Pátek

     Věděla, že to zase dneska bude. Ostatně jako každý pátek. Jako každý pátek po mnoho měsíců a mnoho let. Již to ani nepočítala, nemělo to smysl. Věděla, že je pátek a od rána mu v očích viděla divný lesk. Od rána se klepala a hrozila večera. 

     A tak nyní ležela a odvracela tvář, aby necítila dech, ve kterém se mísil pach piva a cibule.

Chvilku zadržovala dech, ale pak se vždy musela zhluboka nadechnout a tím to bylo ještě horší.

     Zavírala oči, aby neviděla jeho neoholenou tvář a škleb, o kterém se jí kolikrát i zdálo. Přála si necítit, jak po ní jezdí studené, hrubé ruce a mnou jí ňadra. Ležela bez hnutí a útrpně vše přijímala.

     Ochotně roztáhla nohy, aby byla ušetřena dalšího snažení a dotyků. Povzbuzovala jej, protože věděla, že tím se vše urychlí.

     Pak, když do ní vniknul, zvedl se jí žaludek a slzy vhrkly do očí. Natočila hlavu k oknu a  poslouchala cvrčky, než byl jejich křik přehlušený vrzající postelí.

     Věděla, že to nebude trvat dlouho a soustředila se na můru, která létala kolem rozsvícené lampičky. Bezstarostný tvor jí přinesl alespoň chvilku rozptýlení. Vzpomínala, co zapomněla koupit a uvědomila si, že musí jít ráno ke švadleně.

     Ucítila, že je po všem. Odvalil se a spokojeně funěl, aniž si všiml, že se jde sprchovat. Drhla se kartáčem a pouštěla na sebe střídavě studenou a horkou vodu. Myla se mýdlem, aby smyla jeho nechutný pot. Klepala se odporem a drhla se a mydlila stále dokola.

     Asi po půl hodině se vrátila zpět do ložnice a viděla, že už spí. Ostatně, vždy spal hned. Okamžitě po tom, co si splnil svou manželskou povinnost.

     Potichoučku si lehla vedle něj. Dávala veliký pozor, aby ho náhodou nevzbudila.

Otočila se k němu zády a ramena jí občas zacukala pláčem. Pak si lehla na záda a začala se usmívat. Cítila jak je šťastná. Zaplavil jí neobyčejný pocit štěstí.

     Uvědomila si, že další pátek bude až za sedm dní.