Schizo

I.

Je mi smutno.

Je mi strašně smutno, jak tu stojím s mřížema okolo krku a koukám teskně ven, kde se prohání podzimní vítr pod nízkými bouřkovými mraky. Miluju bouřky.

Přeju si, abych mohla utýct. Ven. Pryč. Navždycky. Utýct odsud a schovat se.

Procpu se dál skrz mříže, kam až to jde. Jako by mi ty dva centimetry navíc daly víc svobody. Mříže mě teď tlačí do ramen, drží mě tady. Tady, na uzavřeném oddělení 11E.

Stromy v parku se ohýbají pod nápory větru. I já si jím nechám šlehat tvář a hltavě se ho nadechuju. Představuju si, že jsem ve vlaku, kterej mě veze na prázdniny jako jsem jezdívala k babičce, když jsem byla malá. Tam co šplouchá splav a na louce kvetou zvonečky a vřes. Tam co je večer takové ticho, že je slyšet, jak v sadě padaj jabka.

Zavřu oči a kolíbám se jako ve vlaku. Když mi na rameno zaklepe něčí ruka, málem si myslím, že je to průvodčí. Ale je to jen ošetřovatel v bilým triku a kalhotách.

“Zavři to okno. Táhne sem!”

Jsem zpátky v realitě. Poslechnu ho, protože mi nic jinýho nezbejvá, a loudám se otráveně zpátky na pokoj. Saša se na chodbě bláznivě směje. Hysterka.

Je tu nuda, toužím pryč. Stesk ve mě vzrůstá. Vlezu si do postele a deku přetáhnout přes hlavu. Zmizet. Nebýt.

Chci spát, abych nemusela spát v noci, a taky jim chci utéct.

Nedá mi to moc práce. Jsem tak nadrogovaná, že usínám téměř okamžitě. Jako když upadám do bezvědomí.

Zdá se mi sen. Ne ten, ve kterým zase běhám bosa po louce v rozevlátých bilých šatech a dělám si věneček z kopretin. Ani ten, ve kterém jsem strom a stojím v lese po kotníky zabořená do mechu, a cítím, jak z mých nohou vyrůstají kořeny a rostou hloub a hloub, až obemknou zemské jádro.

Dneska nic takovýho. Jsem pořád tady, ale utíkám. Utíkám jim.

Nejdřív dlouhou chodbou, kdy umírám strachy, že se otevřou jedny z těch dveřích po stranách, které míjím. Naštěstí zůstávaj zavřený, ty očíslovaný dveře s klikou jen zvenku a malým okýnkem. Všude je ticho. Nevím, jestli je noc nebo den, ale nemám čas to zjišťovat, protože utíkám. Na konci chodby zahnu za roh a už je tu požární schodiště. Nouzový východ. Jo, tak jo, jsem v nouzi a slovo východ mi zní jako hudba z ráje. Jako východisko. Jediné a napořád.

Beru po dvou betonové schody a prstama trhám pavučiny, kterýma je opředený kovový zábradlí. Otočka, a další schody. Hloubš a hloubš. Už jsem seběhla snad třicet pater, nebo šedesát, ale východ pořád nikde. Ani náznak denního světla. Je tu tma, jen občas zředěná holou rozsvícenou žárovkou, která je tak opředená pavučinou, že propouští jen lakomé světlo. To se neodvaží do cerných koutů.

Pavouci to tak nevnímaj. Pro ty se čas tady dole zastavil. Dál si nerušeně spřádaj svoje sítě, do kterejch mě nakonec stejně chytí.

V běhu se ohlížím přes rameno a vidím dva ošetřovatele v bílém. Maj vysoukaný rukávy a obrovský masitý ruce. Jako řezníci. Neběžej, jdou normálně, protože stejně dobře věděj, že jim neuteču. I když já utíkám jak o život, zůstávaj pořád za mnou. Mám strach. Mám strach z toho, co mi udělaj, až mě chytěj. Vidím jejich sadisticke poloúsměvy a panikařím.

Chodba najednou končí. Žárovka je tu rozbitá, nesvítí. Nouzový východ nevede nikam. V panice nahmatám vlhkou zeď a zhroutím se na ní. Jdu na kolena. Ošetřovatelé jsou blíž a blíž. Natahujou po mě ty obrovský ruce jako chapadla chobotnice. V naškrobených uniformách vypadaj jak duchové.

Pak se probudím. Ne dole na požárním schodišti, ale v mojí železné posteli s propoceným polštářem pod hlavou. Probudím se s trhnutím a rychle oddechuju, jako bych vážně utíkala. Srdce mi tluče rychle a silně, bolestivě naráží o žebra.

Pak si všimnu, že jeden bílej stojí ve dveřích a pozoruje mě.

“Noční můra?” zeptá se. Ne, on se neptá, vysmívá se! Vidím škleb na jeho tváři. Odtáhnu se od něj blíž ke zdi a zavrtím hlavou.

“Mě to můžeš říct,” vnucuje se mi podlejzavým tónem, ale já nechci!

Když nepořídí, nechá mě bejt.

“Jak chceš. My ti chcem jenom pomoct.”

Dech se mi znova zrychlí, ne strachem, teď je to vztek nad tou lží. Vidím bílou uniformu s čipovou kartou na klopě jako terč s černým středem. Zabít! Ty hajzle, štěstí že nemám nic po ruce, už bych házela. Anebo pistoli a patnáct ran přímo do srdce. Ale tu čipovou kartu chci. Je lepší než všechny nouzový východy dohromady. Je to klíček co odmyká všechny dveře ke svobodě. Sezame, otevři se! a skála se s rachotem rozestoupí, když máte čipovou kartu.

