Kdo naděluje andělům

Nastoupila do druhého vozu, jako každý večer cestou z práce. Den jako všechny ostatní. Nic mimořádného. V práci ani v kalendáři. Cestou k tramvaji se jí sice zdálo, že potkává víc dětí, než jindy, ale asi měly dnes ve škole odpolední nebo byly všechny poškole, protože zlobily, nedávaly pozor, zapoměly úkoly nebo kdo ví co ještě. Dávno, tedy už aspoň rok, se jí tyhle starosti netýkaly. Žádná škola, žádné povinnosti, žádné zpovídání se rodičům. Volnost, svoboda. Dny plné sladkého zahálení, jeden jak druhý. Do práce, domů, do práce, domů, sobota, neděle, občas nějaké kino, zábava, kamarádky... Někdy trochu nuda. Sbohem školo, sbohem trápení, písemky a věčná nejistoto. Sbohem tíživý strachu ze špatných známek. Má to za sebou. Je velká, VELKÁ. Dveře tramvaje už se zavíraly, když se do nich na poslední chvíli vecpalo spěchající dítě.

„Počkej, ty doma dostaneš!“ vybafla Velká na tu, sotva desetiletou, holčinu.

Už jen najít toho pravého, vdát se a nemuset chodit každý den do té zatracené fabriky, snila si dál. I když i tam je to stokrát lepší, než ve škole.

„Na holou? překvapil ji dětský hlásek a vpravdě i dětský nápad. Říká se dětinský vzpoměla si na češtináře. Hezkej chlap, ale takovej puntičkář...

„Na holou?“ trval, ten hlásek na své otázce.

To víš, že na holou, chtělo se jí přitakat, protože souhlas je nejpohodlnější způsob, jak odpovědět. Jenže přes všechnu pohodlnost ji něco přinutilo se zamyslet. Kdo mě zas otravuje? dal by se popsat ten první popud k zamyšlení. Ne, že by až do té chvíle měla zavřené oči, ale teprve tahle vduchu položená otázka ji přiměla vyhodnotit obraz, který podávaly.

Ta prostořeká holka pořád ještě stála vedle ní a čekala na svou odpověď. Čekala a nadechovala se.

„Na holou?“ pronesla tak nahlas, že to musel slyšet snad i řidič v prvním voze. Celá tramvaj se na ně otočila. jako by k sobě patřily. Velká vůbec netoužila po tolika pozornosti; a ta prostořeká holka stála s pohledem obráceným vzhůru k ni, což mohlo těžko někoho nechat na pochybách o tom, že je dvě spolu něco spojuje.

„Co to plácáš za blbosti,“ okřikla Velká Prostořekou jak nejtišeji to šlo, aby se ještě dalo mluvit o okřiknutí. „Ty’s snad někdy dostalas na holou?“ Zároveň zalovila ve svých vzpomínkách. Co je to vůbec za blbost?

„V poslední době ne, ale dneska, dneska se všechno změní,“ pronesla Prostořeká s jiskřícíma očima, téměř posvátným hlasem. Po tváři jí přelétlo napětí a hned pak se na ní ustálil zasněný úsměv. Nevypadala na to, že by se bála domů. „Dneska se všechno ukáže,“ stupňovala nevědomky to napětí, opakováním věty podobného obsahu.

„Co se ukáže?“ podívala se Velká na Prostořekou nechápavě. „Někdo ti snad chce ubližovat?“ S nedůvěřivým odstupem se ujišťovala o opaku.

„To né, já jsem přece byla celý rok hodná. Copak ty to nevíš?“

Velká přemýšlela, jak by to mohla vědět. Napadlo ji, že se zřejmě znají, tedy spíš Prostořeká zná ji. Snad dcera některého z tátových známých. Kdo si má všechny ty haranty pamatovat.

„Copak ty nevíš, že dneska chodí Mikuláš?“ zasáhla ji náhle Prostořeká jednoduchým vysvětlením. „Mikuláš s čertem. Ale já, já byla hodná. Dostanu ananas, banány, bonbóny, čokoládu, datle, eskymo, fíky a tak. A co ty? Taky’s byla hodná? Nebo dostaneš od čerta? No jo, ty dostaneš od čerta, protožes nebyla hodná. Nebyla’s hodná, jinak by sis se mnou teď povídala. Dostaneš od čerta na holou.“

Proti tak neúprosné logice nebylo možné nic namítnout. Prostořeká holka žvaní, celá tramvaj se tiše baví a jen ona, velká, stojí jak opařená tím dětským - pardon dětinským - proroctvím.

„Táta mi zakázal říkat prdel,“ natáhla se k ní Prostořeká šeptajíc, „tak říkám na holou, víš?“

Tramvaj zastavila. „Tak si to hezky užij!“ rozloučila se náhle Prostořeká, a vběhla do zasněžené tmy.

Zdála se mi, nebo byla skutečná, zavřela Velká na chvíli oči, jako by tím chtěla tu prostořekou holku přimět, aby se vrátila zpátky. Když je otevřela, nastupovali místo ní Mikuláš s čertem. Co že to dostanu? pohrála si Velká s nepředstavitelnou myšlenkou.

Mikuláš chvíli zápasil s výškou čepice mezi tyčemi na držení.

„Dobrý večer, vážení cestující, já jsem svatý Mikuláš – tedy nejsem úplně svatý, a jinak mi říkají...“ Čertovo dloubnutí koštětem a mlč vole bylo marnou snahou, jak z něj udělat obvyklého cestujícího.

