Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNIC
Autor
Inrie
Nic
Nic mi sedělo na ruce. Malé, zhýčkané, rozmazlené nic. Hleděla jsem na něj a nic civělo na mně. Hleděli bychom si navzájem do očí hodně dlouho, kdyby mne najednou nic neopustilo. Prostě se rozhodlo zmizet - a bylo pryč. Možná se právě trmácí někde po černočerné cestě a je úplně ztracené. A nebo ho to prostě na mé ruce přestalo bavit a jednoduše si odletělo nikam. Zajímavé, ne? Jak může takové nic vědět, jak to vypadá nikde? A ví to někdo nebo to vědí všichni? Když mi ještě pohodlně sedělo na ruce, byl tu s ním jistý pocit nádherné a skličující nicoty. S jeho zmizením se však vytratil i tento líbezný pocit. Místo dokonalé prázdnoty jsem teď pociťovala naplnění až k prasknutí. Možná bych měla začít nic hledat a vrátit tak věco zpět do normálu. -jak se ale dostanu nikam... Mohla bych třeba letět. S andělem nebo s ďáblem? Ničím. Nijakým směrem a hlavně nikam. Tam bude nic. Měla bych se tím přestat zabývat. A začít se zabývat ničím. Tato záhada ničeho zůstane zřejmě navždy neobjasněná, prorože právě ve chvíli, kdy jsem už už přišla na to, kam se to nic podělo, se stala prazvláštní věc. Na mé druhé ruce, která dosud bezvýsledně ošmatlávala tu první, hledaje ono rozmazlené nic, se objevilo něco. Nevýrazné a plaché něco se bezděčně choulilo na mé ruce! Překvapena tímto úkazem jsem se ho nejdříve pokoušela setřást, ale ta malá mrška se držela zuby nehty a ne a ne se pustit! Začal mne pomalounku zaplavovat podivný a neznámý pocit. Zuřivě jsem myslela na své milované nic, až nade mnou ten podivný pocit získal moc a já si omráčena lehla na zem. Obraz mávajícího nic se postupně vzdaloval a bledl. Buňky mého těla začaly pulsovat závratnou rychlostí, až se toto škubání najednou proměnilo v radostný tanec. Něco na mé ruce tloustlo a tloustlo, až se jeho pupek jako rosolovitá hmota kýval ze strany na stranu. Jeho žloutooranžové oči se začaly vpíjet do mých a krev v mých žilách jakoby roztála po dlouhém zmrazené. Něco zvítězilo nad ničím. Světlo nad tmou, život nad smrtí, radost nad bolestí,. Ale přesto jsem kdesi v dáli na okamžik uslyšela hysterický smích ničeho.