Vztek mě oslepuje, on ji má a já ne, ale nemám co hodit, tak aspon zarývám nehty do dlaní, až mi tam zbydou vyryté bílé půlměsíce. Ale ještě se ovládám. Ještě, i když mi vztek vybuchuje v hlavě jako jasná bílá sopka. Nukleární bomba. Zvedá se hřibovitý smrtící mrak který zahalí všechno otráveným spadem.

Bílej zmizel, a můj záchvat vzteku odeznívá. Teď je na řadě lítost, pak deprese, odškrtávám si to nezúčastněně v duchu asi jako když čtete jízdní řád.

Lítost. Žal mi stahuje krk jako neviditelná oprátka, jsem malá holčička, kterou nespravedlivě potrestali, chci utíkat k mámě, ale odvrací se ode mě. Jdi pryč, parchante. Chci brečet, ale nesmím. Nespravedlnost bolí víc než bití. Teď to vím. Slzy se mi valí proudem, neskrývám je. Bílej tu není, tak proč.

Lituju se, a celá se převaluju a utápím v sebelítosti jako prase v bahně. Jsem malá holčička, co upadla a rozbila si kolena, ale nikdo ji nepřičel zvednout. Oči mi plavou v slzách, takže pokoj vidím, jako bych byla pod vodou.

Zamřížované okno s výhledem na zeď sousedního oddělení a kousek ústavního parku. Nechci tu bejt, nechci tu bejt, nechci tu bejt! Bílej je zpátky a ptá se mě proč brečím, prosím tě táhni teď pryč, já tě totiž nemůžu ani vidět!

A tak zase pod deku, kde brzo dojde všechen vzduch, a s hlavou mezi koleny i slzy nakonec oschnou.

Přichází deprese, absolutní lhostejnost a všecko zčerná, už nejsem. Deprese je jak rakovina, celé moje tělo je jí prolezlý, každá buňka nakažená. Svaly ochabujou, srdce nechce bít, oči nezaostří. Mozek se rozplizne jako želé na talířku vody.

Teď umřít, tak to ani nezabolí.

Deprese je pocit absolutní rezignace a házení flinty do žita. Odevzdání. Tak jo, říkám a vzdám se, chci brečet a už to nejde, jako by něco ve mě umřelo. To je konečná, říká mi vnitřní hlas, tak jo, souhlasím, a proč ne? Síly mi došly. Slzy mi došly. Holčička s rozbitejma kolenama dostala otravu krve a teď umírá v nemocnici na gangrénu.

Kašpárek sedí na šňůře od lampičky, kterou nemám, jen tak si tam sedí a kouká na mě trochu výsměšně, a klátí nohama. A prstama si vytahuje z pusy žvejkačku a pak jí zas nacpe zpátky.

“Vypadni,” říkám mu otráveně.

“Nemáš tady co dělat.”

Nakloní hlavu trochu na stranu, až jedna rolnička slabě cinkne, ale neztratí se.

Nechce se mi ani dejchat, zbytečná námaha, ale přestat je namáhavější, plíce pracujou setrvačností, která by mi byla k smíchu kdybych nebyla flegmatická.

“Pane, vy jste flegmatik.”

“To je mi jedno.”

To není k smíchu. To není xmíchu.

Všechno jedno, i kašpárek, co šplhá po šňůře od lampičky nahoru a dolů.

“Nejsi tady,” připomínám mu.

“Nejsem,” cinknou souhlasně rolničky.

“Ale ty mě vidíš.”

Zavřu oči a zase je otevřu. Teď sedí na poličce, která tady předtím taky nebyla.

“Tak vidíš,” vysmívá se mi.

“Jseš mi ukradenej.”

Chci se vztekat, ale nemám sílu. Totální dno.

Večer zas to samý, vykachlíčkovaný zdi a z jídelny cinkání nádobí, nechci jíst, řekla jsem. Nelíbilo se jim to.

Kašpárek zmizel a za oknem je šero, najednou je mi smutno a chci aby tady byl. Taky se bojím, až přijdou bílí.

Přišli a jeden měl v ruce prášky, dvě kolečka a jeden podlouhlej. Začala obvyklá tiráda, nechci je! Hlavně ten, co se po něm nemůžu probudit z noční můry. Bojím se spát v noci, stejně musím hlídat, nebo pavouci vylezou ze šachty požárního schodiště, a taky hadi, co tam jsou, pod schodama.

“Dělej, nemáme jenom tebe!”

Jeden mi drží ruce za zády a druhý přitiskne dlaň s práškama na mojí pusu, zacpe mi nos, takže se dusím, musím otevřít pusu, a už je mám, teď mě chytil za krk, dělej, polkni, no třeba mě uškrť, no!

Peru se s nima, ale zase prohrávám, jsem malá holčička co uklouzla po skále a přepadla přes okraj, držím se římsy a pode mnou je propast, a nahoře stojej tihle dva, kteří nejen že jí nepomůžou, ale ještě jí šlapou po prstech, aby se pustila.

Slyším je smát, dávaj mi vodu, už je pozdě, vypiju vodu.

A jdou vedle, slyším vřískat Sašu, zmlkni hysterko!

Už je pozdě, pavouci-hadi už jdou, čekám na ně a chodím nervózně po pokoji, za dvě hodiny sedím na posteli a snažím se udržet oči otevřené nasilím, kde jsi kašpárku, a rosa padá na mříže a vitr venku se utišil.

