Hořkosladký

Odkdy ji znám? Nemůžu si vzpomenout. Už v dětství byla součástí naší ulice. Chodci, co k nám zavítali, se podivovali, ale nám už to nepřipadalo zvláštní..

Jak se jmenovala? Alice, ale tak jí říkali pouze rodiče. Vždycky děsně šíleli, jakmile se neozvala na zavolání. Okamžitě vyběhli. Její matka se slzami v očích. Neustále se o ni bála. Prolézali každé křoví. Koukali pod všechny stříšky, do krabic a při tom hulákali: „Alice! Alice kde jsi?“

Brzy se pro nás stala rodičovská hledačka rutinou. Probíhala obden. Jediné, co nás pořád tahalo za uši, bylo jméno – Alice. Jako facka na tvář, s každým to škublo.

My ostatní děti ze čtvrti jsme jí říkaly, „Bláznivá palice“ nebo jen „Blázínek“. Vzpomínám si, že nám přišlo děsně vtipné rýmování Alice – Palice. Váleli jsme se smíchy.

Palici jsme nijak neublížili. Pořád byla duchem někde jinde. Nezajímala se o nás. Mysleli jsme si, že je děsně nafoukaná, ale jednou, mohlo nám být kolem sedmi let, přišli její rodiče.

Totiž naše posmívání jim určitě vadilo. Sami to s Palicí neměli lehké a naše legrácky a pokřikování jim nepřidávaly.

Pamatuji si ty okamžiky dobře. Muselo to být v létě, protože slunce opravdu pražilo, celý svět jakoby bledl pod tím náporem, a navíc se přidalo otravné lepkavé dusno. Naše parta si zrovna hrála a všichni jsme se zpotili, až se nám oblečení přilepilo k tělu.

Jako dnes vidím vážné obličeje obou dospělých ve výšce nad námi. Stroze řekli, že Alice není jako my. Není nafoukaná ani pyšná, ale vnímá věci kolem jinak. Proto se navzájem nepochopíme. Požádali nás, abychom na ni nekřičeli a nedělali si z ní legraci. Abychom si jí nevšímali.

Přes všechny snahy nemohli Palici ochránit před nevyhnutelným.

Co myslím nevyhnutelným? To je přece prosté. Každé dítě si rádo dělá legraci ze slabších. Své vtipy považuje za skvělé a jestli ho něco dokáže naštvat, tak je to žádná reakce. Každý musí přece dřív nebo později nějak reagovat! Rozbrečet se, utéct, nebo být naštvaný. Naschvály a zlomyslnosti se stupňují tak dlouho, dokud se malý neřád nedočká.

Palice nás naprosto ignorovala. Vymýšleli jsme krutější a zákeřnější pasti. Způsobovali větší bolest a náramně se bavili. Konečně reakce! Blázínek odcházel nešťastně domů.

Pravidlo druhé zní: „Dokud se nestane něco opravdu zlého, tak se pokračuje a jde čím dál víc do tužšího.“

Pravdivost můžu demonstrovat na jiné příhodě z dětství.

Jednoho jarního dne, kdy už bylo celkem teplo, ale rodiče nám ještě zakazovali sedat si na zem a sundávat mikiny, jsme si já a Kačenka hráli na řetízkové houpačce. Když jsme se houpali rychle, tak nás vzduch chladil. Kačenka chtěla větřík pocítit co nejvíc. Rozhoupával jsem ji víc a víc, ona se smála a vřískala radostí. Pořád volala: „Přidej, Přidej!“ Tak jsem houpal rychleji až lítala strašně vysoko.

„Ještě kousek a dotknu se nebe!“ křičela celá šťastná.

Vložil jsem do pohybu celou svou sílu a energii. Kačenka se s houpačkou vertikálně obtočila kolem tyče. Hrozně se lekla a pustila se. Vylítla do trávy, překousla si ret, zarazila dech a zlomila ruku.

Poprvé jsem tehdy viděl vnitřek sanitky. Strašně jsem se bál, co mi její rodiče udělají. Všude bylo hrozně moc krve.

