Lavina

Tak ještě tenhle traverz, potom dolů žlabem a je to za námi´´ řekl s úsměvem ke skupince lyžařů. ´´Jedeme jednotlivě, Ivan to uzavře.´´ I po letech se v takovéhle chvíli cítil jako zrádce. Svah který se před nimi rozprostíral, byl dost nestabilní. Být sám, asi by se otočil a raději absolvoval  tu dvoudenní cestu zpátky kolem hřebenu. Ne, nezapomněl na zásady, které mu táta před lety hustil nekonečně do hlavy, až se tomu musel kolikrát smát.

´´ Hlavně žádné riziko se zákazníky!´´

 Jenže doba se změnila. Dvě  konkurenční  skupiny jsou jim v patách, když oni projdou, poté co by se on vrátil, může zrovna zavřít. S dnešním vybavením ta stráň zase tak nebezpečná není. Snažil se sám před sebou omlouvat.

´´Máte všichni zapnutý signál?´´ obrátil se ještě jednou ke skupince. Jasně že měli. Patřilo to k výcviku a on sám dnes ráno všechny kontroloval. Jen cvičně, jak nezapomněl několikrát zdůraznit.

Jestli se ta deska utrhne... .

Jeď  k lesu! Slyšíš!´´ řval na Jindru, který stál jako zkamenělý vedle něho. Tak dělej!´´ křičel a zároveň se snažil nestratit z očí dva černé body v obrovském žlabu. Po hmatu vytáhnul z kapsy vysílačku.  ´´Petře! Slyšíš mě? Utrhlo se to! Nad samotou se to utrhlo!  Mám tam dva! Pohněte se!  My jsme mimo dráhu!… Ne svah! Ta věčná návěj nad samotou, rozumíš?!. Jo, slyšíš dobře! Návěj, ne deska! Rozumíš?!

´´Tak přidej přeci!´´ prosil v duchu, ale ani druhá černá tečka nestačila vyjet z dráhy rozjíždějící se vlně. Ta převěj přeci na spadnutí nebyla… .

  ´´A do hajzlu! To nám ještě scházelo!´´  stačil si jen pomyslet a sundat lyže. Zřejmě tím otřesem se i přímo nad ním dalo všechno do pohybu. Lavina na druhou. Pomalu, majestátně, obrovsky.  ´´Pojedu taky, slyšíš?! Petře pojedu taky? Všechno se to tu urvalo!

Zapnul airback a  teprve teď uslyšel, jaký rachot se na něho valí. Tři, dva, jedna  vše se zatmělo a on se snažil plavat jako o život. Nebyla to první lavina se kterou se pral, ale ta dnešní byla obrovská. Zdálo se, že nemá konce. Neviděl, neslyšel, pádloval o život a modlil se, aby to ty pytle na jeho zádech vydržely. A pak se najednou  všechno zastavilo. Ticho. Andělská křidýlka ho zachránila. Hlava byla na svobodě. Pravá ruka a noha byly sice zabetonovány sněhovou masou někde pod ním, ale mohl dýchat. To bylo nejdůležitější.

´´Je ti něco?´´ slyšel jako ve snu a pomalu mu docházelo, že to Jindra k lesu stihnul.

´´Já jsem ok, ale co je s ostatními? Pomož mi, sám se z toho nevyhrabu,´´ řekl, ale to už Jindra lopatou odhazoval sníh kolem jeho těla. Bohudík byli na tomhle kurzu prvotřídně vybaveni. Bezpečnost nadevše.

Auvejs! Kurva, noha! Díval se na zkrvavenou kombinézu a cítil, jak je mu na blití.

´´Počkej, ošetřím tě,´´ sklonil se k němu Jindra.

´´Na to se teď vyser. To zvládnu sám. Zapni na příjem a běž. Zdeňku jsem naposledy viděl támhle u  skály a Ivan byl asi dvě stě metrů pod ní. Mohli  by přistát někde na úrovni toho lesa. Padej, slyšíš?!

Píp,....píp,...píp   ozval se povědomý zvuk. Ještě včera se hledali zkušebně, dnes to mělo být na ostro. Jindra se vzdaloval, ale ten předlouhý interval pípání byl nemilosrdný. Minuty utíkaly a úměrně s nimi se vzdalovala i naděje na záchranu.

Sáhl do báglu, vyndal lékárnu, omotal si obvaz přes zkrvavělé kalhoty, ještě stačil zaregistrovat zvuk blížící se helikoptéry a ztratil vědomí.

Probral se v bílé místnosti.

Jako ve sněhu, problesklo mu hlavou. Jindra seděl u postele. 

´´Co je s ostatními?´´ řekl.¨

´´Zdeňka je v pořádku.´´

´´A Ivan? Co je s Ivanem?

Jindra mlčel.

´´Slyšíš mě. Co je s Ivanem?´´

To ticho bylo k nevydržení.

Zavřel oči.

Připadal si jako vrah.