Už je pozdě, holčička padá do propasti a jsem to já.

II.

Ráno je jako když tě kopne kůň, to ty prášky, a park utopenej v mlze, nemám sílu čelit dalšímu dni tady a s touhle kocovinou. V sedum vizita, primář docela sympaťák, a za ním hlouček lidí, co mě uz nezajímaj. Křoví.

Primář jo, ten má tu moc říct: dneska jdeš domů, a tak se na něj mile usmívám, protože chci odsud.

Nevnímá mě, dál vykládá něco o psychozách způsobených zvýšenou hladinou dopaminu, nebo hypersenzitivitou receptorů, nejsme si jisti! Krucinál, to mě nezajímá, já chci odsud! Studenti se tvářej, jako že berou, a přitom jeden má flek na kravatě a na druhýho dělá kašpárek fakáče, až mám co dělat, abych se nerozesmála nahlas. Koušu se zevnitř do tváří a smích mě šimrá jako sodovka v žaludku, cítím bublinky smíchu stoupat až do pusy, a jak se mi derou na sevřené rty. Chtěj ven, dusím to, prosím tě přestaň, já už to fakt nevydržím, ještě si o mě budou myslet, že jsem vážně pošahaná! Takhle to aspoň můžem svádět na dopamin!

Primář mi pořád nevěnuje pozornost, medikace je v ranném stadiu klíčová, byla nasazena standardní léčba… to si fakt napište, už se kácím smíchy, sorry já fakt nemůžu! Vyjevené oči vyfakovaného studenta a jdu do kolen, člověče, tobě by měl stát vyplácet přídavky na krásu!

Kašpárek se schoval, asi primářovi do bot, radši se nekouknu a dělám, jako by nic, jestli to praskne, máme průšvih oba.

“Pane primáři, kdy mě už pustíte domů?” zase vážná tvář. Nepřekvapí ho to, ptám se každé ráno.

“Pročpak? Tobě se u nás nelíbí?”

No, to teda nelíbí, bojím se říct, že hlavně z těch jeho goril mám strach, jdou po mě. Hlavní osetřovatel nejvíc, je to gorilí samec s placatým nosem. Mezi knoflíkama u košile mu prosvítaj chlupatý prsa. Svalnatý ruce se mu houpaj až skoro u kolen.

“Fixace na domov bývá typická…” zas ten nudný, přednášející hlas. Hovno fixace, já chci jen pryč, kamkoliv, do amazonského pralesa kde mě nenajdou, houpat se na liáně jako Tarzan, nebo na nejvyšší horu světa, Kilimandžáro u rovníku má jenom 6 tisíc metrů, a tak radši vyběhnout na Mount Everest s jeho 8848 metry, až na špičku s bílou čepicí, o kterou se trhaj mraky.

Zase mě nepustěj, čeká mě další den na 11E, okno se otevřít neodvážím, gorily jsou poblíž. Vím že okolo mě kroužej jak supi kolem mrtvoly, chci být neviditelná, ať mě nechaj! Primář je v tom s nima, a já mu věřila, komu se tady vlastně dá věřit?

Na postel pod deku, už to všechno známe, nemůžu utýct, ale aspoň v myšlenkách.

Do lesů, kam nikdy nevkročila lidská noha.

V životě nejelo auto.

Nikdy tam nevedly telefonní, elektrické ani jiné dráty.

Nikde se tam neválí odpadky, ty pozůstatky civilizace.

Zato tam bublá potok a tiše šumí stromy.

Tráva tam roste vysoká a vlní se jako moře.

Skály tam ční až do nebe a jsou nedostupné, tmavé a studené.

Někde v lese tam vyvěrá pramen a plní lesní studánku. Okolo ní se povalují obrovské balvany porostlé tmavozeleným mechem, napolo pohřbené v jehličí.

Je tam užasné ticho. Občas tam o zem bouchne šiška nebo někde praskne větev. Možná z výšky zakřičí pták.

Pěšina, kterou na to místo přijdu, ať se navždycky pak ztratí v mlze.

Zaroste trávou a neprostupným houštím.

Zavalí jí balvany.

Cokoliv.

Hlavně ať se nemusím vracet zpátky.

Znám každý dveře a každou mříž v okně tady na11E. Ale i tak každodenní inspekce, co kdyby, a tak zase bloumám po oddělení, ale zamčeno, zamčeno, zamčeno! Vedle dveří na mě potměšile bliká červený očko snímače – umřít pro čipovou kartu! Na hajzlech stříká voda z hadice a mejou se dlaždičky – stěny i podlaha, svištěj kosťata a vrzaj mokrý gumáky.

Jdu nenápadně do kuchyně, vím že tam vzadu je nákladní rampa a dveře co se nezamykaj, ignoruju nápis Nepovolaným vstup zakázán! Ale zatrhnou mi to:

“Kam to lezeš? Tady nemáš co dělat!”

Hodím otrávenou otočku, zbejvá nouzovej východ, a kotelna – zamčeno, zamčeno. Ha ha, kdyby tu hořelo, pochcípáme tu všichni, zase se ve mě zvedá vztek jak temný mrak, zase rudo před očima a zrychlenej dech, aura záchvatu. Počítám do deseti, nechci chvátit, ale dech už skoro holotropní a rozklepaný ruce a křeč v obličeji.