Ptáte se, čím se Bláznivá palice tak lišila? Jaké věci vyváděla, čemu se kolemjdoucí divili? Ona dělala plno podivností. Měla svá různá období, kdy se maximálně soustředila na jakousi činnost. Vše ostatní se jevilo v jejích očích nepodstatné. Jedinou známkou vývoje u Blázínka byla právě změna aktivit. Zatímco my jsme rostli a různě se měnili, přibírali, hubli a tak dál, ona nic. Stále stejná postava i oblečení, pořád ten samý účes.

Ale vezmu to od začátku.

Když jsem slavil tak čtvrtý rok a vlastně ještě ani pořádně neexistovala parta, která spojovala děti z naší ulice, vídával jsem divnou holčičku sedět bez pohybu na zemi. Vydrželo jí to tak do šesti let. Sedávala různě; u stromu, u plotu, poblíž kolejí, na louce. Někdy přikládala ucho k trávě, jindy strkala nos k pampelišce.

Vybavuji si, jak na mě poprvé promluvila. Šel jsem zrovna s mamkou a uviděl ji ležet ne boku v záhoně. Zaběhl jsem k ní a zeptal se, co dělá. Bez sebemenšího hnutí mi prozradila, že „ten zvuk musí být slyšet“.

Z podobných hlášek se skládala celá její komunikace s okolím. Dlouho mi ještě nedocházelo, co měla na mysli.

Jasně, můžete říct, že nikdo neví co má blázen na mysli, ale co jsem ji stačil poznat, vím, že nebyla blázen. Jenom jak poznamenali její rodiče, „vnímala věci kolem jinak“.

Najednou, nikdo si nedokázal vysvětlit proč, přestala vysedávat. Středem zájmů se stalo krokování. Počítala na kolik krků je vzdálený strom od křoví, dům od domu, lampa od lamy, pampeliška od sedmikrásky. Zajímaly ji všelijaké vzdálenosti. Lidem nešlo její chování na rozum. Nejdříve se usmívali a vtipkovali; snažili se zjistit co vyvádí, ale Palice jim odpověděla nějakou ze svých šílených vět. Dospělí s touto zkušeností se už neptali, jenom si šeptali.

Důležitou se však stal aktivita, jež vyvíjela kolem dvanácti let. Začala prostě skákat. Stála na místě a hopsala. Někdy bez síly, nízko nad zemí a jindy ji to popadlo a zuřivě létala metr do vzduchu. Z dálky připomínala holčičku co si hraje se švihadlem. Zdejší si oddychli. „Konečně si hraje jako dítě,“ slýchával jsem. Když pak zpozorovali, že Palice skáče bez švihadla, říkali: „Ta má ale fantazii! Co nemá, to si vysní.“

Pak se to stalo. Pravidlo číslo dvě, jak jsem říkal. Naši partu štvalo, jak s ní naši rodiče soucítí. Úplně jsme nenáviděli, když nám ji dávali za příklad. „Nemusíš mít každou blbost,“ blbostí mysleli nějakou hračku, „podívej se na Alici, dokáže si poradit. Trošku se od ní přiuč.“

Zuřili jsme. Museli jsme se vybít. Plán byl prostý: znemožnit Palici, aby dospělí nepochybovali o tom, že je magor.

A povedlo se.

Házeli jsme po ní petardy, pořád na stejných místech, takže když šla kolem s rodiči, naprosto šílela. Myslím, že jsme dosáhli svého, ale nepřestali jsme. Až nakonec všechno přesáhlo meze.

Jednou na podzim, když si hopsala v parku, jsme ji přepadli, odnesli k řece a tam svlékli donaha. Náš plán pokračoval tak, aby to vypadalo, že se rozhodla jít vykoupat. V zimě to mohlo napadnout jen blázna. Hodili jsme ji do řeky a pak se scénář zvrtl. Kdybychom nebyli blbí, napadlo by nás to - nemá cenu se skrývat za dětství.

Jak by Palice mohla umět plavat? Nikdo ji nedokázal naučit ani zavázat si tkaničky u bot, natož pak nějaký plavecký styl.

Do vody se pro ni nikomu z nás nechtělo. Za takového chladna byste se taky rozmýšleli. Rozutekli jsme se pro pomoc. Naštěstí. Všechno šlo tak rychle. Mé vzpomínky jsou rozmazané. Slyším své tělo utíkat a oddechovat, místo vzpomínek jen rozmazané šmouhy.