„Dneska! mi říkají Mikuláš. Tohle je Čert a to vás upozorňuju: S náma nejsou žádný srandičky! Byls hodnej?“ obořil se na mladíka v saku a v u krku rozepnuté košili, jejíž límec ještě před chvílí nejspíš sužovala kravata. „Byls hodnej? A umíš ňákou básničku? Tak si ji nech pro sebe, protože pospícháme. Já ti vidím na očích, že’s byl. Tak to zasloužíš dárek.“ Vytáhl z pytle láhev vodky a podal ji zmatenému klukovi. „Na, napij se na zdraví všech, co byli hodný, a na zdraví Mikuláše!“

„Byl’s hodnej?“ obrátil se dál na pobaveného muže ve středních letech a dobře padnoucím obleku. „No, nevím-nevím, tváříš se tak všelijak. Tys nebyl moc hodnej. Ty se jen tak děláš, ale tys byl občas pěkná...“

„Mlč, vole!“ dloubnul ho znovu čert koštětem.

„Ať’s byl jakej’s byl,“ nedal se zastavil Mikuláš, „ještě to teď můžeš napravit. Na!“ podal mu láhev. „Na zdraví všech, co byli hodný i těch, co se chtěj polepšit. Na zdraví Mikuláše. Ale kdo se nechce polepšit, tak čert, Čert! má velkej pytel - ukaž, vole! - a když potká zlobivýho kluka, strčí ho do něj! – když potká zlobivýho kluka,“ zopakoval Mikuláš a jeho pohled se ustálil na ní. „A když potká zlobivou holku, strčí ho do ní taky.“

Další dloubnutí koštětem umožnilo zároveň Čertovi zmocnit se na chvíli láhve.

„Čerte, vole,“ pokračoval Mikuláš, „ty už to nepij, když nevíš, co mluvíš. Čerte vole, ty už to nepij, nebo nedojedeme domů. Dej to sem, já jdu nadělovat. Jdu nadělovat, protože tady jsou jen samí hodný kluci a hodný holky.“ Znovu se zastavil pohledem na ní.

Těžko říct čím, ale něčím ti dva Velkou zaujali. Kolikrát uděláme něco a nevíme proč. Kolikrát? A ona, nic neudělala. Nic neudělala, jen se na ně usmála. Hodná holka.

„Mikuláš s Čertem by s sebou měli vodit taky Anděla,“ přidala k úsměvu. „Vy žádného nemáte?“ předstírala, že se rozhlíží.

„Jó, anděla. Ještě před čtrnácti dnama...“ chtěl začít vysvětlovat Mikuláš.

„Mlč, vole!“

„Ještě před čtrnácti dnama měl Čert Anděla, jenže peklo se příliš brzy vzepjalo proti nebi a...“

„Víš hovno!“ umlčel ho Čert dalším dloubnutím.

„Mohla bych zastoupit – teda spíš vypomoct,“ vypadlo z ní, ani nevěděla jak.

„Jdu nadělovat,“ vrátil se ke svému, jen pár vteřin starému nápadu Mikuláš, aniž by uvažoval co, nebo snad kdo, by mohl být důvodem, že je oslovila. Došlo mu to až v polovině vozu a v polovině láhve. „To jako že by já?“ zasáhla ho ta možnost tak prudce, že nechal láhev láhví a vrátil se na zadní plošinu.

„Bylas hodná?“ vyzvídal o poznání mírněji, než před chvílí. „Jestli neřekneš básničku, dostaneš na...“

 – dostaneš od Čerta, nemohla pořád zapomenout, co říkala ta malá holka. –

„To už je taková traďice. Ale když řekneš básničku, dostaneš dárek...“ podíval se Mikuláš zmateně na prázdnou ruku.

„Nevadí, máme ještě jednu,“ zhodnotil Čert ztrátu a zalovil v pytli. „Dárek od čerta!“ načnul jí další láhev.

Chutnalo to hrozně. Nebyla zvyklá na tak silné pití, ale i tak si vzápětí uvědomila, že jí to zvedlo náladu. „Fakt bych s vámi šla, to jsem ještě nikdy... To by asi chtělo změnit kostým, ale kde něco takhle nahonem seženu?‘

„Záclonu. Anděl byla vždycky oblečená...“ snažil se poradit Čert.

„Kdyby byla Anděl vždycky oblečená...“ rýpnul si opět Mikuláš.

„Kdybys chvíli držel hubu, vole,“ zarazil ho Čert.

„Nějaké staré záclony doma mám,“ zažehnávala honem různici. „Taky bílé šaty – z tanečních. To byla přece trapárna... A taky malýho bráchu a ségru a taky jim až do zítřka dělám mámu-tátu, tak proč by ne i Mikuláše - teda vlastně anděla. Naši odjeli. Nebo máte ještě někam namířeno?“

„Teď už jo,“ chytnul se Mikuláš její nabídky. „Pokračujeme trojkou?“

„Jó, skoro až na konečnou, ale to už je vlastně jen kousek,“ rozpoznala obrysy budov za oknem.

„Tak vítej, Anděli,“ nahmatal Čert znovu láhev, a všichni tři se napili.

Když ji znovu přikládala k ústům, nepůsobila už tak zdráhavým dojmem, jako poprvé.

„Čerte, vole, já jsem vožralej jako satan!“ svěřil se se na celou tramvaj Mikuláš.

„A k těm tvejm – bráchům dneska ještě žádný Mikuláš nepřišel?“ ujišťoval se Čert.