Utíkám zpátky na pokoj, nevydržím tu už ani minutu, chci pryč, bezmoc a frustrace se slejvaj v děsnou zlobu, chci ven, nemůžu dejchat! Copak to kurva nechápete, musím ven, musím na vzduch, aspoň ještě jednou vidět mraky a koruny stromů jinak než skrz mříže, vidět Neapol a zemřít, vidět kus nebe a pak klidně zhebnout. Dusím se, topím se, už nic nemá cenu, klepu se teď celá, všechno nastřádané ve mě najednou povoluje a vybuchuju jako Vesuv, lítaj kameny až k oblakům a žhavá láva teče proudem a pálí stromy jako sirky.

Ale už je to jedno, protože jsem laboratorní krysa, co jí napojili na elektrody a pustili proud na maximum, mám strach z elektrošoků, co jsou naštěstí zakázaný, ale to jim nevadí, stejně mě otrávěj.

A už mě maj, držej mě, úplně mě přizdili k podlaze, nemám šanci, vím že mě chtěj zabít a najednou nechci umřít, bráním se jim. Řvu a kopu kolem sebe ze všech sil, vztek nebo strach, nenávist jako spalující bílý plamen, sopka ve mě dál chrlí kameny a lávu. Dva mě drží a vidím třetího, co přichází se stříkačkou, musíš umřít, říkaj jeho oči, škubu s sebou ale všechno marný, ostrá bolest a jed už vniká do mýho těla.

Napůl vnímám, jak mě nesou, chtěj další pokusy, jsem pořád krysa, ale teď s odříznutým vrškem lebky, aby měli snadnější přístup. Připojujou mi elektrody přímo do mozku, zvláštně cítím, jak se mi krokodýlky zakousnou do tkáně. Kupodivu to nebolí. Mozek je jediná část lidského těla, která postrádá nervová zakončení. Nemůžu si vzpomenout, kde jsem tohle četla, ale už je to jedno, protože přichází první elektrický impulz a z mého mozku je zelektrizovaná koule šedobílé hmoty, sevřená v křeči.

A najednou nejsem krysa, jsem to zase já, a hlavu mám celou, stejně nevěřím a hledám jizvu po incizi. Pak si uvědomím, že mě hodili do cely s vypolštářovanými zdmi a podlahou, vrhnu se ke dveřím, ale jsem o vteřinu pomalejší, dveře se tlumeně zabouchnou mě před nosem. Hledám kliku, ale žádná tam není, tak do nich mlátím pěstma, ale je to jako mlátit do matračky. Slyším kroky jak se vzdalujou chodbou a je v tom úleva i šok zároveň. Znova se vrhnu na dveře, křičím, prosím, mlátím, nenechávejte mě tady, pusťte mě ven, udusím se tady! Jak dlouho, než jed začne pusobit? Jak dlouhé čekání na smrt? Dali mi kurrare, prudký jed co paralyzuje celé tělo, tak že nakonec nemůžete dýchat, udusíte se, umřete pomalu, bez mrknutí očního víčka, bez křiku, ale v hrůze, která se odehrává ve vaší hlavě, protože zůstanete celou dobu při vědomí.

Nesnáším malé uzavřené cely, pocit klaustrofobie ještě umocněnej faktem, že tu není okno, a tím pádem tma až na ten paprsek polosvětla, co sem dopadá z chodby špehýrkou ve dveřích. Dýchej, dýchej, dýchej! Dýchám s otevřenou pusou, nahlas, jsem pokrytá potem, když přestaneš dýchat, umřeš! Fajn, chci umřít. Nechceš, nemůžeš! Vážně nemůžu, pud sebezáchovy mě nutí lapat po dechu jako ryba na suchu, vztek opadl, zbyl jenom strach. Dejchej prosím tě, ale stejně to nemá cenu, jsem v rakvi a pohřbená zaživa, okolo tváře mi visej nařasený záclonky nebo co, a jakoby zdálky slyším: šššuch… šššuch… šššuch… jak hlína, lopata za lopatou dopadá na dubové víko.

Potím se jako prase, ale soustředím se: nádech, výdech, nádech… zase a znova, panika mě ale dusí, chci ven!

Málem lítost jak podle jízdního řádu, ale místo pláče jsem jak hysterka Saša a zase sebou hodím na dveře.

Pusť mě ven, ty hajzle, ty ksindle, ty vrahu, dělej, pusť mě ven, PUSŤ ME VEN!!!! TEĎ!!!!! Už se neovládám, řvu, vyju, sípám, mám jedinou myšlenku, touhu, prosbu… všechno marný.

Okýnko klaplo, ale dveře se neotvíraj, čekám s poslední špetkou marné naděje, jako odsouzenec na smrt kouká na červený telefon na zdi, zatímco ho kurtujou ke křeslu, hodiny na stěně ukazujou za dvě minuty dvanáct, a až ručička poskočí dvakrát, bude po nadějích, protože páka půjde dolů a jeho tělo se napne v poslední křeči.

Ručička už je na dvanáctce a telefon nezazvonil, dveře se neotvíraj, poslední nával vzteku a pak už jen absolutní vyčerpání, ani špetka sil a tak tu teď napůl sedím, napůl ležím jako kus vyždímaného hadru. Lítost se tentokrát nekoná, v jízdním řádu asi výluka, zato rovnou deprese jak neviditelná černá deka. Přestala jsem zápasit o dech a hele, už se nedusím, tohle zjištění by mě asi mělo povzbudit, ale není tomu tak.

Zase všechno jedno jako je jedno kolečko u trakaře, už mi to leze na nervy, tenhle věčnej a nikdy nekončící kolotoč: euforie, vztek, pláč, deprese, nahoru a dolů jako horská dráha, kterou někdo zapomněl vypnout, takže to počáteční juchání a vejskání se později změní ve vzdechy a nářek.