Trvalo asi hodinu než Bláznivou palici vylovili. Chytla se nějakého dřeva a s ním uplavala kus po proudu. Mohla se utopit,

vytáhli ji naprosto promrzlou.

Jaký měla tahle událost dopad? Žádný. Neprozradili jsme, že se topila naší vinou. Naopak nás pochválili, že jsme ji našli. Ano, náš plán vyšel. Všichni si mysleli, že si Palice šla zaplavat sama od sebe.

Ale po ní se slehla zem. Chvíli ležela v nemocnici a pak se vytratila. Dnes už si umím dát všechno dohromady, a tak vím, že ji odebrali rodičům. Sociálka si myslela, že se o Blázínka nedokážou postarat. Dostala lepší péči v ústavu pro choré. Ta událost nás dost vzala. Její rodiče moc nevycházeli a když, tak celí smutní a sklíčení. Mysleli jsme si, že umřela. Byl to stín v  našich duších, o kterém se nechtělo mluvit. Děsivé tajemství naší party.

Léta se táhla a parta stárla. Už jsme si ani nebyli jistí, jestli se ta událost přihodila, nebo jsme si celý příběh vymysleli. Někteří z nás dokonce považovali samotnou Palici za smyšlenou postavu z vyprávění.

Tehdy mi bylo sedmnáct. Vracel jsem se domů, zrovna zacházelo slunce za obzor a pomalu se vpíjelo do země. Cestu jsem si zkrátil po kolejích. Stejně vlaky jezdily málokdy a z náspu byl neuvěřitelný rozhled. Díky němu jsem viděl krásnou dívku na louce u řeky. Měla neskonale dlouhé zlatavé vlasy a svůdně štíhlé tělo. Hrozně se mi líbila, ale neodvážil jsem se k ní přiblížit. Spěchal jsem.

Často jsem ji vídával takhle stát ve stejnou dobu. Chvíli jsem si dokonce myslel, že vnímám éterickou bytost, nějakou vílu.

Samozřejmě si domyslíte, kdo tam stál. Já jsem to však nemohl tušit. Stala se tíživou vzpomínkou, na kterou se člověk snaží nemyslet. Pojmenoval jsem ji jinak: Zlatokráska. I když jsem se dozvěděl, že se jedná o Palici, už jsem ji tak nikdy neoslovil. Moje čarovné Zlatokráska nebo později Alice připadalo jako jediné v úvahu. Pral bych se s kýmkoliv, kdo by ji nazval Palicí.

Schválně jsem začal vyhledávat cestu po náspu. Až jsem se jednou nadechl, všechno hodil za hlavu a sešel dolů na louku za ní. Bez hnutí pozorovala ztrácející se slunce. Nevšímala si cizích kroků.

Ještě jsem neměl tušení, ke komu se blížím.

Přistoupil jsem k ní a zeptal se, co na louce po večerech vyvádí. Otočila se a já si ji mohl celou prohlídnout.

Ztělesněná krása. Velké tmavé oči mě vsály, smyslné rty, co volaly po mých. Horní linka úst se ji trošku nadzvedávala a odhalovala bílé zoubky. Přišlo mi to děsně sexy. Nosila jednoduché černé šaty s nepatrným výstřihem. Mohl jsem jen tušit z křivek, a to mě dráždilo. Své dlouhé prameny vlasů si přehazovala přes ramena dopředu. Přerostlá ofinka dovolovala pronikat pohledům.

„Je to most!“ Řekla stroze a trošku nejasně. V tom okamžiku se mi vybavil malinký Blázínek s podobnými hláškami. Ještě chvíli mi trvalo, než jsem si v hlavě spojil krásku a malou Alici. Přece jenom jsem byl celý omámený. Odmítal jsem tuhle možnost. Vnitřní hlas volal po důkazu a proto jsem ji sledoval, kam půjde domů. Šla do domu Aličiných rodičů. Nebylo pochyb.

