Obraz v okně

                             Jediné, co si z toho dne výrazně pamatuji, je okno. Staré, tisíckrát natřené, bílé okno a v něm  zašedlý  podzim neudržovaného městského parku.

A pak už jen tu bolest.

Při slově bolest se vám vybaví bolest zubu, nebo naraženého kolena. Tahle byla jiná. Bolest, která naplní každý milimetr vašeho těla.

 Těžká, černá.

A když jsem si myslel, že to dál nevydržím, že už to nemůže být horší, tak v ten moment to začalo bolet doopravdy. Ještě těžší, ještě černější. Od té chvíle, ať už  trvala dny, hodiny, nebo jen pár vteřin, vím, že člověk vydrží všechno. Možná něco nepřežije a fyzicky odejde z tohoto světa, ale pokud neodejde, vydrží všechno. Ba co více, on si  na to začne časem dokonce i zvykat.

 I na bolest.

Takže i když to vlastně bolí stále stejně, bolí to člověka, z nevysvětlitelných důvodů, méně a méně.

Však než-li jsem si já mohl začít na své utrpení opravdu zvykat a tím i méně trpět, bylo pryč.  Jako když vytáhnete roletu na břehu moře a díváte se přímo do vycházejícího  slunce. Tak oslňující pocit mě náhle naplnil.V jediném okamžiku jsem se zbavil celé lidské těžkosti. Jak neuvěřitelný sen si promítám  uplynulý čas a znovu v sobě cítím tu lehkost.  Štastné chvíle splněných dětských i těch dospělejších snů, o kterých jsme všichni věkem přesvědčeni,  že navždy jen sny zůstanou.  Vykulenýma očima jsem se znovu a znovu nevěřícně díval zkrz to staré, bílé okno a viděl za ním zasněžené panorama horských velikánů. Po tom těžkém, černém zážitku, jako kdyby se mi v hlavě všechno rozzářilo. Bylo mi najednou  jasné, kde se cítím dobře, co mě baví, co mě chutná, i kde se necítím dobře, co mě nebaví, i z čeho je mi  prostě na blití. Stačilo se jen zeptat, uvědomit si. - Chci to? Líbí semi to? Je to v pořádku? A já náhle  věděl, že znám správnou  odpověd.

Celé tři krásné, neposkvrněné  roky to trvalo.

Až  na posledních  pár týdnů.

Přicházela v intervalech, které se časem pomalu, ale nezadržitelně zkracovaly.

 Ne ta černá, těžká, ale nečekaná, zákeřná, která zanechávala stopy. Jako kdyby se s každým jejím odchodem navracela úleva již jen částečná. Jak prorezlá vodní nádrž, prokapávající stále víc a víc a jednoho dne … .

Zákeřně, nečekaně.

Otevřené oči jsou asi jediným orgánem, který již opravdu registruje své okolí. Zbytek těla stále  nemůže, nebo spíše nechce uvěřit. Bílá postel, ruce pevně připoutané k železným okrajům. Několik postav postávajících u dveří malého pokoje s důvodem k nějaké veliké radosti. Slzy dojetí, rozpačité usměvy.

Další a další tělěsné orgány začínají neochotně plnit svoji funkci.

´´Je uzdraven.´´

Pološeptem vyslovená slova  se bezradně převalují v mé blízkosti a nemilosrdně vyčkávají na příjem v pomalu se probouzejícím mozku.

              ´´Ještě to sice  nějakou dobu potrvá, ale z nejhoršího je venku.´´

                Bolest.

                 Ne ta černá, těžká, ani ta nečekaná, zákeřná. Tohle je  bolest tesknící, postrádající, vzpomínající. Bolest starého věrného psa, ležícího u svého umírajícího pána. Můj prázdný pohled se odvrací od postav, které stále více nabývají povědomosti jakýchsi dřívějších časů a spočine na okně. Na starém, tisíckrát natřeném, bílém okně.

 Zašedlý, sklem provlněný obraz neudržovaného městského parku.