Je to celkem fajn, bejt high, ale čím vejš se dostanete, tím dýl potom padáte a pád z větší výšky taky bolí víc. Schizofrenní mániodeprese, nebo mániodepresivní schizofrenie, zkrátka pošahaná, co si budem namlouvat, že jo.

Čím silnější záchvat vzteku, tím větší letargie, srdce zpomalí a tak dál, už to všechno znám, taju jak sněhulák v jarním sluníčku, hibernuju. Totální katatonie. Místo emocí jen černá díra, už není vztek nebo radost, panika nebo pláč, už jen nic, ani nic to není, to má aspoň jméno. Oddělení se od těla a vznášení se někde v emocionálním vzduchoprázdnu, tělesné funkce zachovány, místo mozku jen předem naprogramovaný počítač.

Nechaj mě tu, vím to. Choděj mě kontrolovat malým okýnkem ve dveřích, ale neotevřou. Jsou to svině, nejsou to svině, už nevím a je mi to jedno, už se mě to netýká. Vypadám jako mrtvá, ale stejně neotevřou, jsem kus hadru, onuce.

Jsem hadrová panenka s knoflíkama místo očí a přišitým úsměvem, hadrová panenka pohozená do kouta. Den za dnem, týden za týdnem ležet v koutě dokavaď nepřijdou a nezvednou vás, aby vás hodili do jinýho kouta. Pavouci mi klidně můžou šplhat po ksichtě, ani nemrknu, protože jsem hadrová panenka.

Otevřené a přesto nevidomé oči, se zorničkama rozšířenýma jako při absťáku. Nebo na atropinu. Koukaj, ale neviděj. Jako uši, co slyšej, ale neposlouchaj, mozek co funguje, ale nezpracovává. Nevnímám.

Smrt by byla vysvobození, ale je mi odepřena.

Hadrová panenka na věky, neživá, nemrtvá, ruce bezvládně visící, obličej bez výrazu, už nikdy neuteču, není kam, není odkud.

Už nikdy nebe s mraky a zpívající potok, už nikdy moře a pláž ani větrné vlny běžící vysokou trávou.

Co je ta klec?

Chci lítat, ale pořád vrážím do sítí.

Nechat si narůst žábry a zalízt někam na mořský dno. Tam prej ještě nepostavili MacDonald. Jenže už je stejně pozdě, možná už kopou základy a já jsem stejně jenom hadrová panenka woodoo, nafetovaná a paralyzovaná, probodnuta špendlíkem.

III.

Probudím se ve své posteli, a první, co vidím, je bílej mezi dveřma. Ne hlavní ošetřovatel, tenhle docela ujde, kluk na civilce myslím, ale nevěřit! Chtěj tě dostat! A tak jen úsměv a přátelské pokývnutí hlavou, aby nepoznal, že jsem ho taky prokoukla.

“Už jseš vzhůru? To je dost.”

Nevím, jestli je to dost, ale musí bejt, protože ono vlastně už není ráno, ale jedenáct dopoledne.

Prospala jsem vizitu, chvilka paniky, co když je dneska můj propouštěcí den a já to propásla, ale nevypadá to.

Údiv nad tím, že ještě žiju, měli šanci mě zabít, ale neudělali to, co je vyrušilo? Nebo se mi to jenom zdálo? Nemohlo, na zápěstí mam podlitiny a z toho řvaní mi ochraptěl hlas, ale žiju. Museli mi dát protijed, zachránit na poslední chvíli, ale proč?

Otázky i pochybnosti, třeba ještě spím a tohle se mi zdá, jako ty modřiny na zápěstí.

“Co se vám stalo, že máte takový hematom?”

“To nic, pane doktore, to je jenom modřina.”

Vím, že nespím, nebo nevím, že spím? Žrala jsem tu hlínu nebo ne?

Nejsem si jistá, ale je to fuk, protože mám hlad jako už dlouho ne. Hlad, že bych sežrala i vlka!

Prej litujou, vlci došli, ale od snídaně zbylo pár rohlíků, i kostička másla se najde. Sedím v jídelně sama u stolu u okna, a rozpatlávám máslo po rohlíku plastikovým nožem, protože mi nedaj normální. Skoro mě to pobaví, protože dneska je mi úplně fajn, ready jít domů, zase toužebně koukám z okna na omoklej dvůr, kde nakládaj do dodávky rance špinavého prádla. Žvejkám gumovej rohlík a přepadaj mě pocity déja-vu.

Skoro euforie, ale asi za to můžou ty dva čerstvý vpichy na předloktí. Kašpárka není nikde vidět, prima, zůstaň zalezlej, zato později na hajzlu halušky jak na LSD. Chvílema pocit neskutečna, jakoby prolínání dvou světů a chvilkama ani nevím, co jsem ani kdo jsem, a jestli vůbec jsem.

Vykachlíčkovaná zeď si se mnou hraje, některý kachle vystupujou takže to vypadá jako stereogram, ten trojrozměrnej obrázek, jenže tenhle se hejbá, kachlíky zajížděj zpátky a jiný vylejzaj, a do haje! dveře se vlněj a boulej se mi před očima, jako když hodite kus papundeklu přes oheň. Koukám na to a culím se od ucha k uchu. Paráda! Náhlý podezření a kouknu na strop, jasně že padá, a tak co nejrychlejc pryč.

