Průsvitný

Průsvitný

aneb

Jak jsem se stal neviditelným a naučil se mít rád sardinky

            Touha po vlastní dokonalosti, omamný pocit krásy lidského zevnějšku, všudypřítomný společenský tlak a nutkavá potřeba vypadat skvěle, to vše stálo v pozadí oné prvotní myšlenky, která se mu, jako blesk z čistého nebe, vryla do podvědomí, a aniž by věděl jak, osvítila ho, pohltila. Zkrátka napadla, říkal si a nepátral po jejím skutečném původu. A v tento fatální okamžik se jí taky plně odevzdal.

            Posadil se na posteli s těžkými bolestmi v zádech. Zadíval se mezi čtyři bílé stěny, promnul si unavené oči, podrbal se ve vlasech a konečně mu to došlo. Nejvyšší meta spanilosti, cíl půvabu a elegance, jenž by na sobě kdekdo chtěl, jakožto dobře padnoucí sako byť jen v sebemenší nitce, nosit, ba moc přelstít neúplatné oko pozorujících zrcadel, jest tou jedinou tužbou starou pomalu jak lidstvo samo. Nyní však, když znal konečné řešení, jak zalíbit se davům obou pohlaví, všemožných barev pleti i těch nejroztodivnějších náboženství a názorů, dokonce i zvěři divé (ať lesní či té, jenž brázdí oblaka nebes nebo se plaví v nejmodřejších hlubinách oceánů), jen díky svému budoucímu vzhledu, pro něj výrazy jako šarm, estetično a moderna již ztratily význam. Lze si něco zošklivit, nelze-li to ohodnotit? Odsuzovat cokoliv, co nelze poznat, prozkoumat, zanalyzovat, změřit jakýmkoli známým postupem? Dle mihotavého stínu hádat, jaký je jeho majitel charakter a švihák? Ale co když jej přestane vrhat úplně, načež odlesky jeho siluety zmizí a zrcadla, v nichž se lidé tak rádi vzhlíží, zůstanou prázdná, podobně jak jejich duše?

            Rozhodl se státi neviditelným.

Zvednul se. Vyrazil, jako každého dne, mezi lidi, však dnes s novou ideou, které toužil odevzdat všechno. Jen pro ukojení myšlenky, jenž ho zrovna popadla a nesmírně okouzlila.

            Změnit se v éterickou bytost mu pochopitelně dalo spousty práce. Snažil se dodržovat pravidla, která si předsevzal, neb přeměna, kterou se odvážil podstoupit, nebyla zrovna z těch jednodušších. Osobně neznal člověka, který by se stal nespatřitelným, ani o žádném takovém neslyšel, ni o něm četl. Tedy jako úplný laik v tomto zcela novém, sebou samým stvořeném, oboru, vymezil si vlastní formy stravování a životního stylu, jenž ho měly přivést (co nejrychleji samozřejmě) ke kýženému finiši - spodobnění se v nicotě.

Po čase tak civěl na odulé chřtány svých pupkatých přátel, cpoucích se tučnými porcemi, zatímco jemu k potlačení hladu stačil půlměsíček pomeranče, kolečko banánu nebo klínek kyselého jablka. Nadavoval se při pohledu na omastek, odkapávající z koutků prvoplánových modelek, jenž povětšinou mizel v hlubokém výstřihu vystlaném jejich  přebujelým poprsím. Jejich několikabradá volata, tak často podlévaná litry bublajících piv,  spokojeně brkala v době, kdy on se živil kašovitou stravou ze zeleniny a bylinek. Smáli se, když začal potravu inhalovat, až se za sádelnatá břicha popadali. Čichal k malým porcím čehokoliv aromatického, sytil své chuťové buňky vůněmi všeho druhu, načež se mu chřípí požitkářsky chvělo. Plísňové sýry, veškerá verbena, neznal větší lahůdku pro své nozdry než olomoucký syreček. Ač tělo zdárně ubývalo na váze, nezdál se být přesto nasycen tímto druhem stravy. Přeorientoval se raději na čirou energii. Krmil se solárním zářením kyselých vlnových délek, tepelnou materií cukráře Celsia i kulináře Fahrenheita, nepohrdal ani kuchařským uměním Kelvinovým. V létě pak se slunil na plážích, kde nechal na své holé tělo dopadat fotony ze vzdálené hvězdy života, které následovně zvlněnou pokožkou labužnicky pohlcoval. Zahrabával se na dlouhé hodiny do vyhřátého písku, aby k večeru opouštěl letovisko s plným žaludkem, doslova přežrán k prasknutí, jak sám říkával.