„Ne. Naši na ňáký tradice kašlou, a já vlastně... Jakejm bráchům? Jsou to kluk a holka. A ty řeči, s tím strkáním do pytle, u nás taky radši vynechte. Ségra už zas tak malá není.“

„A co jim nadělíme?“ napadlo Čerta. „Musíme někde nakoupit nějaký ovoce, sladkosti a tak.“

„U zastávky je konzum,“ vzpoměla si Anděl. „Tam by ještě mohli něco mít, třeba...“

„Já vím, co tam budou mít“, skočil jí do řeči Mikuláš. „Vlevo hovno, vpravo hovno, a uprostřed – nasraná prodavačka.“

V konzumu se ještě svítilo, ale vypadalo to, že už jsou posledními zákazníky. Vlevo bylo trvanlivé zboží, vpravo u pultu kupodivu i nějaké ovoce. Prodavačka uprostřed se snažila zachovat úřední výraz, ale cukalo jí v koutcích, když - ne zrovna tiše - vstoupili.

„Brambory a brikety!“

„Jablka a jahody!“

„Oplatky a čokolády!“

„Jahody! Teď v zimě?“

„V plechovce, vole. Jenže to ty bys hledal v železářství.“

„Ještě lízátka, to mají rádi!“

„Kolik?“ natáhla se prodavačka ke krabici v rohu pultu.

„Asi tak – máme dohromady... Asi osm dětí,“ zauvažovala nahlas Anděl.

„Kdo s kým?“ rozesmála se prodavačka, až Anděl rozpaky zčervenala.

„Takových holek jsme měli nachytat víc!“ zasnil se Mikuláš. „Byla jste hodná?“ obrátil se na prodavačku.

„To už je dávno,“ odpověděla se smíchem.

„A naděluje Mikuláš taky andělům?“ rozhlédl se Čert po regálech.

„O ty se asi stará někdo v nebi, né, vole,“ nepochopil otázku Mikuláš.

„Ale co o ty, co jsou zrovna na zemi?“ opřel s Čert pohledem o špičky jejích bot.

„A ještě jednu vodku. Broskvovou.“ uzavřela to Anděl. A od Čerta na holou, zněla jí stále silněji v uších slova té prostořeké holky.

„Kde’s vzala těch osm dětí?“ prohlédl si ji zkoumavě Čert před krámem.

„Já myslela děti z baráku,“ začervenala se ještě víc, než prve. „Že bysme ještě zašli k sousedům, když už vás táhnu takovou dálku. Napřed půjdeme k nám - tam nebude anděl potřeba, tak se zatím do něčeho nastrojím. Potom obejdeme sousedy a nakonec to u nás můžeme ještě trochu oslavit.

„Koho že objedeme?“ neodpustil si Mikuláš zneužít podobnosti slov.

„Nebuď kanec!“ domlouval mu Čert.

Počkala v mezipatře a ke dveřím je poslala zazvonit samotné. Ať se děti trochu leknou.

„Koho to k nám čerti nesou?“ ozval se po zazvonění drzý hlásek a dveře se rozlétly.

Uvědomila si, jak jim vždycky táta zdůrazňuje, aby nikomu neotevírali. Házení hráchu na zeď.

„Ták; kdopa z vás umí hezčí písničku nebo básničku?“ neslo se schodištěm hlasité zahájení Mikulášova projevu.

„Trhni si nohou, dědku!“ usměrnil ho dětský hlásek. Andělu to přimělo vyrazit těm dvěma - tedy Čertovi a Mikulášovi - na pomoc. Postrčila je dovnitř a zpola skrytá v jejich stínu za sebou zavřela.

„Holčička byla jistě hodná, ale kluk si může rovnou chystat... zadek,“ pokračoval Mikuláš, jako by snad předchozí poznámku přeslechl, nebo spíš, jako by si nevšiml, kdo z nich ji vyslovil.

„U nás je to trochu naopak,“ napověděla Anděl. „Ne, že by kluk byl úplný svatoušek, ale nařezáno by zasloužila dostat spíš holčička.“

„Tak teda jinak. Kdo neřekne básničku, dostane na prdel!“ dokončil Mikuláš větu, jejíž závěr zamlčel před chvílí v tramvaji.

„Pusťte mě na ně!“ spouštěl Čert hrůzu.

„Já se ti můžu na ňákou básničku vyprdnout,“ odsekla holka znechuceně. „Copak jsem malá? Co to sem, prosímtě, ségra, vodíš za kašpary?“

„...a protože Čert už má plný pytel zlobivých dětí, vyřídíme to na místě. Čerte, vole, kde seš s tou metlou!“

„Pusťte mě na ně!“

„Na holou!“ naváděla, ne-li spíš přemlouvala zezadu Anděl.

„Flaška!“ zasyčel čert a znovu dloubl Mikuláše koštětem.

Ten, uvědomiv si čím gestikuluje, ji podal za sebe, kde ji andělská ruka přihnula k dívčím ústům.

„Tak na co čekáš, kalhoty dolů!“ zařadil Mikuláš narychlo osvojený nápad do scénáře již tak poněkud netradiční nadílky.

„Tůdle...!“ nafoukla se ségra, ale to už se po ní Mikulás natáhl, jako že by jí snad chtěl pomoci.

Malý brácha zatím stál jak přimrazený v koutě a rukama si chránil zadek.

Čert vypadal, že se naopak snaží překotný běh událostí trochu přibrzdit. „Volové, to přece nejde, jen tak holce nařezat. Dyť to je znás... napadení.“

„Proč by to nešlo? Nebo má snad peklo lepší návrh?“ otázal se ho Mikuláš stále tím svým divadelním tónem.

