Vzpomínka

         Před okny poletovaly vločky. Drobné, složitou mozaikou lemované, geometricky přesné. Divoce se točily ve vánici, kterou prostupovalo slunce. Drobné jehličnany byli jimi doslova obaleni. Dříve křehké a nijaké větévky, teď impozantní stromy. Teď byli něco víc.

         Temně modré oči hleděly skrz okno ven. Do vánice, na slunce. Spěšně se oblékla, něco ji táhlo ven. Byl čas jít-rychle, dokad to cítí. Těžce běžela zasněženou krajinou, tichem, které bylo ohlušující, a zároveň tak přirozené. Někde v sobě cítila, že musí jít, a kdyby tomu odporovala, šla by proti starým zákonům.

Rychleji! Snad se hnala do neštěstí, či hledala něco většího, než byla ona sama. Vločky se divoce točily a dusot jejich kroků zněl krajinou. Připadala si být ve středu vánice, snad samy ledové víly, na které věřila, ji vedly tímto peklem, které bylo zároveň rájem. Zmrzlý sníh drásal jemnou kůži, stejně bílou. Ohlédla se, sníh jejích stop byl zbarven rudě, ale nic nebolelo, ani rány na nohou neměla.  Musela jít. Chlad se vrýval pod kůži, která hořela.

         Padla na kolena. Snad únavou, či úctou, se před starým dubem sklonila.

„Ó, moudrý, buď pozdraven.“ Zašeptala tiše dubu. Zvedla ruce k mohutné koruně a lehce se dotkla drsné kůry, která hladila. Ale ta bolest, která ze stromu vycházela, byla nepředstavitelná. Jako by se jí lámalo srdce na tisíce střepů, které se ztrácely a opět nacházely.

Snad horečka, či strom zašeptal: „Dnes to vše začalo. Dnes se narodil a rodí se stále. Náš Pán.“

Vnímala ho všemi svými smysly, které ovládala. Splývala jedno se stromem, až se na okamžik stala jeho součástí. Byla jeho pamětí, která sahá do historie nám neznámé-neprobádané. Pouze na okamžik, snad na celou věčnost. Někde v Izraeli, kde se palmami vlní tok řek a řeka zpívá jemnou písní. Ve staré chýši, tak skromné, oplývající nezměrným bohatstvím leží. Dokonalý, avšak tak malý a bezbranný. Křehkou rukou po černých vlasech zahalené ženy sahá. Ona se usmívá, na něho, na ni. Natahuje ruce a zve ji dál. Mezi sebe, věčně mladé a krásné. Avšak do chýše smrtelným vstup je zakázán. Na vše s úžasem hledí, nikdy by nevěřila, kdyby neviděla a letmo se zlaté Madony a Ježíšem na krku dotkla.

         Mráz bodá do tváří a drsná kůra stromu škrábe dívčí obličej.

„Krása, děkuj.“ Pošeptala dubu a jemně ho políbila.

Slabá, téměř neslyšitelná odpověď: „Nezapomeň, dnes to vše začalo. Je tak zranitelný a silný zároveň, avšak lidmi zničený.“ Po kůře stéká slza smůly.

Nikdy, odpověděla v duchu. Doma v klidu seděla. Bříšky prstů, po zlaté Madoně s Ježíšem, která se jí houpala, na krku přejížděla.  Večer pod vánočním stromkem dárky nehledala. Sama sebe našla.