Hej, smažky z celýho světa, přijďte na 11E, tady je děsná sranda, a společnost, pánové, velmi smíšená, a dohromady všichni sjetý jak letní pneumatiky po třetí sezóně. Tady se nudit nebudete, uděláme mejdan jako za starejch časů. Proviantu dost pro všechny!

V příštích dnech po vzteku ani památky, zato pocit totální nadřazenosti, mám všechno na háku, a taky všechny, i primáře při vizitě jako každé ráno.

Následuje přednáška, které nerozumím, obměna haloperidolu za klozapin, provedené testy tomograf a magnetická rezonance, symptomy dezorientace a distorze skutečnosti, krucinál mluv aspoň česky, dále obvyklá uzavřenost a halucinace a stálé projevy útočného chování, to mluví o mě?

Pak úsměv jak na debilní dítě, jakpak se dnes máme? Pořád chceme domů? Sere mě to, divže nešišlá a nemává mi před ksichtem chrastítkem, pohrdlivě se podívám po hloučku studentů, kteří na mě čumí dychtivě a se zájmem jak na nějakého exota v ZOO, ale držej si odstup jako bych byla vysoce nakažlivá, vážně si to musím nechat líbit? Udělali ze mě fetku, berou mi všechno, co je moje, a já se nesmím ani bránit, hned prej útočný chování, a moje naděje na propuštění v nedohlednu. Už se ani neptám, lehká apatie, primářovy stupidní otázky samozřejmě ignoruju, jak se mi kdy moh’ zdát sympatickej, to teď nechápu.

Útočný chování, ať se jdou vycpat, jeden jak druhej ta samá sebranka, řekla bych jim jak to bylo, ale kdepak, mě se tady nevěří! Vy jste asi nikdy neměl vzteka že jo, pane doktore, samozřejmě měl, ale to je v pohodě, protože vy jste normální, aspoň si to o sobě myslíte. Jak by se vám líbilo, kdyby vás zavírali jak nebezpečný zvíře, do tmy které se bojím, do cely velikosti krabičky od sirek kde mě dusí klaustrofobie, kdyby vás chtěli zabít? Vám by to nevadilo, žejo pane doktore, vy byste si pískal Most přes řeku Kwai a ještě se jich ptal jakpak se dnes máme.

Touha po svobodě větší nez jindy, zase mříže kolem krku a koukám, jak je tam venku krásně, podzim v plný kráse a ptáci se houfujou na drátech. Kampak letos poletíme, dohadujou se, vyberte si kluci: Španělsko, Řecko, nebo snad dokonce Asie? Závidím jim, mít tak křídla a připojit se k nim, posedávat na drátech a srát z výšky na lidi a jejich auta a luxusní baráky.

Klec je pořád klec, i když je třeba pozlacená.

Stále nadřazenost, jsem nad věcí a ignoruju, co se mi říká, děsná nechuť nechat kohokoliv na mě šáhnout, a když večer přijdou gorily s práškama, říkám:

“Já sama.”

Nemám sebemenší chuť bejt zas hračkou jejich násilí, ruce za zády a přes pusu upocená pazoura, cítit jak mi rozevíraj čelisti a cpou mi prášky až do krku, abych je nemohla vyplivnout zpátky, cítit jejich prsty tak daleko, že málem začnu dávit.

Beru je z jeho dlaně po jednom, přibyla nová tabletka, ale hodím jí do sebe bez mrknutí oka, jsem si vědomá jejich upřenejch pohledů, žádný podfuky, rozumíš? Poslušně vypít vodu a ukázat pusu, spapala, hodná holčička! Rádoby přátelskej dotyk, ale podrážděně ucuknu, málem zavrčím jak agresivní vlčák. Nešahat! Vysoké napětí! Vyměněj si významnej pohled, kterýmu nerozumím, ale jinak se zdá, že respektujou.

Napětí vysoký jak den před sametovou revolucí, a pořád stoupá, touha po izolaci od ostatních, v jídelně jeden kluk dostal epileptickej záchvat, využiju zmatku a vytratím se zpátky na pokoj. Zase nežeru, vím, že mi bude blbě jako vždycky po práškách na lačno, ale je mi to jedno.

Jsem jak zpráskaný pes, bloumám po oddělení jak po kleci, ode zdi ke zdi a otočka o 180 stupňů, na záchodě anorektička Hela blije prášky nebo večeři, vždycky něco, ty krávo, až ti na to přijdou, daj tě na sondu, ale co mě je taky do toho.

Sprcha pod dohledem, dneska je to nová zrzavá sestra, děsně horlivá, ale nenechám na sebe šáhnout, já sama!!! Trvá na tom, že bude držet sprchu, jééžíš, chce se mi řvát, ale bacha na útočný chování, takhle se domů nedostanem! Snad se bojej, že si strčím sprchu do držky a utopím se, nebo čeho sakra? Ale nehnu ani brvou a schválně si dávám načas.

Výměna stráží a nakluše noční směna, všímám si věcí, co mi jindy unikaj. Chci bejt sama, ale na druhou stranu se bojím, protože už je zase tma, což nesnáším. Pod napětím už jak papiňák, ale držím temperament na uzdě, potřebuju kladný hodnocení jako sůl, a tak předsevzetí byt úplně vzorná! Noc mě ale dostává na lopatky, zbystří moje smysly na doraz, každý šustnutí mě nadzvedává i s postelí. Co to bylo??? To co si dokážu zařadit, mě uklidnuje, i jekot hysterky Saši a šum sprch, ale pak někde vrznou dveře a já nevím kde, kde, kde? Bojím se, že už pro mě jdou, zase schýza. Slyším hlas ošetřovatele od vedle, napinám uši, co říkal, ale nerozumím, schválně mluví potichu, protože se na mě domlouvaj. Pak někde něco zapraská, snad v protějším koutě, do háje oni jsou tady?? Srdce pádí jak zběsilý, jestli přihodí ještě dva údery navrch, tak určitě infarkt a ádié! Nevidět a neslyšet, rychle pod deku a hlavu mezi kolena, a něco si mumlat, třeba desatero Božích přikázání, nebo zpívat jako úplnej magor.