„To víš, že by to šlo!“ našeptávala zezadu Anděl. „Vždycky jí doma všechno prominou, tak ať je aspoň pro dnešek na světě nějaká spravedlnost.“

„Ona se určitě polepší, viď?“ zadíval se upřeně na ségru Čert, snaže se ze vzniklé situace nějak vycouvat. Nápad bláznivé holky a ožralého Mikuláše ho sice taky zaujal, jenže ten špatný by byl nakonec jen on sám. Navíc mu při pohledu na ségru a představě toho nápadu začalo připadat, že tahle holka už přece jenom tak malá není. „Pošeptám jí pekelnou pohádku, a po té dostane takový strach, že se polepší i bez výprasku,“ napadlo ho, jak se vyhnout ostudě.

„Posaďte se u nás,“ vybídla Anděl hosty.

„To jsem, Čerte, vole, zvědavej, co z tebe vypadne za hrůzu,“ utrousil Mikuláš.

„Já už budu hodnej, a celej rok jsem byl hodnej!“ spustil plačtivě kluk a překryl si uši dlaněmi.

„Na holou...“ skoro už žadonila Anděl. Ještě jednou se napila a podala láhev zpátky Mikulášovi.

„Ty si taky určitě - to skoro každý - představuješ peklo jako spoustu kouřících kotlů. Něco jako lázně nebo školní jídelnu - spíš jídelnu, protože vany v lázních nemívají pokličky. Jenže peklo takhle vůbec nevypadá. Z pekla jde strach, a copak ty máš strach ze školní jídelny? Já vím, teď chceš říct, že to je taky někdy peklo, ale to pravé peklo je daleko horší. Dostaneš strach, kdykoli si ho představíš nebo kdykoli si na něj vzpomeneš. V tom spočívá jeho temná síla. Skoro každý, ji jednou pozná, jen je škoda se o ní dozvědět příliš brzy, protože od té chvíle začneš stárnout. Stárnout víc, než předtím. Víc, než od okamžiku, kdy si prvně připneš na ruku hodinky.“

„Máš už hodinky?“ vzal ségru za obě zápěstí. Všiml si, že se Anděl mezi tím někam ztratila. Asi ta slibovaná změna kostýmu. Jaká bude, až se vrátí?

„Mám, ale nenosím je, abych je nerozbila.“

„Nechceš teď, abych přestal vyprávět?“ pokračoval tichým hlasem. „Ještě mě můžeš zastavit. Ale asi nechceš. Vím. Jsi zvědavá.“

„Jednou ráno se probudíš a budeš stará. I když to hned každý nepozná, ty si tak začneš připadat. Strašně stará. Ale ještě předtím se stokrát, nebo snad tisíckrát probudíš z hrozného snu. Snu o pekle. Může vypadat třeba takhle:

Vcházíš do velké šedivé fabriky. Ve vrátnici nikdo nesedí, jen zaprášený kabát, přehozený přes židli naznačuje, že v ní kdysi někdo seděl. Snad v ní někdo má být, ale zmizel. Začneš stoupat po schodišti. S každým schodem ubývá světla. Jako kdybys nešla nahoru, ale scházela dolů, do sklepa. Nerozumíš tomu, a tak zastavíš u dalších dveří, otevřeš je a vyjdeš. Tiše se za tebou zaklapnou. S obavou se ohlédneš, mají-li kliku, ale to, co spatříš, je daleko horší. Žádné dveře nejsou. Už nemůžeš zpátky. Po pár krocích vidíš, že jsi ve velké hale. Řady ohromných strojů se tyčí všude kolem tebe. Máš z nich strach, chceš couvnout, ale ohromná vrčící mašina ti zastoupila cestu. Můžeš už jen vpřed, musíš od ní dál, ale když se ohlédneš, zjistíš, že ses od ní nevzdálila ani o kousek. Jako by tě pronásledovala. Rotující zubatá ostří se k tobě přibližují. Chce tě snad sežrat? Přikrčíš se a proběhneš mezi dvěma menšími mašinami, aby ses té velké schovala. Nemůže za tebou. Neprojde. Jenže všechny ty ostatní také temně vrčí, posouvají noži, točí kusadly a blikají očima. Z žáber po stranách jejich těl cítíš horký, dusivý dech. Volat o pomoc? Nikdo tě neuslyší, vždyť ’s tu ani nikoho nezahlédla. Kdo na těch strojích pracuje, kdo je řídí? Kdo nebo co tohle všechno řídí? Mráz ti přeběhne po zádech.

Konečně v dálce zahlédneš pohyb. Nevypadá strojově, jako všechno ostatní tady. Ano, zahlédlas tam člověka. Aby ses k němu dostala, musíš se plížit po podlaze mezi nohama těch ohromných oblud, aby na tebe nedosáhla jejich hrozivá kusadla. Všude je špína, zápach a blýskající se ostré, zakroucené meče, mezi kterými se musíš prodírat. Řežou tě do rukou, některé z nich jsou ještě žhavé a pálí do nohou. Máš pocit, jako bys byla bosa a když se podíváš dolů na svá chodidla, zjistíš, že’s nejen bosa, ale i úplně nahá. Je to přece sen a mezi snem a skutečností se žádné věci přenášet nedají. Ani šaty. Jen duše. Jsi nahá jak ona. Cítíš, jak tě pálí mastná špína v ranách, ale nikde na sobě nevidíš krev. Nemáš žádnou krev. I tvé tělo je jen iluze. Nemáš tělo. Jsi jen duše, duše kráčející do pekla.

