ONA

ONA

 Slyšeli jste někdy, že těsně před smrtí vám před očima proběhne celý váš život? Není to tak úplně pravda. Celý život ne. Jen některé osudové okamžiky prožijete znovu. Já to zažil. Proto vám teď o tom mohu vyprávět. Vlastně nemohu, protože jsem mrtev. Mrtev. Jak zvláštně mi to zní… Ale je to pravda, osudové okamžiky svého života nikdo nepřežije.

 Nejsem po smrti dlouho, asi jen hodinu, tak si nemyslete, že jsem v tom zběhlý, tedy v tom umírání. Sedím teď vedle svého těla, mrtvého těla, a čekám. Tedy má duše, která přežila čeká. Čekám, až si pro mě přijde. Až dorazí Anděl smrti a odvede mě na druhý břeh. Řekla mi to Ona. To víte, není to lehké… pro začátečníka. Ještě nikdy jsem nezemřel. Tedy co já si pamatuju…

 Chcete vědět, jak se mi to stalo? Dobře tedy, já vám to řeknu. Koneckonců to není žádné tajemství. Začalo to úplně jednoduše. Prostě jsem se zamiloval. Nebyla to ale obyčejná láska, vy však teď namítnete, že žádná není obyčejná, ale tahle byla úpně jiná…Vlastně jsem se s Ní nikdy předtím nesetkal. Slýchal jsem o Ní a věděl, že jen Ona je ta pravá. Žil jsem pro Ní. Čekal, až si mě zavolá. Matka se na mě kvůli tomu velmi zlobila. Říkala, že pro Ní mě přece nevychovávala. Ale co… tohle byla má láska. Má osudová láska. Věděl jsem, že i jiní po Ní touží…

 S láskou i nenávistí se dávala do písní, a tak jsem o Ní slyšel mnoho písní. Měla být krásná a tajemná… A to Ona opravdu je, to mi věřte. Toužil jsem po setkání s Ní a já se s Ní nakonec setkal. Měl jsem tu čest… A Ona podpatkem střevíčku rozdrtila nejen mé iluze, ale i můj život…

 Těsně před tím, než jsem zemřel, jsem opět prožil ten den, kdy jsem zjistil, že nám zabili Ferdinanda v Sarajevu.Věděl jsem, že tohle je výzva. Volá nás, láká nás k sobě… Nemohl jsem odolat. Byl jsem bláhový… Kdybych měl tu moc vrátit čas…

 Ale když Ona umí být tak přesvědčivá. Její horké rty jsou tak hebké… Své milence prý nikdy nezradí… Ani mě nezradila…

 Narukoval jsem, přesvědčila mě. Chtěl jsem bojovat za císaře pána… ale nejvíc jsem chtěl bojovat za Ni. A náhle se mi vybavuje bojiště. Všude okolo mě umírají vojáci… Nájednou ke mně přiskočil francouzský legionář s puškou v ruce a svůj padesáticentimetrový bajonet na pušce mi zarazil hluboko do břicha… V tu chvíli jsem Ji v dálce spatřil. Usmívala se. Měla rudé rty a byla zahalena v černém závoji, pod kterým prosvítala její bledá ramena…

 Legionář mi rozpáral břicho až k hrudi. Ucítil jsem pachuť horké krve… Mé krve… Nestihl jsem zareagovat, stačila jen chvilka nepozornosti a najednou… umírám. Padl jsem na kolena. Ona stála nade mnou… Písně nelhaly, je krásná, tajemná, ale také chladná, nebezpečná a umí býti bezcitná… Usmála se a dala mi polibek na rozloučenou… Řekla, že si pro mě přijde Anděl smrti. Že jsem bojoval statečně, ale nestačilo to…

 Mladí kluci, jako jsem já, o Ní často sní… Má matka celých dlouhých sedmnáct let vychovávalůa zbytečně šílence… Ona si nás stejně odvede… A „to se pak sevře v krku, když ukáže třeba na tebe a pak: Chraňte naše duše! Často zaznívá do nebe…“  Nestačil jsem se ani pomodlit…

 Chcete znát její jméno? Mám vám jej prozradit? Jistě jej už dávno znáte. Už malé děti si na Ní hrají… Řeknu vám to, ale slibte mi, že si na Ní dáte pozor. Že nebudete snít jako já o nebezpečí… Slibte mi to, prosím, moc mi na to záleží… Její jméno je totiž VÁLKA…