou a já ne!“

Jirka skončil střední školu a rád by studoval v zahraničí. Příbuzenstvo s tím ale nesouhlasí. Babička je pohoršena: „Tak tobě nestačí studium v naší zemi? To já v tvejch letech...no my jsme nemohli nikam! A taky žijem! Nějaká Amerika, kde to vůbec je! V osmnácti utéct z domova“, rozčiluje se a pak dodá: „Až budeš starší, jeď si kam chceš, teď tě ještě živí rodiče a tak zůstaneš tady!“

Jirka ukončuje školu v České republice a chtěl by si vzít svou dlouholetou přítelkyni. Slavnostně to oznamuje celé rodině. Jsou zaskočeni. Strýček mu začne radit: „Hele, Jirko, nemůžeš se takhle brzo vázat. Víš co, nejdřív si najdi nějakou pořádnou práci, získej peníze, abys mohl koupit nějaké bydlení, a až budeš starší, tak se klidně ožeň!“

Jiřímu je čtyřicet a přichází utahaný domů z práce. Zavolá si manželku a povídá: „Tak mě napadlo, co kdybysme si začali spořit na stáří?“ „Cože?“,rozesmála se ona. „Ty máš ale myšlenky, všechno máme před sebou, na takový věci začni myslet, až budeš o dost starší!“ Tak Jiří znovu zavrhl svoje nápady.

Jiřímu je osmdesát. Sedí na zápraží své chaty a pozoruje vnoučata. Hryže ho takový zvláštní pocit, že v životě nic nestihl. Najednou ale dostane nápad. „Děti“, promluví směrem k vnoučatům, „můžu si jít s vámi hrát?“ Oni se podiví: „Ale dědo, vždyť už jsi na to moc starý!“