Kde je ten člověk? Je blíž. Voláš na něj, voláš o pomoc, ale on nezvedne oči tvým směrem, neslyší tvůj hlas. Není žádný hlas. Jen ohlušující rachocení ohromných oblud, z pod kterých on, dlouhou železnou tyčí s hákem na konci, vyhrabává ten kovový hnůj. Teď se tě tyč skoro dotkla. Uskočíš, protože kdyby ne, příštím hrábnutím by tě přihodil na vůz, plný toho svinstva. Ještě jednou se na toho muže podíváš. Je starý, špinavý, ošklivý a má světle modré, téměř průhledné oči. Míří jimi na tebe, ale nevidí tě. Dívá se skrz tebe kamsi daleko dozadu. Nejsi. Rozjíždí proti tobě tu strašnou káru plnou odpadu ze smrti, kterou vyrábějí ty ohromné stroje.

Otočíš se a utíkáš. Chceš ven. Někde přece musí být cesta ven. Kudy odešli ti, kteří sem postavili stroje. Museli se umýt a obléct. V každé fabrice je přece umývárna a šatna. Běžíš chodbou, co má po stranách řady skříněk. Tudy. Jména a čísla. Datumy. Vypadají, jako nápisy na náhrobcích. Hledáš svou skříňku, ale jsou to samá mužská jména. Strneš hanbou. Je to mužská šatna. Vešla jsi omylem do mužské šatny a jsi nahá. Řady skříněk se k tobě začínají přibližovat, jako by se tě chtěly dotknout. Některé vpředu dokonce otevřely dvířka, jako by tě chtěly pohltit. Tady je výklenek, dveře. Co je za nimi? Horší to nebude.

Sprchy. Špinavá podlaha, mastné stěny. Zkamenělé kohoutky, tu a tam kape voda, zanechávajíc po sobě rezavou stopu. Chceš se umýt. Když nahá, aspoň čistá. Postavíš se pod sprchu, ale ledová voda tě vystřelí pod vedlejší. Ta je vařící. Ledová nebo vařící, nic mezi. Díváš se po trubkách, zda by se v nich nedal nalézt nějaký systém, ze kterého bys vyčetla, kde najít to, co hledáš. Trubek přibývá. Začínají se plazit po stropě, po stěnách i po podlaze. Tenké, střední i tlusté odpadní. Už jsou i kolem tebe v prostoru. Máš pocit, že se hýbou, jako hadi. Chtějí tě uštknout? Ne, uškrtit. Z posledních sil křikneš „Dost“. Pohyb se zastaví. Pár kroků, které tě dělí od dalších dveří, je protkáno trubkami, skrz něž se musíš proplést, jako dětskou prolézačkou. Začínají pálit do rukou a z některých spojů uniká pára. Tma. Stop.

Jsi venku v zářivém dni. Umytá a oblečená do slušivých bílých šatů. Kolem tebe proudí davy lidí. Jedním směrem, druhým směrem, všemi směry. Který směr je ten tvůj? Ptáš se jednoho, neodpoví ti. Ptáš se dalších - nikdo ti neodpoví. Snad ti nerozumí, tak poskládáš ze vzpomínek větu v cizí řeči, ale ani té nikdo nerozumí. Nebo neposlouchá. Všichni stále jen mluví. Snažíš se vposlouchat do té řeči, abys pochytila pár slov a pokusila se dorozumět, ale těch hlasů je příliš. Ztrácíš se v nich. Je to horší, než na školní chodbě o velké přestávce. Je to spíš jak v drůbežárně. Začne ti připadat, že ti lide nemluví ani spolu, protože každý má přitisknuté dlaně k uším. Asi tak, jako teď tvůj brácha, který tohle všechno nesmí slyšet. A davy se dál valí a mluví. Proudí otvory dovnitř do domů a jinými otvory zase ven. Ztrácejí se pod zem, ale neubývá jich. Snažíš se v té tlačenici běžet, aby ses z ní rychleji dostala ven, ale to množství lidí je snad nekonečné. Před tebou, kolem tebe i za tebou, když se ohlédneš.

Vzadu, daleko za tebou se tyčí hory. Doufáš, že tam najdeš klidnější místo, a tak se otočíš a prodíráš se těmi lidmi nazpátek. Tvé šaty se umazaly a hned pak je z tebe někdo strhnul. Stojíš nahá na mostě. Hory se přiblížily. Už rozeznáváš, že mezi nimi pramení řeka. Černá řeka, jejíž vodopád odkapává pomalu, jako olej z děravého sudu. Rozeznáváš i materiál bizarně se tyčících skal. Jsou to hromady šrotu. Obludné rámy velkých strojů, řetězy, tyče a plechy. Taky ohromná klubka propletených trubek a zcuchané chomáče zakroucených mečů. Most se pod tebou propadá a ty mizíš v temném toku řeky, který tě tupě unáší pryč od toho všeho. Vysvobození? Vysvobození záhubou. Tma. Stop.

Zvedáš hlavu nad hladinu řeky. Snad je to ta samá, kterou jsi odtekla z pekla. Už není tak hustá, a špinavá. Po jejích obou stranách je prales. Stromy, houští, květiny a mech, ale něco ti tu chybí. Žádní ptáci, žádná zvířata. Ještě chvíli se necháš unášet jejím proudem. Ještě necítíš chlad nebo už zase nemáš tělo. Už tě přestalo zajímat. I šaty.