Už nejsem královna, co je nad věcí, teď zas ta stará troska, ale já vím, já VÍM, že jsem v nebezpečí a nikdo tomu nevěří. Proč si všichni myslej, že věděj všechno líp než já.

Najdu v mojí mysli tajný dveře, o kterých nikdo jinej neví, jen já. Vejdu jimi do jinýho světa, světa, kde mi už nic nehrozi. Tam se schovám.

Je to jako cestovat v čase.

Je to tam prima, jsem tím, čím chci být, třeba strom anebo pták, pročechráme pírka a jdeme na to, kluci! Směr jih! Přestanou s tím hašteřením a už startujeme, do nebe až k oblakům, cítím vítr ve tváři, ale teď už vlastně žádnou nemám, jenom dvě černý očka jako korálky a zobáček, pohvizduju si z plných plic, jak obrovskou rychlostí míjíme lesy a kopce a řeky. Nad střechama domů upustím černobílou bombičku a jen doufám, že dopadne někomu na hlavu, a škodolibě se tomu chechtám. Už jsme museli přeletět hranice, ve vzduchu žádný nejsou, a už jsme v Rakousku i bez pasu, ptaj se mě:

“Jseš unavená?”

Najednou mluvím ptačí řečí, ne, zacvrlikám a je to pravda, mám síly na rozdávání. Chvilku mávám křídlama a chvilku plachtím tou modrou nicotou. Letíme shoufovaní do véčka, já jsem uprostřed a první.

Po několika dnech konečně modré vlny oceánu, mám radost protože jsem racek a můžu ochutnat moře, a pak řeknu:

“Bylo to fajn, kluci, tak zas na jaře, jo?”

A oni na to:

“Jasně, a užij si to,” a to mám přesně v úmyslu, protože už jsem najednou delfín, a voda je slaná a nádherně teplá.

A jen někde v koutku mojí delfíní duše vím, že tam někde daleko leží na posteli holka v jednom rohu čtyř stěn, co vypadá jako kdysi já, ale už to nejsem já.

To je můj svět.

IV.

Jsou dny, který sklouznou po jazyku a nezůstane po nich sebemenší chuť, a pak takový, kdy vás všechno dostává na kolena a život je celej a úplně na hovno, a nálada černější než domorodci od Niagáry, a takovejch dní je tady čím dál tím víc… Ode zdi ke zdi, od okna k oknu, pořád ten samej shit a lidi s hlavama vykradenýma jak pokladničky-prasátka po Vánocích. Asi musí bejt úplněk, odhaduju, protože je to tu horší než jindy, Saša vedle mlátí v pravidelném rytmu hlavou do zdi jak lvové o mříže, a na chodbě masturbuje vysokej hubenej kluk, kterej se sem dostal kdovíjak odnaproti, všichni maj děsný kino, dokud přes něj ošetrovatelé nepřehoděj deku a neodtáhnou pryč, a Hela se dneska poblila rovnou v jídelně, teda pánové, už toho tady mám vážně tak akorát, balím a jedu domů, účet mi pošlete!

A v davu neznámá strnulá tvář, blonďatej culík a v modrých očích slzy a výraz šokovaného hnusu, co ty tady děláš?

Slyší mě, neslyší, pořád v šoku zírá na ty zvratky na podlaze a couvá pryč, pak děsnej výbuch:

“Já tady nebudu ani minutu, chci pryč, já tak strašně nesnáším když někdo zvrací, a to s ní mám spát na jednom pokoji!”

A hele, ty budeš nějaká marcipanová panenka, vo co de, povídám.

“Já jsem Katka,” řekne když se trochu uklidní, a taky se mi svěří, že se chtěla otrávit, ale už je jí fajn, jenže skončila tady.

“Co’s sežrala?”

“Lexaurin,” přizná a sklopi řasy, ještě mládě, patnáct nebo šestnáct, odhaduju. Jo holka, za blbost se platí, teď má strach, co viděla jí stačí, a to je tady teprv první den.

“Ale proč zrovna hnedka sem, na uzavřený oddělení, jako bych byla cvok nebo co!”

Zmlkne a dost zaraženě se po mě podívá, přejdu hozenou rukavici mlčky. A pod nepřetržitý dozor, zapomněla dodat, teda spíš zostřenou ostrahu jak v nápravným zařízení prvního řádu!

Neboj, povídám, chtěj tě jenom postrašit, vytrestat aby sis to pamatovala a podobnou kravinu nedělala znova.

“Myslíš?” ptá se s nadějí v hlase a otře slzy.

Jasně, příště si to rozmyslíš, ale proč vlastně žereš Lexaurin po krabičkách?

Děsnej problém, jak jinak, a jmenuje se Míša, jenže teď zrovna má Kačí na háku a táhne to s její nejlepší kámoškou… to je všechno? Ty brďo, a z toho si děláš?

