Agar

Tohle se stalo(bylo napsáno) před delší dobou...ale nějak jsem neměla sil to přepsat...

Stále fňukající koule plná neštěstí z bolesti a bezmoci. Ví? Není ji pomoci. Ani prášky už netiší bolest. S sobě vlastní radostí si nechá dát obojek a spíše symbolicky vodítko. Jako o překot se hrne k brance. Vypadá to srandovně, jak zadní část těla bezvládně vleče za sebou, ale nikomu není do smíchu. Jak těžký pytel je opatrně naložen do auta .Pár piškotek pro povzbuzení a „ahoj“. Možná ještě neví proč jsou všichni takoví divní.
Celou cestu do Města kňučí, poštěkává. Proč máme mokré zarudlé oči?
Utěšuju ho: „Neboj se, hodný.“
Všechno ve mně mi vyhrožuje. „Co kecáš! On ví. Ví co ho čeká. Jede na popravu. Ty to víš, on to ví!“
Tiskne se ke mně. Chce mě olíznout. Bojí se?
Zlomený nešťastný hlas ve mně křičí. „Nelísej se! Stejně ti nic nepomůže!“
„ Hodný, hodný,“ šeptám.
Cesta se vleče. I přes vysoké číslo na tachometru trvá snad hodiny.Okolo rozmazaný svět.
Auto zastavuje. Hrdě se vztyčenýma ušima překoná pád ze sedačky na zem. Zvoníme na zvonek. Dveře zamčené. Že by nic? Že by tu nikdo nebyl? Že by jsme se vrátili domů, přijeli až zítra, za týden někdy jindy? Někdo odemyká.
„Dobrý den.“
„Dobrý, to je špatné, moc špatné, pojďte dál,“ uvítá nás osoba v bílém plášti.
Táhnoucí zadní nohy za sebou plazí se chlupáč dovnitř. Po překonání prahu si s oddechem lehne uprostřed ordinace.
„To už nebude lepší. Dáme ho nahoru“ navrhne ta osoba a teď už mírně nedůvěřivé stvoření je vyzvednuto na lesklý kovový stůl.
„ Na piškotek,“ podávám příšerce tu dobrůtku, pro kterou by vždycky udělala vše, co bylo v jejich silách. Odvrátí bázlivě hlavu. Už mi nevěří. Jeho smutné oči prozrazují, že je plný obav, strachu, paniky.
Chlápek v plášti k němu s klidem řezníka přistoupí, v ruce obinadlo a injekci. Zvíře jen zakňučí, když mu bolestivě stáhne packu. A pak … ticho …. je konec … bezvládně se složí na bok … sbohem příteli.
O pár minut později ani nevím jak už sedím v autě. Jedeme domů. Je podivné ticho. Prázdno. Ale jen ve mně. Venku svítí sluníčko, je jeden z teplých podzimních dnů je 14:55 ……..Jeden z krásných dnů plný barev. Většina lidí chodí na procházky. Jen já vidím svět obzvláště černě. Chci být sama. Sama se svým věrným kamarádem. Kdyby alespoň pršelo byla bouřka, noc. Ne, je nádherný den, jako stvořený na procházku se psem.

---