Rozhlížíš se po obou březích, kdy konečně zahlédneš nějaký pohyb, nějaký projev života. Támhle se zdá... Přidržíš se kmene, ležícího na hladině a vysoukáš se po něm na břeh. Brouci, myši, lasičky, kuny, tchoři a lišky. Srnci, jeleni a daňci. Všichni se hrnou jedním směrem. Ptáci letíci nízko nad zemí, ptáci, proplétající se obratně korunami stromů i ti, kteří letí vysko nad nimi, všichni se pohybují tímtéž směrem. Jako by se všichni něčeho báli, před něčím utíkali. Jaká hrozivá šelma může vyvolat takový strach? Zdá se ti, že’s v porostu zahlédla tygří oči a pruhy. Odtud ta hrůza? Běží přímo k tobě, rychle zpátky do řeky, ale pruhovaný tě mine bez povšimnutí. I v jeho očích čteš hrůzu. Co horšího, kdo horší je mu v patách? Další tygři, medvědi a nakonec i sloni. Máš pocit, že vidíš shrbené stíny lidoopů a támhle... Vzpřímená postava, začerněná tvář. Je to snad...?! Za ním už jde jen mlha. Probleskující světlo a mlha.

Oheň a kouř. Vůně hořícího dřeva. Pach spáleného masa. Pokrok a zkáza. Úžas i bolest ze zítřka. Všichni před ním prchají. Utíkají proti proudu řeky, která k němu tebe unáší blíž a blíž. Nese tě z jednoho pekla do dalšího. Co bude následovat za ním? Bude se všechno opakovat, nebo ...?“

„Nelekněte se!“ upozornila na sebe Anděl rozpustile. Trochu se přitom zakuckala; to jak si lokla z nabídnuté láhve. Její bělostná postava přetančila z jedné strany místnosti na druhou. Přes bíle šaty, sahající až na zem, měla přehozený pruh látky - původem snad záclona - který vyvolával iluzi křídel. „Co jste s ní udělali?“ zarazila se když koukla na ségru. „Vypadá k smrti vyděšená.“

„Vyprávěl jsem jí pohádku, vlastně ještě neskončila, ale asi jsem ji spíš k smti unudil.“

„Ještě je malá. Ale někomu jí třeba můžeš vyprávět znovu, a až dokonce... někdy. Teď máme ještě práci,“ usmála se na něj a změřila pohledem znaveného Mikuláše.

„Čerte vole, cos to vykládal za blbosti? To byla hovno pohádka, dyť v ní nebyly žádný ty bytosti – ty, jak se jim, kurva, říká, ty jak mají to – nadpřirození.“

„To jsem nevymyslel, to jsem někde četl,“ hájil se honem Čert. „A nemáš na anděla trochu netypickou barvu vlasů?“ vrátil se zas očima k jejímu nadpozemskému rouchu a jeho obsahu.

„Tak budu takový temný anděl. Třeba se pak budu lépe hodit do té tvojí pohádky. Třeba...“

Všichni tři se napili.

„Znám lepší!“ nedal se už zastavit Mikuláš. „Třeba tuhle: Proč maj čerti vocasy – Čerte, vole, ukaž! Ten vzadu myslím. Tak teda spíš: Proč maj čerti vocasy vzadu,“ upřesnil Mikuláš nejistý námět pohádky.

„Bylo nebylo, dávno tomu. Žádné nebe, žádné peklo, jen země byla a na ní lidi. Ženský, chlapi, dědkové, báby a taky kluci a holky, rozumíš? Teda taky zvířata byly, ale ty si mohly...dělat co chtěly. A o ty právě jde, teda o ty kluky a holky, protože ty by pořád jen...“

„No tak!“ zarazil ho včas Čert, kdyz viděl, jak špulí pusu na hlásku Š.

„No, prostě jim ty starý záviděli, že jsou mladý, nebo tak něco, a tak na ně vymysleli nebe a peklo. A jak byli tenkrát ty mladý blbí, protože neměli rádio ani televizi, tak tomu všemu věřili a začali se bát. A protože ty starý umřeli a neřekli těm mladejm, že si to všechno jen vymysleli, začali se nakonec bát všichni. Tak vzniklo nebe, peklo a země. Vlastně země ne, ta byla už předtim.

V tom nebi bylo chladno, asi jako na zemi, nebo ještě víc, takže tam všichni museli chodit voblečený. Na zemi předtim nechodili vždycky všichni voblečený. Už jen v pekle bylo dost teplo tak, aby tam nikdo žádný šaty nepotřeboval. A lidem by se vlastně víc líbilo peklo než nebe, ale Pánbu se na ně nasral, a řiká svatýmu Petrovi: ‚Petře vole...‘ co mu to vlastně říkal? ...ne, tak to nebylo. ‚Tělu by se chtělo do pekla, ale duše patří do nebe,‘ říkal Pánbu. Taky říkal: ‚Metla vyhání z pekla‘ a se svatým Petrem v nebi vymýšleli, jak s tou metlou co nejdůkladněji oddělit duši od těla. Holky na zemi se ze strachu radši oblékly do montérek svých tátů, aby nebylo poznat že jsou holky. Ale v pekle zůstalo všechno při starém. A že tam bylo na co koukat! Čerti přišli na to, jak starý báby předělat zpátky na mladý holky a starý hadry, co měly na sobě, ty už jim, to se ví, nevrátili. Holky chodily nahatý a čerti taky jen, jak jim špinavý kožichy narostly. A tak je jasný, že v celym pekle kámen cihlu šu...“

„Jsou tu děti,“ domlouval mu čert.