Když vypudil těmito praktikami ze svého organismu  všechen ten divošský tuk, počal si více všímat naběhlých svalových snopců pod vlastní povislou kůží. Znelíbila se mu jejich schopnost lámat poměrně dobře viditelné světlo – řešení tu bylo nasnadě. Spoutal chudnoucí tělo železnými pláty v lesknoucí se plechový krunýř; kovový kyrys, který omezoval práci každičkého svalu; šroubované brnění, jež při chůzi vrzalo a příjemně čpělo přepáleným olejem, kterým občas zakapával špatně dosedající plošky pancíře, díky němuž docházelo k postupnému úbytku svalové hmoty. Podívaná na moderního rytíře jevila se v jeho očích honosně velkolepá, však societa neunesla tuto výstřednost a vyloučila jej pohrdavě ze svého středu. Nepochopný, říkal si krapet rozčarován, avšak posmutnělé chvíle, trávené zklamáním ze ztráty lidského elementu v jeho životě, plně nahradil pohled na triumf, jenž následoval po sejmutí ocelových desek z atrofovaných svalů.

Zvrásněný hrudník s žebry rozkošně vystouplými tak, že by je člověk mohl lehce spočítat pouhým mrknutím oka. Nádherně vyhublé končetiny na nichž prosvítaly rudé tepny i namodralé žílky. Svraštělá kůže se nachově houpala na ráhnoví z kost a to, co dříve neslo odpudivě infantilní titul růžolící pleť, se teď líbezně propadalo v kostěných tvářích a dodávalo jim ostrých řezaných rysů, které o to víc zdůrazňovaly smyslný zjev poulících se skelných dvojčat v oční orbitě bezreté, jakoby mechem pokryté, lebky. Letmé ohlédnutí směrem k zrcadlu. Koutky úst se roztáhly v široký úsměv, značící pozvolný sukces, díky němuž se mu naskytl obrázek ustupujících dásní se sklovitě obnaženými zubními krčky.

           Nato často chodíval do parků, navštěvoval městské hájky, lesoparky, nespoutané aleje, procházel se po zelených loukách i úvozech, v nichž sbíral haluze a stvoly a tenounké větvičky okrasných či ovocných stromů, keřů a jiných středoevropských křovin. Přikládal si je k vychrtlým prstům poměřujíc velikosti, rozměry nebo rozdílnou tloušťku. Jaká byla jeho radost, když se dennodenně směl ujistit, že jarní výhonek vrby jívy převyšuje jeho levý zkostnatělý malíček v průměru skoro o dvojnásobek. Nebo ta větvička osiky, co našel u rybníčků; komparačně s jeho paží se rovnala hromotlucké palici. Zbožňoval podzimní strniště, na nichž pátral po zapomenutých pšeničních klasech, a rozplýval se tak nad útlostí své naběhnuté krkavice a dalších cév. Výlety do přírody, na nichž jej příjemně prosycovaly poslední říjnové paprsky čím dál kratšího dne, toť balzám na jeho ztýranou mysl .

            Potěšení, které vnímal při těchto metrických procházkách, nebylo nic v porovnání s momentem, když jednoho rána ucítil chlad švitořivého větérku, jenž zabloudil pod jeho svrchník a servilně jej ovanul na vnitřních orgánech. Mrazivý vzduch mu tancoval v hrudním koši, studil ho na játrech, skrýval se mezi žebry a obtáčel se mu kolem páteře. Svlékl si kabát, aby nechal listopadový větřík prostupovat skrz oka vlněného svetru a sebe sama, jakoby tam nic kromě jeho oblečení a tvrdého skeletu nebylo. Kostlivý přízrak, od nějž se matně odrážely shluky slunečních částic a sametově pableskovaly v studeném jitru, stál na ulici s roztaženými pažemi, zcela ignorován v sebe zahleděnou společností. Částečky prachu mu dosedaly na skoro holé kosti, což si to plně uvědomoval a byl opravdově šťastný.

