T M A

Tma.

Je tma.

Nic nevidím.

Ale vím, co se děje.

Sedím u svého pracovního stolu.

Káva na stole stydne a stává se nečitelnou.

Pozoruji, jak stéká po hraně stolu a zvolna usrkávám z novin.

Lenin mi klepe na rameno a ptá se jestli spím.

Nespím.

Nemám Lenina rád, nikdy jsem ho neviděl.

Lenin se znovu zeptal zda-li spím a zatahal mě za ucho.

Nemám ho rád.

Lenin mě obešel, zadíval se do prostoru, kde tušil mé obočí a strčil mi prst do nosu.

V této poloze zopakoval otázku a já mu odpověděl.

„Nevím“

Odpověď ho neuspokojila. Vyndal prst z mého nosu a vtekl kamsi za postel.

Zůstal jsem sám s jeho otázkou.

Ale já opravdu nespím. Oči mám otevřené, a vše se zdá být tím, čím má být.

Možná až na tu barvu. Je obzvláště zelená a dnes mi sahá až ke kolenům.

Káva úplně vystydla. Přeložila se na půl a vtekla za stůl.

Vzpomněl jsem si na Lenina.

Debil.

Náhle dovnitř vstoupil kovář s kovadlinou.

Natáhl jsem ruku ke dveřím a otevřel je.

Kovář se zavrtěl a zaklepal.

Občas mi vadí, že od stolu nedosáhnu na kliku.

Kovář ke mně přistoupil, položil mi kovadlinu na hlavu,

zpoza postele vytáhl vystydlého Lenina a jal se jím mlátiti do kovadliny.

Lenin má zřejmě nějaké kovové zuby.

Hlasité cinkání kovů se mění v souvislé drnčení.

Zacvakl jsem budík a vstal z postele.

Promnul jsem si řádně oči,

na nohy si nazul párek pářících se tučňáků

a vyrazil vstříc dalšímu z krásných všedních dní.