„Prostě, celý peklo byl jeden velkej bordel a lidem se tam líbilo. Do nebe nikdo nechtěl a tak se Pánbu nasral podruhý a říká: ‚Petře, vole, poraď, co s tím můžu dělat?‘ ale Petr mu vodpoveděl, že hovno. Lidi by jen soul...mysleli na tělo a tak si nic lepšího nezas...loužej. Nic jim neni svatý a že je v pekle smrad jim taky nevadí. Tak ať těm chlapum v pekle aspoň narostou vocasy dozadu, aby se přitom na ty holky nemohli koukat. Třeba je to pak přestane bavit. Nic víc s nima nemužem udělat. A proto vod tý doby maj všichni čerti vocasy... Ha, ha, ha – Čerte, vole, to sem si vo tobě teda nemyslel!“

„Bu, bu, bu – boj se!“ vybafnul Mikuláš na ségru.

„A stejně se nebojím, nebojím – nebojím!“ začala drze prozpěvovat.

„Ty si snad nakonec opravdu vykoleduješ,“ zhodnotil to zklamaně Čert.

„To si stejně nikdo nedovolí – nedovolí!“ přetékala ta drzost i z melodie jejího hlasu. „Nebo řeknu, jak ’ste tu chlastali.“

„A já chci, aby tu někdo dostal na holou!“ zvýšila Anděl hlas a málem by si snad pro zdůraznění i dupla.

Vypadalo to, že si ségra teprve teď uvědomila, odkud přichází ten nesmyslný nápad. „A nepořebovala bys náhodou na prdel ty sama, když sis je sem přitáhla?“

„To bude mít metla posvícení! Tady někdo dostane na holou!“ pronesla Anděl tónem, naznačujícím radostnou cestu myšlenky od přání k jistotě.

„Bojím se, že není kdo,“ zauvažoval nahlas Čert. „Nebo snad o někom víš? Mikuláš - je dnes... svatý muž, ten nepřipadá v úvahu. Tvůj brácha byl celej rok hodnej a je malej. Ségru jsme vyřadili, protože - protože je to holka. Po baráku bysme nadělali jen ostudu a navíc jsou to taky malé děti. Jestli tě nenapadá někdo jiný, pak zbýváme jen my dva. Už jsem sice viděl na mikuláše lecos, ale anděla, co by našvihal čertovi, to jsem teda ještě neviděl.“

„A čerta co andělovi ’s viděl?“ rozzářila se.

„Taky ne, ale všechno musí být jednou poprvé.“

Ségra se nadechla a spustila básničku:

Když šel dědek z posvícení,

přišlo na něj velký sraní.

„Slyšíš ji? už zase provokuje! Valí se to z ní, jak z kanálu.“

Posadil se u jetele,

vysral hovno jako tele!

Zarecitovala procítěně poslední větu.

„Tak dost, to’s už přehnala. Nevím, proč bysme zrovna tebe měli šetřit kvůli tomu, že jsi holka.“ Vyvlekla ségru do prostředka místnosti a začala zápasit s jejím oblečením. V andělském rouchu při tom vypadala docela komicky. Čert významně poklepal metlou do dlaně druhé ruky.

Ale vtom se něco změnilo. Drzost, co ségře do té doby zářila z očí, se najednou změnila ve strach. Snad jí konečně došlo, že to, co tu bylo několikrát zopakováno, začíná vypadat vážně.

„Né! Nechte mě,“ pištěla a přitiskla se zády ke stěně. S rukama po stranách těla zaujala obranný postoj. „Budu křičet! a řeknu to tátovi!“ pohrozila ještě s ohněm v očích, ale hned pak se v nich objevily slzy.“

Anděl ji pustila, znovu se napila a urovnala si křídla.

„No tak, nebul,“ konejšil Čert ségru. To byla jen legrace.“

„To říkáš ty, ale Ona!“ podívala se bázlivě na Anděla, „to z legrace nemyslela.“

„Ona možná ne, ale kdo drží koště? - - Tak čeho se bojíš.“

„Že bys mě viděl... já nevím,“ pípla stydlivě a otřela si oči.

Hrozba pláče, i toho nepochopitelného nápadu, byla zažehnána. Čert s Andělem se znovu napili z láhve, jejíž hladina se blížila ke dnu. Posadili se ke stolu vedle viditelně unaveného Mikuláše, který už bez berly, čepice, a se zmáčenými fousy, ani moc jako Mikuláš nevypadal.

„Ale já chci stejně vidět, jak někdo dostane od čerta na holou!“ špitla Anděl zasněně, napůl jako otázku, ale napůl jako prosbu. „Kdo naděluje andělům?“ Sourozenci se při těch slovech tiše vytratili. „Tím líp,“ zaradovala se z jejich ústupu. „Aspoň nebudou žalovat. Pusťte ho na mě!“ Postavila se doprostředka místnosti, zhruba tam, kam před chvílí vytáhla malou sestru.

„Ale takhle toho moc neuvidíš,“ upozornil ji Čert, jako by jí ten nápad chtěl ještě rozmluvit.

„To nevadí. Zas to ale budu mít z první rány,“ uchichtla se vlastnímu vtipu a začala vzadu pomalu rozhrnovat záclonu - scéna jak z filmu, co hraje televize až po půlnoci - a pokradmu sledovala, co ti dva na to. Čert začal, i pod nánosem sazí, trochu rudnout v obličeji. Mikuláš usnul.

Sehnula se pro okraj šatů. „Mám strach, ale teď už jen trochu. A básničku umím taky!“ nabídla, ale odpovědi se nedočkala.