Ptáte se, jak příběh pokračuje? Hořce…

Chodíval jsem na louku k řece za ní. Pokaždé stávala na stejném místě u bachratých stromů. Připadaly mi jako přepité. Rostly na pomezí vody a země a říkával jsem si, že musí být plné vody. Připomínaly soudky. Kráska se k nim ubírala den co den při západu slunce a hrozně něco zkoumala. Z místa, kde stávala, se nezměněně zrcadlila ve vodní hladině. Párkrát jsem nad tím přemýšlel; jestli si vybrala místečko, kde je voda tak klidná, schválně.

Jak jsem tak seděl u ní, naučil jsem se vnímat krásu běžného podvečera. Celý dosavadní život jsem nějakým západem slunce pohrdal, ale jakoby se její krása odrážela do celého širého okolí. Pozoroval jsem, jak se zabarvovalo nebe. Modrá pomalu tmavla, začala nabírat nádech žluté a po chvíli se přidávala i červená. Prosvěcovala mraky na obloze. Jev působil naprosto snově. Musel jsem se ujišťovat, že mám otevřené oči.

Bez ní jsem už nikdy takové večery nezažil, i když jsme se snažil.

Pak přišlo něco zvláštního. Jako jeden z mnoha pozdně letních večerů jsem seděl v trávě, něco přežvykoval, a ona, Kráska, stála na kraji vody. Téměř se špičkami dotýkala hladiny. Slunce zapadalo a mraky třísnila červeň. Otočila se mým směrem a rozpovídala se: „Je to jediná možná cesta. Funguje jako padací dveře. Na okamžik propojuje a jakoby bosou nohou překročíš řeku po její hladině.“

Řekla mi něco v tomhle smyslu. Tehdy jsem nepochopil téměř nic. Netrvalo však dlouho a na nebi i nad jejími úmysly se vyjasnilo.

Ptáte se správně, ano, ještě předtím jsem já sehrál svojí odpornou roli v příběhu.

Koncem prázdnin přišel týden, kdy v kuse lilo. Alice i přesto chodila k vodě. Pamatuji si, jak se od deště promáčela celá louka u řeky. Všude samá louže. Zlatokráska měla naspěch. Utíkala, jak nejrychleji mohla. Nejspíš se chtěla dostavit v předstihu. Klopýtla a spadla do obrovské mokřiny.

Stopoval jsem ji, zajímala mě. Chtěl jsem do ní proniknout, dozvědět se, o co jí celý život jde. Kdesi uvnitř se mi zdálo, že zdánlivé nesmysly co vyprávěla, spojuje nějaký cíl. Ale tehdy, jak spadla do bahna jsem se neudržel.

Rychle jsem za ní přiběhl a pomáhal jí. Rukávem jsem stíral bahno z jejího obličeje. Celá se třásla zimou, jak byla promoklá. Černé šaty, které měla pořád na sobě, se ji přisály na kůži. Viděl jsem ji jako nahou. Něco mě popadlo. Podlehl jsem tlakům. Nemyslel jsem, ale uvědomoval jsem si, co dělám. Velmi dobře jsem to věděl. Ale ona ne. Nechápala…

Cítil jsem se děsně provinile. Alice se nedívala k nebi. Ignorovala mě i počasí.

Strhlo se obrovské nebeské běsnění.

Seděla v trávě vedle mě a klepala se. Bál jsem se odvést ji domů. Seděli jsme v bouřce uprostřed louky a v dálce práskaly blesky. Celou tuhle vzpomínku mám zabarvenou do světle modré barvy od blesků, jakoby snad ten podvečer neexistovala jiná barva. Sžíral mě obrovský nesnesitelný strach.

Z čeho? Z následku. Z mého jednání. Přesto jsem zůstal, seděl a díval se, jak bouří nebe. Víte, dnes té bouřce co nás s Alicí zastihla, přikládám jinou úlohu než onehdy. Považoval jsem ji za kulisu, ale dnes za zlobu. V mých vzpomínkách jsem tam nahoře viděl moře. Zvlněné a šílené. Sápalo se po mně obrovskými elektrickými chapadly.

Pozdě večer se Alice zvedla a šla domů. Nebránil jsem jí. Z vrcholků skal, kde stála naše ulice, jsem slyšel, jak volají její jméno. Ona šla a já zůstal.

Od té doby si strach nosím sebou pořád. Viděl jsem, co mě čeká, jestli se někdy přiblížím nebi. Spatřil jsem tu ukrutnou zlost.

