Hříšnice

1. Sen

„Proč jsi tady?“ povídá mi V. Já na to: „ Přišla jsem se podívat. Zajímalo by mě jak probíhají vaše hodiny. Jestli jsou stejný jako naše.“ „Aha.“ Odpověděla.

Zazvonilo.

Až teď jsem si uvědomila, proč musím mhouřit oči. Rudé závěsy. Směšná pidi lampička, nyní rozsvícená. Pak konečně, vešla. Hned při prvním pohledu jsem uvízla v těsném korzetu spolu s dvěma melounky k nakousnutí. Vždycky jsem zbožňovala jižní plody.  Mé oči pak  sjížděly dolů, níž po  kalhotách z kůže, které těsně obepínaly bujné křivky, až se zastavily na vysokých černých kozačkách s měděným páskem. Nedostala jsem se dál než ke tkaničce na šněrovačce… „Kykyryký!“ Chvíli, kdy jsem skoro rozmotala poslední uzlík, narušil sousedovi kohout. „Ty šmejde! Ty bezcharakterní zhýralče, ničiteli snů, obludo ze Spielberkovských filmů. Vrahu ideí a spánku! Ha! Těšíš se na Vánoce? Já jo. Hlavně na teplou slepičí polévku. Ta vždycky zahřeje a rozjasní pobledlé tvářičky.“ Stěží znovu usínám… Přitom mi nepřetržitě hučelo v uších. Slyšela jsem jak podpatky dopadají na zem. Viděla jsem obrysy tváře V. a  lapala po dechu. „Takhle je to vždycky?“ zeptala jsem se tichounce, ohromeně. Nevzrušeně přikývla. Nikdo nejevil známky znepokojení. Jen já trnula úžasem. „Svět se zbláznil!“ …

…“No a to je celý.“ Obě se hlasitě smějeme. Stará rašple odnaproti nás přejíždí přísným pohledem a těkající oči servírky mě přimějí, abych se smála ještě víc. „Já ti nevěřim. Tohle sis vymyslela.“ „Ne, vážně se mi to zdálo!“ snažím se přesvědčit V., která se shodou okolností jmenuje stejně jako hlavní hrdinka v mém snu. „Tak to máš pěkně nemravný sny.“ Se smíchem. „No, někde jsem četla, že sny jsou odrazem našeho nevědomí, což jsou vlastně skryté touhy, potlačená přání a myšlenky vsunutá hluboko do podvědomí.“  „Už zase filozofuješ?“ po chvíli dodá: „ No, ale má to něco do sebe. To jo.“ Sedíme tu dlouho. Dávno se vynořil kopeček černých zrníček na dně šálku. Dávno jsem slízla poslední drobečky z koutků mích úst, které tam jako mimoděk ulpěly. Jenže si vychutnáváme společnou chvíli až do konce, než nás náhle prudérní servírka přeruší: „Přejete si platit?“ se škodolibostí. Vychrtlá šlachovitá blondýna s ohavně velkýma rudýma nehtama.  Pak si jen pamatuju, že mi nějak omylem vyklouzl hrníček s tím černým na dně.

Celé dny polehávám v posteli. Hlava mě pálí jak štěrbinka při předehře, oči mám zalitý slzami a každou chvíli to vypadá, že kýchnu, ale když konečně ta chvíle nastane, tak se nic neděje. Utrhla jsem kočce chlup a přiložila ho k nosu. Nic. Kýchnutí nejde vyvolat ani uměle. K sakru! Já se na to vykašlu! Nic se mi nedaří, ale přesto vyčkám až do poslední chvíle, než budu muset použít metodu Otče náš, jenž jsi na nebesích. To věrná ateistka nedělá! A já se za ateistku považuju. Chodila jsem do kostela dlouho. Při klamném výkladu jedné z mála Ježíšových pozůstalostí- písma svatého, jsem zapáleně počítala, kolik věřících má dlouhé vlasy a kolik krátké a kolik z nich má velké uši a vůbec mě nebralo to ostatní okolo. Později jsem usedla za varhany a musela doprovázet během bohoslužby. To mi vyhovovalo. Nevnímala jsem řeči, jen dávala pozor, abych nestiskla špatnou klávesu. Mezitím se střídali za oltářem pánové v černých oblecích. Měla jsem z nich špatný pocit. Byli to Rakušáci, tedy většina. My- Češi se asi nikdy nezbavíme jisté averze vůči nim- Rakušákům. Máme to nějak zakompenzovaný z minula nebo co. Já to nezažila, ale babička by mohla sepsat román. Co román? Celou knihovnu! Až se bojím na to jen pomyslet. Všichni vypadali stejně. Tvářili se velice přísně, měli kulatá bříška, brunátné zarudlé tváře a  všichni se nám snažili vštípit jak je důležité věřit v Boha. Tak mě napadá: „Co když je Bůh něčí reinkarnací? Nebo reinkarnací něčeho? Něčeho nehmotného. Například víry. Víra je reinkarnací strachu. Strach z čehokoli nás ve většině případů dovede k víře v cokoliv. Ať k víře v uzdravení nebo nalezení vlastního já. Upíráme oči k Bohu. K něčemu, co ve skutečnosti neexistuje.“  Uvažuju v přesvědčení, že mám pravdu. Přitom mě přece jen nahlodává odporný malý červíček, který vykousal do mé kůry mozkové vzkaz: „ Budeš se smažit v pekle!“ a tím narušil mou existenci. Čím jsem starší, tím takových červíčků přibylo. Dnes je nedokážu ani spočítat. Někteří se zakulatili, někteří podlehli anorexii, ale tři z nich, samozřejmě ti nejzákeřnější,  se prokousali ven.( Na louce zelený, rozkvetlý kvítí/ na louce voňavý, slunce tam svítí. / Na louce prokletý, ulehla v trávě./ Breberky šeredný, nosí v své hlavě./ Na louce šedivý. Rozžehla svíčku./ Na louce plakala, pro jednu p.....)

2. Přiznání