Čert vstal, a vypadalo to, jako by měl strach spíš on. „Neblbni, co kdyby se ségra vrátila? Co by si pomyslela. Dost na tom, že jsem jí před chvílí pletl hlavu já. Víš vůbec jak chutná peklo?“ Poslední větu pronesl podobným hlasem, jako když před chvílí vyprávěl.

Anděl se narovnávala, ale náhle zavrávorala, až se musela jednou rukou opřít o stěnu. „Proti peklu – z té tvé – pohádky – je tohle všechno – nebe!“ vydechovala ze sebe s přestávkami a pustila šaty zpět na zem.

„Jseš červená, jak kdyby tě tam vařili v kotli.“

„Už je to jedno.“

„Co je jedno?“

„Že nic neuvidím,“ vysvětlila udýchaně. „To jsem nečekala.“

„Cos nečekala?“

„Já nevím, vlastně jsem nic nečekala, jen bych ti najednou nejradši dala pusu,“ pohlédla na Čerta ještě skrze stopy po snu v očích, „jenže bych se o tebe strašně umazala!“ probudila se zněj do hlasitého smíchu. „Ale mohla bych ti dát duši. Snad jí tak bude lépe, než v pekle.“

Našpulenými rty naznačila něco mezi fouknutím a polibkem.

Čert se mírně předklonil a odtáhl zpředu od krku kožich, tvořící hlavní součást kostýmu, aby dal co nejvřeleji najevo, že dar přijímá. „Budu ji opatrovat. Lépe než vlastní. Každý všední den...“ zamyslel se.

„Co každý všední den?“ nechápala napjatě Anděl.

„Každý všední den v tuhle dobu ji vyšlehám metlou!“ oplatil jí tu nabízenou pusu.

„Čerte, vole...“ probral se Mikuláš. I nezúčastněnému by z jeho artikulace bylo hned jasné, že už budou muset jít.

„Žádný spěch, tramvaje jezdí až do půlnoci,“ uklidňovala je, takže ji překvapilo, když najednou stáli mezi dveřmi. Čert podpíral Mikuláše, a vůbec se v tu chvíli nehodilo, aby si s nimi cokoli dalšího domlouvala. Vidí je snad naposled, po tom všem? blesklo jí hlavou. Už nikdy od Čerta... neuslyší konec pohádky? Ani se nedozví, kdo vlastně naděluje andělům? Těm, co zůstali na zemi. Vždyť ji ani nenačnuli.

„Půjdu s vámi na zastávku,“ rozhodla se rychle.

Asi budu v té tmě trochu svítit, pomyslela si, jak balancovala při obouvání. Když přes sebe přehazovala krátký kabátek, slyšela už jejich hlasy až z půlky schodiště. V domovních dveřích se zastavila a chvíli pozorovala, jak se pomalu vzdalují. Mikuláš, ožralý jako satan a Čert s duší anděla... Má-nemá, váhala, ale když se Čert podruhé ohlédl, nejraději by se za ním rozeběhla. Jen uklouzaný sníh a hladina alkoholu ji přibrzdily. Ve chvíli, kdy ho dohonila, byl Mikuláš už o několik kroků napřed a zdálo se, že se trochu vzpamatoval.

„Klouže to,“ řekla bez jakéhokoli úvodu a její prsty zavadily o Čertovu dlaň.

„Sáňkovali?“ zeptal se i zdůvodnil jedním slovem. Vzal ji za ruku, ale udělal krok stranou.

„Jdi ode mne blíž,“ přitáhla ho k sobě.

„Byla bys zmazaná,“ snažil se naopak jít od ní co nejdál.

„Byla bych smutná,“ udělala krok šikmo směrem k němu. „A zmazaná už jsem.“

„Ale ty šaty...“ uhnul znovu.

Nic pod nimi nemá, zahřálo ji, co by jindy studilo. Chodník se začal mírně svažovat a v jeho středu stála pouliční lampa. Zdálo se, že ji kličkující dvojice nemůže minout.

„Sáňkovali!“ odpověděli si vzájemně těsně předtím, než upadli každý z jedné strany kandelábru. To, co před chvílí hřálo, teď v přímém kontaktu s uklouzaným sněhem zastudilo. Od Čerta na... napadlo ji, že se její neurčité přání vlastně tak trochu splnilo a hlava se jí z toho všeho zatočila. V posledním okamžiku před pádem, hledajíce jeden v druhém oporu, se obejmuli, což způsobilo, že se sloup lampy stal součástí jejich klubka.

„Tak zase za rok. Nebo dřív?“ šeptla mu vleže.

„Předevčírem, včera, dnes, tak proč ne hned zítra.“ Taky se mu nechtělo vstávat.

„Předevčírem, včera, dnes...?“ zatvářila se nechápavě.

„Nemívám každý den rohy, kožich, černou pusu a koště.“

„Takže ty už‘s mě někdy...“

„Zasraný náledí,“ ozval se kousek pod nimi Mikuláš.

Nechala ráno dvě tramvaje odjet potom, co oměřila očima tváře řídce rozesazených cestujících. Tou třetí už musela. Fabrika nečeká. Skrz okno smutně pozorovala tající sníh. Zavřela oči. Třeba... Dva mužské hlasy ji chvíli nepříjemně vytrhovaly z pocitu osamění. Ještě chvilku nezvedat víčka, až ve stanici. Tam, co včera... Námět jejich rozhovoru začal taky něčím připomínat včerejšek. Zaposlouchala se.

„...jsem viděl na Mikuláše lecos, ale aby čert šukal anděla na sněhu, pod lucernou, jsem teda eště ne...“

Karlín a Bory, prosince 1986 a 2004

Vysočany, listopad 2005