Zlatokráska se opět dlouho neukazovala. Nedokážete si představit, jaký strach jsem měl. Bál jsem se i  dýchat nahlas. Neustále jsem čekal, že mě někdo chytne za rameno a odvede si mě.

Nic takového se nestalo. Za pár týdnů se Alice ukázala. Opět u řeky. Zahlédl jsem ji, jak v podpaží nese podivné věci. Raději jsem šel za ní.

Pořád jsem nemohl pochopit, co si s sebou nese. Připomínalo to dřevo na oheň. Nijak nezušlechtěné větve.

Ukázalo se, že si z pár hřebíčků a větví stloukla dvě chatrné plochy. Uchopila je do rukou a začala s nimi mávat. Ano, pokusila se vyrobit křídla. Vůbec se nestarala o jejich vzhled ani funkčnost.

Kdyby se alespoň pokusila o křídla jako Ikaros. Z vosku a ptačích per. Ne, ona měla těžké dřevěné větve.

Přišel jsem k ní a řekl jí, že s nimi nikdy nevzlítne. Odpověděla mi, že jde pouze o symbol, pravé nemůžu vidět.

Nedařilo se jí. Skákala a skákala a k tomu vší silou máchala, ale samozřejmě bezvýsledně.

Vzal jsem ji za ruku a řekl jí, že dokážu, aby se dotkla nebe. Chtěla vidět jak.

Zašli jsem k houpačkám, přesně k těm, kde se prolila Kačenčina dětská krev a já poprvé viděl sanitku zevnitř.

Zlaté vlasy vlály, ale žádný smích a radost.

Se svými křídly nepřestala trénovat. Myslel jsem si, že toho nechala, ale chodila pravidelně zkoušet, jestli to dokáže. Jednou jsem se vracel po kolejích a zahlédl ji na břehu s větvemi. Nemohl jsem věřit tomu, co jsem viděl. Levitovala asi dva metry nad zemí. Mohl to být klam, stál jsem tváří k zmírajícímu slunci. Opravdu jsem ji viděl na pomyslném mostu mezi zemí a nebem. Pomalu stoupala po sluneční záři. Pak se cosi stalo. Slyšel jsem, jak zapištěla a následně spadla do řeky.

Pamatujete? Neuměla plavat. Skočil jsem do vody a vytáhl ji.

Nikomu jsem nepověděl, že jsem ji zachránil. Lidé se nedozvěděli, že tam spadla. Stejně jako se nikdo nedozvěděl, co jsem udělal já.

Vy výsledku se mlčení jeví jako strašlivá chyba. Kdyby jí rodiče zakázali chodit k řece, všechno mohlo dopadnout jinak.

Nepřestala s tím. Pořád zkoušela, jestli dolétne až k oblakům.

Až jednoho dne zmizela. Nejdřív ji hledali rodiče, pak celá ulice, nakonec i policie. Já se usmíval. Myslel jsem, že se jí to povedlo, že dolétla do nebe mezi anděly, kam patřila.

Za týden našli její tělo v řece o pár kilometrů níž po proudu.

Proto stojíte na kraji skály?

Vidíte? To místo, kam chodila, je přímo pod námi. Tamhle stojí ty dva stromy. A dole jsou koleje, po kterých jsem se vracel z obchodu.

Nemůžete se vinit za její smrt!

Kdybych se ovládl, zůstala by andělem. Takhle ji už nebe nechtělo. Proto padala. Narážela o zavřenou bránu k nebesům. Kdo jiný za to může, když ne já?

Říkal jste, že se bojíte rozbouřeného nebe. Už vám nevadí?

Stejně by k tomu jednou došlo. Nemá smysl věci oddalovat.

Zapadá slunce. Ještě chvíli a bude přesně na místě, aby tvořilo most. Chci nahlédnout do ráje.

Vždyť to je bláznovství, ani Alice se tam nedostala!

To neříkejte, nevíte nic! Samozřejmě, že se tam nedostanu. Ani nechci. Co já chci - je pouze nahlédnout a zjistit, jestli je Zlatokráska mezi svými.

Podívejte! Už se sklápí padací dveře. Tohle je má chvíle. Můj okamžik!