Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePokr archaismus III.
20. 10. 2005
6
0
2050
Autor
angelik
Nepopírám naději,
nechci se vzdát v peřejích
bouřlivých řek,
držím pádlo
i kormidlo,
necouváme zpět, leč
pomalu se šinem.
Holé bílé zdi
bez obrazů.
Bezmocné prsty na trámech
hřebíky prosté přibily
(a nejmíň už posté)
na rakev
velkého domu se zahradou.
St. Město.
Zn.: Padám hned. Zkrátka teď.
A na závěť jen kondolence tklivá,
že co jiného nám zbývá než
jak slamění vdovci oženit se
aspoň s 1. patrem
bez toho spodního,
aspoň, aspoň….
s 1. patrem.
10 let práce, 10 let peněz, 10 let dluhů
a půjček a dál to neřeš, 10 let žijem, žízníme, chceme,
10 let máme
kus tepla
doma
pro tebe a sebe a 10 let úspěchů, propadů, pranic,
10 let nezdarů, radostí a na nic
se to někdy zdá.
Zdá.
Jsem spokojen, mám se,
jdu do boje, ptám se,
mám ještě jít? zpětně smýšlím.
Jsem Herodem říše,
moc bezmoci spíše,
spím s kamením
tiše v přítmí.
Zvyk bez zvyku,
škyt bez tiku,
ryk bez povyku,
smrk bez nosíku,
život bez..., že, Honzíku?
Na jaře se narodil,
můj 2. směr, můj druhý cíl
a nádech, můj z radosti nářek,
náš
chlapeček s pololysou hlavou,
co očka mu zatím
nevidomě plavou
v porodnici
v květnu
se slzami v očích,
se slzami v očích v 9 hodin k večeru,
jsem započal nevěru
k mé
doposud jediné
dceři.
nechci se vzdát v peřejích
bouřlivých řek,
držím pádlo
i kormidlo,
necouváme zpět, leč
pomalu se šinem.
Holé bílé zdi
bez obrazů.
Bezmocné prsty na trámech
hřebíky prosté přibily
(a nejmíň už posté)
na rakev
velkého domu se zahradou.
St. Město.
Zn.: Padám hned. Zkrátka teď.
A na závěť jen kondolence tklivá,
že co jiného nám zbývá než
jak slamění vdovci oženit se
aspoň s 1. patrem
bez toho spodního,
aspoň, aspoň….
s 1. patrem.
10 let práce, 10 let peněz, 10 let dluhů
a půjček a dál to neřeš, 10 let žijem, žízníme, chceme,
10 let máme
kus tepla
doma
pro tebe a sebe a 10 let úspěchů, propadů, pranic,
10 let nezdarů, radostí a na nic
se to někdy zdá.
Zdá.
Jsem spokojen, mám se,
jdu do boje, ptám se,
mám ještě jít? zpětně smýšlím.
Jsem Herodem říše,
moc bezmoci spíše,
spím s kamením
tiše v přítmí.
Zvyk bez zvyku,
škyt bez tiku,
ryk bez povyku,
smrk bez nosíku,
život bez..., že, Honzíku?
Na jaře se narodil,
můj 2. směr, můj druhý cíl
a nádech, můj z radosti nářek,
náš
chlapeček s pololysou hlavou,
co očka mu zatím
nevidomě plavou
v porodnici
v květnu
se slzami v očích,
se slzami v očích v 9 hodin k večeru,
jsem započal nevěru
k mé
doposud jediné
dceři.
poslednísklenička
20. 10. 2005
děkuji ti poslednískleničko i ostatní za setrvávání ve čtení::)brou noc*