MÁŠ STRACH...

            Máš strach. Po skráních  ti zvolna stéká pramínek potu. Tvůj pohled vyděšené štvané zvěře chvílemi směřuje k mé osobě. Nedívám se ti do očí. Jsem ráda, že se bojíš. Cítím neuvěřitelné zadostiučinění. Zavírám unaveně oči a říkám si, že už je stejně všechno jedno. Na ničem mi už nezáleží, nic nechci a nikam nesměřuju. Ty tři roky, kdy jsem všechny své ideály obětovala naší lásce vzal čert. Tři roky strachu, tři roky nejistoty, tři roky ponižování, jen aby tě neměla nějaká jiná. Jak směšné…

            „Zmlkni! Jak se můžeš smát… v takové chvíli…“ zasyčíš do šera jako had a můj smích zasažen tvým jedem odumře na rtech.

            „Stejně je to už celé v háji. Za chvíli jsou tady,“ říkám a pocit blažené odevzdanosti se mi rozlévá celým tělem. Na důkaz mého správného odhadu k nám dolehne zvuk přibližujících se policejních houkaček. Ruka svírající revolver – tvoji velkou chloubu – se ti začíná třást. No vida, nejsi takový chlap, jak jsi se dělal. Odprásknout jednoho ubohýho ožralu, to moc odvahy nechtělo, co? Ale ti policajti – vycvičení a vycepovaní – to je trochu silný kafe! Dobře ti tak.

            Vytahuju z kapsy malý balíček. Prášek v něm vysypu kolem své skrčené postavy pěkně do půlkruhu. Vůbec netušíš, co to dělám. To je takový můj půlkruh obrany, víš? Na celý kruh si netroufám, tak čistá zase nejsem. Do očistného kruhu bych nevstoupila, to ne… ale půlkruh, to je kompromis.

            Ta nízká zídka není zrovna bezpečný úkryt. Dvě policejní auta zastavila přímo před námi. Vidím je, nakukuju odvážně přes ten malý stavební výtvor z červených polorozpadlých cihel.

            „Sssst!“ už zase na mě syčíš. Výmluvným posunkem mi dáváš najevo, jak jsem hloupá, když nesedím hezky zticha na bobku se sehnutou hlavou jako ty. Ale ve skutečnosti ta hloupá nejsem já. Kdepak. Já nešla za vidinou peněz do tak riskantního podniku.

            Vystupují, slyším jejich kroky. Po zádech mi přeběhlo pár stovek mravenců. Vzrušením jsem se zachvěla. Věnuji ti poslední pohrdavý pohled a pak se pomalu zvedám. Okamžitě upoutám pozornost těch mužů v černém. Dávám si bacha, abych neudělala žádný rychlý pohyb. Přesto jsou jedním skokem u mě a úplně nešetrně mě tisknou ke zvlhlému chodníku.

            Tři výstřely. Ten první byl tvůj poslední pokus. Říkala jsem to, ti jsou dobře vycvičení… Slyším tvé úpění, rve mi uši. Jenže ty jsi taky nic neudělal, když jsem úpěla a prosila. Dál jsi tloukl, kopal… A já tě znovu a znovu milovala.

            Spoutali mi ruce. Celou špinavou, vyválenou na chodníku a promočenou vytrvalým deštěm mě nacpou do auta. Pořád ještě řveš bolestí. Vidím přijíždět sanitku. Pomoc pro zločince. „Zrádkyně!“ řveš na mě z posledních sil. Ale mýlíš se. Tentokrát jsem nikoho nezradila, ani sama sebe.