MAMINKA

Prašná cesta se točí polem a mizí bez konce v lese. Pošramocená od tažných vozů se dřevem a s kameny ostrými jak první jarní tráva, mizí ve starém Blatenském lese v jižních čechách. Lese, kde se za první světové války schovávali partyzáni a kde se dnes ve staré boudě schovala před nocí mladá Kateřina. Na nebi, černém jak uhelný důl, hlídá měsíc kroky zapomenutých. Je jediným světlem, které se přes koruny starých smrků táhne do dřevěné chatrče schované za krmelcem. Okna vymlácená po bouřce, která se přehnala krajem před dvěma dny, střepy rozsypané po dřevěné podlaze a stůl shozený od větru, který na chvíli uvízl mezi stěnami dřevěné boudy.  Na posteli leží unavená, zpocená a v bolesti ubrečená Kateřina. Pod hlavou polštář z husích per a na sobě jen špinavou a prodřenou noční košili po babičce. Leží na zádech s koleny pokrčenými tak, jak viděla u maminky, když přicházel na svět její bratříček.  Drží se za okraje postele a křičí. Křičí ale nevydá hlásky. Křičí ale nemá hlas, křičí v sobě. Na věky uzavřená před světem křičí v hlavě, srdci, v podbřišku ale nevydá hlásky. S koleny odřenými když zakopla o kořeny a v žaludku jen pár lesních jahod a malin začíná rodit. Mokré prostěradlo se začíná barvit krví a dítě chce konečně vidět náš krásný svět. Kateřina čeká jen konec té bolesti, chce slyšet hlas svého otce, chce držet za ruku svého milého. Chce být zase doma, hrát si s bratříčkem, zas poprvé vidět tvář Davida, kterému dala lásku, vařit s maminkou nedělní oběd, chce…

        Zpěv nočních ptáků překřičel pozdrav od malého děcka. Děcka co vzešlo z lásky a narodilo se ze smrti. Z posledních sil vzala rodička své dítě do rukou a položila si jej na prsa. Na ňadra po kterých koukali všichni kluci z vesnice. Po kterých toužili a o kterých se jim zdálo. Kateřina však dobrovolně dala své tělo jen Davidovi a z jejich lásky dnes v noci přišel na svět malý chlapeček. Tiskne se k hrudi své maminky a hřeje se o její tělo.