Bez lásky není nic

Obloha zrůžověla zapadajícím sluncem. Byla krásně jasná, chladná a jen na obzoru plul mrak ve tvaru beránka. Pozorovali tu nádheru a byli neskutečně šťastní. Široko daleko byli jediní lidé a mohli tak dělat vlastně cokoli, ale jediné co si přáli, bylo tisknout se k sobě. A tak tam stáli uprostřed země nikoho a dívali se sobě do očí. Ty její byly moc krásné a upřímné a on v nich viděl čistotu. Zvlhly a nádherně se leskly v zapadajícím slunci. Ráda se jimi dívala na tento podivuhodný svět, ráda vše pozorovala a hodnotila podle svého citu. Zavěsila se do něj ještě víc. Byla blankytně modrá, živá a pro něj moc krásná. Krása je pomíjivá, pomyslel si. Ona si už bez jeho očí neuměla život vůbec představit, ale viděla v nich něco nevysloveného, něco, co je tíží. Cítila to i v dotecích. Bylo to vždy, od začátku, ale radši se neptala. Bála se, že by se zalekl a ukryl do sebe.

Když se té nádhery nabažili, zatoužili jen tak ležet  a dál se tisknout. Vešli tedy dovnitř a objevili postel posetou drobnými růžovými lístky. Krásně voněla, a tak se do ní zvolna spustili. Opět k sobě přirostli pevným objetím a nemohli se na sebe vynadívat. Dávno už ztratili pojem o čase, ale vůbec jim to nevadilo. Neleželi dlouho ani chvíli, nebyl den ani noc.

Pak už to nevydržel a rozplakal se. Neunesl všechnu tu tíži. Plakali spolu a on jí vypověděl, že i když je s ní a moc ji miluje, nemůže nemyslet na jinou, nemůže ji dostat z hlavy. Nepřišlo to náhle, bylo to už od začátku, ale myslel si že to přebije. Vždyť v této blankytně modré dívce měl vše, co si kdy přál, ale přesto nebyl úplně šťastný. Jenže kdo hledá štěstí, nikdy ho nenajde. Musel jí to říct. Hrozně ho to tížilo a ona to viděla. Už s tím tajemstvím nemohl dál žít.

Už neplakal. Jen ležel, objímal ji a díval se jak ji to bolí, jak se jí vše hroutí. Díval se do těch očí, které vše tak rády pozorovaly a bylo mu to moc líto. Pak je zavřela. Blankytná modř se z jejího těla vytrácela a nechávala za sebou šeď. Chladla a její rty navždy ztrácely schopnost se smát. Vše se změnilo. Lístky v posteli uvadly, věci nabyly konkrétních podob.

Když pak oči znovu otevřela, věděl, že už se nikdy dívat nebudou. Byly bílé jako sníh.