Kéž byla bych

 Šla jsem jako vždy,kam?No přece k mým nejbližším, k lahvi piva a smrduté startce - toť dítě rakoviny. Kolem dokola nebyl nikdo, pokud nepočítáte tzv.kamarády, ale o to nešlo, já byla ráda mezi nimi, já byla ráda sama, neb čím více lidí je kolem Vás, tím více se stáváte neviditelnými, ale mne každý viděl, leč ve skutečnosti všechny naše dialogy proudily skrze mne a já tam stála v objetí noci a hltala ta slova, která nebyla vždy mířena proti mně, ale já to tak chtěla, abych mohla nenávidět svět. Proto jsem do sebe vždy co nejrychleji naházela hezkou řádku panáků všech kvalit a druhů, aby se mně natolik motala hlava, že by mi všechny ty ubohé tváře splynuly v jednu, která by mi připadala krásná..

 Ráno mě vzbudilo cosi nečekaného, nebyla to jako vždy známá pachuť v ústech a zaschlý kečup na bradě se zbytkem sýru, byla to něčí paže, která se ode mne ne a ne odtrhnout. K mému udivení to ani neslintalo a bylo to hezké v obličeji, všechno měl na svém místě tak jak má být, onen mladík, který aniž by věděl, přichystal si nevědomky sám pro sebe jistou smrt. Nevím čím to, ale všichni mí partneři jakoby propadli šílenství, záhy po střetnutí - se mnou. A skutečně, tento takřka dokonalý jedinec byl mou maličkostí dočista posedlý. Zda se mu zalíbila má vášeň k alkoholu nebo má zlomená křídla, těžko říct, ale udělal by pro mne cokoliv, jen aby se mé zbožnosti nějak zavděčil a nasytil svou samotu. Ano skutečně, nejsem všední lidský tvor, byť z mých ran utrpených zde, stékají proudy rudé krve. Mí ,,nejbližší" mě označují jako NESMRTELNÁ.

 Pár dnů na to se zabil. Nesnesl již mé opovržení a lhostejnost, víc milovala jsem špínu než-li jeho. Tímto stylem i tempem šel můj život dál, nějaké ty sebevraždy, chlast, mejdany plné stupidních lidí a umělé úsměvy, za které bych jim nejraději usekla ruce, inu klasika. Ale jedna věc se změnila, má křídla ztrácela lesk, každý den jsem na svém polštáři nalezla krůpěj krve a opodál jedno pírko.O pár dnů později tam už ležela dvě a jsem zvědavá, kolik jich tam naleznu zítra. Zkrátka jak chátrala má duše, tak chátrala i má zbožná schránka a já pomalu cítila, že i má nesmrtelnost má někde svůj protipól, čímž byla smrt - tam někde mezi tóny Unfinished sympathy a Safe from harm. Nikdy mi nepřišel zpěv krkavčí tak krásný jako v den, kdy se měl naprosto přiblížit můj konec. Asi nyní čekáte nějaký ten zázrak, a v podobě lásky by měl přijít?Nu dobře, může být.

Se zemí nyní rozmlouvá můj hlas, kde leží havraní vlasy mé a z očí mi poprvé proudí něco, čemu Vy lidé říkáte slzy, alespoň myslím..Zbořila jsem se tentokrát pekelně, ani si pomalu nedokážu vzpomenout na jméno. Vím jen, že zamotala se mi hlava a já nerušeně upadla v měkkou trávu, tam mezi nebem a zemí.

,,Vstaň a pojď dovnitř,"slyším za zády náhle.

,,Nač?Nech mne tu ležet a odejdi."

,,Nemohu, neb miluji Tě..Pojď dovnitř, už Tě nikdy nenechám trpět."

Přišel ke mně neznámý muž a vzal mé zpustošené tělo do náruče..Zbylé dny si pamatuji jen mlhavě, blouznila jsem TAM : mezi nebem a zemí.

,,Kde to jsem?V pekle?"

,,Zatím ne,"pravil hlas, ,,ani se nikdy neodebereš do těch míst.Uděláme dohodu. Nyní na svá bedra vemu tíhu poloviny Tvých hříchů  a před Bohem Tě budu bránit, nic od Tebe nežádám, jen mě neměj ráda prosím, pouze tak se o Tebe budu moci starat."

A tak se i stalo, dával mi najíst a v noci hřál mé tělo svým. Plynul čas a postupně se začala zacelovat rána na mých křídlech a já měla po dlouhé době pocit, že i pro mne je stvořen tento svět, ale štěstí netrvá věčně jak praví známá fráze, a pro nás prokleté, štěstí netrvá neb není..

Nepřišel..Byt zel prázdnotou a mně byla zima. I přes to jsem vstala z postele a šla k oknu za mlhou a křídly havranů, kterými jsem si zakrývala oči, abych neplakala. Pomohl mi, aniž by cokoliv žádal, pomohl mi najít se a nyní se sám stratil. Poprvé v životě jsem poznala co je to  vděk a neznámý pocit, který mne nutil hledět ku předu. Za celou tu dobu, co byl se mnou, jsem ani jednou nepomyslela na zcestí v podobě alkoholu, vždy přede mnou otvíraly náruč jeho modré oči a ty mi zcela zaslepily zrak i mou zbabělou touhu v níž uniknout jsem času mohla.

Ale on se vrátil..Kolem třetí ráno, zcela na mol a s cizí ženskou, jíž všechny zrůdy světa závidět by mohly. Něco mne bodlo u srdce:,,Aha....tak asi bolí láska,"pomyslela jsem si. On si mne však nevšímal, jako bych nebyla..Povalil tu couru na postel vedle mne a začal ji tvrdě šoustat. Rvalo mi to srdce, ale byla jsem zesláblá a tak jsem se nezmohla ani na sebemenší odpor, upadla jsem do temnot. Toto je můj trest?

Ráno mě vzbudilo cosi nečekaného, něčí paže svírala mé bílé tělo, byla to jeho paže. A já už na sobě neměla pár křídel plný jizev, ale měl jej na zádi on a spokojeně spal...