Básník a Růže

Básník a Růže

Zatáhla se obloha.Mraky nejprve obklíčily slunce po všech stranách a potom ho do sebe vcucly.Jako by v nich byla umístěná hadice na odsávání jímky.Ještě pár minut šlo zahlédnout pár modrých tvarů nebe mezi šedí.Zdálo se,že hadice jednou stranou nasává a druhou zvrací.Byla to slova znechuceného básníka.A také napřažená dlaň agresivního fotra.Prasknutí šálku na kávu.Lógr se vylil všude kde mohl.Dala se v tom anarchistickém nebi básníkových očí vidět všelijaká slova.Od různých sexuálních perverzností,po lehký vánek jižního větru.Jeho oči byly něco jako dobře nabroušené pero.Vše co viděl se také o pár hodin a někdy i dříve objevilo na papíře.Oblohou se prosekávaly blesky.Ozývalo se i hřmění,ale to bylo ještě daleko.Strhnul se déšť.I v básníkových očích se strhnul déšť a chvílemi byl vidět lstivý záblesk.Lidé běhali po náměstí s igelitkami na hlavě a hledali místo,kam by se mohli schovat před přicházející bouřkou.Hřmění se přibližovalo a básník rachotil konečky prstů do psacího stroje.Déšť mnohonásobně zesílil a začaly padat i kroupy.Na střechách aut se tvořilo tečkování.Kroupy byly veliké jako zralé borůvky.Také nechávají na ústech stopy po své chuti.Nějaký opilý chlap ležel uprostřed náměstí pod kašnou.Spal a nikdo mu nepomohl.Všichni utíkali před krupobitím.Ten starý,fousatý chlap ve starém,otrhaném saku.Jen on si vychutnával spánek a všelijaké sny.Ležel na zádech a kroupy mu masírovaly obličej.Jeho rty fialověly zimou a pomalu se trhaly.Ale byla mu uvnitř taková zima,že mu ani krev netekla.Pomalu byl zasypáván bílou peřinou krup.Asi tam ten den i zemřel.Byla to role básníka,který ve své básni vyjádřil bezdomovce.Ten den jako by zemřel i on sám.Vyladil papír do smuteční podoby a napsal Růže:

            Jako květ Růže

            zvadnul i můj úsměv

            do dnes jsem jen snil

            a jedině dnes,mohl nastat převrat

            psal jsem o smutku

            opravdově

            přesně tolikrát jsem byl deštěm

            opravdově

            tolikrát jsem byl tím smutným mužem

            který se spálil o mrazivé doteky krup

            ale vždy opravdově,nelživě

            procítěně

Jakoby ty vyvržené cucky šedi z hadice zvracely přímo na papír a básník je přetvářel na písmena.Byly to tak citelná písmena.Každé obsahovalo tolik smutku.Tolik ztracených přátel,tolik nenalezených přátel a tolik vžitých smutků do těla i duše.Každé písmeno mělo své srdce a svůj příběh.Proto básníkova slova vyjadřovala tolik druhů žalů.Jedno slovo obsahovalo tolik smutných příběhů,jako tělo buněk.Básník vyťukával už klidně a něžně a dopisoval báseň.V každém písmenu se znovu rodil a umíral.Napsal:

            Jsme tím slovem

            a zároveň papírem

            jen když se sloučíme

            prolneme své protipóly

            a nalezneme bod vyrovnanosti….

A na pár chvil odmlčel svůj psací stroj.