            Za nocí pak propadal zvráceným choutkám, během nichž uspokojoval své smyslné představy. Pudově nořil články svých prstů do vlastních mezižeberních prostor, ukájel se dotykem na velké ramenní i kolenní klouby a hladil se po dlouhých kostech dolních končetin, čímž tišil svou touhu po živé ženě krásné, alespoň z části tak jak on, neb současné trendy sličnosti jej urážely a moderní krasavice devadesát šedesát devadesát se mu zdály být vypasenými bečkami s mírami olbřímích rozměrů. Jeho nahý trup se svíjel v animální extázi, při které vzpomínal na milovanou Twiggi, jedinou, líbeznou. Vlnil se pod saténovou peřinou, pod kterou nezbylo nic než hromada kostí a čile mokvajících orgánových soustav. Pronikal si lícními otvory lebky až do úplného vysílení zbylých ústrojí a v pozdních nočních hodinách vyčerpaně usínal.

            Změnil se v šedivý přelud pohybujíce se na pomezí hrůzného světa živých a pustého údolí stínů. Oční bulvy se mu pořád koulely v prostorách sivé lebky, díky nimž mohl pozorovat okolí na svých stále častějších špacírech vitálním plenérem, ale svým tělem připomínal člověka už jen z mála. Remízky, lučina, kdy čiřikali zvonohlíci, lesy lužní, plné bohabojné květeny – zde všude nalézal uspokojení z dobře pokračující proměny – a samozřejmě jeho oblíbené rybníčky. V březích si našli hnízdo rybaříci, ty drahokamy ptačí říše, a na hladině právě pluly pestrobarevné čírky, které za sebou čeřily hladinu v množství tichých vlnek. Svěží zelený orobinec se klátil ve větru a tichounce šuměl za doprovodu letitých jilmů. Dokonalé panorama ve vypoulených očích uvolněného zjevení.

             Zul si boty, shodil se zebe plášť, kalhoty i rolák, neboť si pouze na chvíli přál ochutnat, jak voda pohladí jeho nové, lepší, tělo. Vykročil k okraji nádrže a ladný skokem dokonale osifikovaného muže se odevzdal podvodní říši. Brčálová tekutina prostoupila kostrou, zaplňujíce všechny tělní dutiny, pronikajíce každým otvorem. Sestupoval nečinně ke dnu. Zbytky kůže vytvořily kolem něj průsvitnou laminu, ne nepodobnou blanitým ploutvím ryb, kterých tady bylo více než přehršle. Hejna drsků a gavúnků, sem tam nějaká koljuška či hlavatka, občas se objevila i podoustev. Mezi kořeny bílých leknínů se třeli halančíci. Stříbřité mřenky trdlovaly v mnoha desítkovém reji a líné oukleje si bahnily v zelenitých řasách. Klesající tvor, blízký  erbenovskému vodníku, se ihned stal středem zájmu malých plotic, vranek i střevlí, ba dokonce připlavaly i sladkovodní sardinky. Přátelské rybky narážely do vlnící se membrány, pokoušely se ji okusovat a proplouvaly mezi jejími záhyby. Otíraly se šupinami o jeho vodnaté tělo naprosto beze strachu. Honil se s nimi jak děcko prostorem rybníku, by tvořil součást jejich hejna. Ten, kterého lidé odvrhli, nalezl spřízněné duše na bahnitém dně mezi němými tvářemi žabernatých olejovek. Větší štěstí jej ani nemohlo potkat, uvážil.

             Znovu seděl na měkké posteli a civěl mezi čtyři bílé zdi. Kostěnou prackou se podrbal na bezmála bezvlasé lebce, promnul si černé díry po kdysi modrých očích a poškrábal si ušní chrupavku. Popelavé zbytky kůže mu visely z tváří a v kusech se pohupovaly i na končetinách. Plavání mezi rybí drobotinou byl úžasný zážitek, pomyslel si. Někdy by si to rád zopakoval, zaskřípal spokojeně zuby, až se mu pravá dolní stolička ulomila. Zvedl ji ze země a vyhodil. Sedl si zpátky na lože a hleděl do čtyř bílých stěn, mnouce si prosvítající lebku.

            A pak…

            Pak zmizel.

            Položil se na saténový polštář a zíral na bílý strop, v jehož rohu právě osminohý pavouk začínal plést komplikovaný vzor své nové, lidským okem skoro, neviditelné sítě.