Jenže ona Míšu pořád miluje a nemůže bez něj žít, tvrdí, no jo, když nemůžeš tak nemůžeš, aby sis, holka, sháněla další Lexaurin!

Skloňuje Míšu ve všech pádech a nešetří superlativy, ale podle mě tenhle nej kluk přece asi jen nebude docela košer.

Její starosti na mojí hlavu, jako bych svých neměla dost, uteču od ní dřív, než mě donutí vyřvávat do světa, že Míša je Bůh!

Útočiště mýho pokoje, ještě že já bydlím sama, maj strach že někoho pokoušu? Ale jinak mi to docela vyhovuje, sdílet tenhle kamrlík s někým by stejně asi bylo nad moje síly.

Dvě postele, jedna moje a ta druhá bez deky a bez polštáře, pak kovovej stůl a lavice okolo, všechno přišroubovaný k podlaze stejně jako noční stolky, taky kovový, a zamřížovaný okno, dveře naštěstí s klikou, a to je veškerej inventář na čtyřce.

Každodenní inspekce, hajzly, jídelna, dveře co vedou do chodby, na schody a ven, červený očko snímače na zdi se mi pošklebuje: tobě neotevřem, neznáš heslo.

Kliky všech dveří, co někam vedou, cvakaj na prázdno, zmerčej mě bílí, kampak, mladá, na procházku? A smějou se tomu jako nejlepšímu vtipu, provokujou, svině. Chtěj abych vybuchla, a málem se jim to podaří, ale vydržím to až na pokoj a tam si ulevím kopancem do stolku.

“Nechceš zhoupnout?”

Kašpárek si natáh houpačku od žárovky ve stropě a zaklání se na ní, aby se víc rozhoupal.

“Vypadni! Kvůli tobě mě nepustěj domů.”

“Přece tady nejsem!”

“To teda nejseš,” dojdu k houpačce a natáhnu po něm ruku, zmizel jako když praskne mýdlová bublina.

Ne, ten malej parchant nezmizel, houpe se teď o kousek dál. Nechám ho bejt a zalezu pod deku. Před očima pořád ten jeho pitomej klobouk s rolničkama.

U večeře zase Katka jako můj ocásek, a plno keců nad talířem:

“Tohle se nedá žrát!”

Ty krávo, myslíš že jseš v Alkronu, zírám tupě do svojí porce a jím aniž vím co, nezkoumám chuť, protože chuťový pohárky si vzaly dneska dovolenou. Je mi jako bych přežvykovala kartonový krabice nasáklý vodou z nádobí, napadá mě jak asi chutná písek a jak sklo a mám děsnou chuť to vyzkoušet. Jenže ani jedno není dneska na jídelníčku, a tak zkoumám okraj talíře, a můj zrak prochází jak rentgenový paprsek skrz, vidím jednotlivé atomy ve shluku molekul, a u každýho mrňavý blechy elektrony, jak přebíhaj tam a sem jako dokonalý miniaturní perpetum mobile. A pak, že neexistuje!

Jako zdálky slyším Katku a ty její naivní řečičky, tohle princezna teda jíst nebude, je zvyklá na lepší, a teď hodlá zahájit protestní hladovku, aby se slitovali a nechali jí jít domů. Zavřu oči s nadějí, že zmizí, bejt to na mě, propustím jí ještě dneska, jaký blaho že není na pokoji se mnou. Snad bych radši spala na samotce.

Hodně štěstí, miláčku, kdyby si šlo propuštění vytrucovat, byla bych první, komu by se to povedlo, spíš tu ale chcípneš hladem, než se oni slitujou a pošlou tě domů, ale co ti budu říkat, rozbij si tu hubu sama! Štve mě jako nikdo, trávit se, to jo, ale nýst následky, tak daleko jsme ještě nedorostli!

Maminčin mazánek má štěstí snad z pekla, a taky zbytečný starosti, druhej den rodiče jak na koni, mamina ještě ubrečená, koukám se za nima z okna, jak se procházej po parku. Překvapení, hádej kdo ještě tě přišel navštívit? To musí bejt Míša, ten uhrovatej synek s vyvaleným kukučem, ten by mi teda nestál ani za Panadol na bolení hlavy, a kytkou růží, no vidíš ty tele splašený, málem ti je teď nosil na hrob.

Kačule blažená za hranice všech měřítek, i když kytku musela nechat na sesterně, ale mamča byla za primářem a v pátek se jde domů, a Míša je samozřejmě zase jednička.

Žárlivost mě bodá jako nabroušený dranžírák, kdy kurva přijde řada na mě, tvrdnu tu už kolik tejdnů, měsíc a něco, a primář furt jen krčí ramenama s tím jeho věčným:

“Uvidíme.”

Až tuhle mi řek:

“Byla za mnou tvoje matka. Ptala se na tebe.”

“A co říkala?”

“Že potřebuje čas…”

Ležím na posteli na zádech s rukama pod hlavou a vzpomínky se mi vracej, život se mi promítá před očima jako pár okamžiků před smrtí, učitelka ve třetí třídě namíchnutá na nejvyšší míru a já stojím jak ocas na koberečku a pohled zarytej až někam pod prošlapaný lino, dva culíky mi visej kolem uší a na zádech mám aktovku s obrázkem Fifinky a Mišpulína, a vůbec nechápu, proč se na mě křičí a co jsem zas provedla. Máma vedle mě se propadá hanbou, jako by učitelka řvala na ní a ne na mě, ale už nevím proč, blok v paměti, jenom ty slova:

“Je to problemový dítě.”

Smůla se se mnou od tý doby táhla, nenáviděla jsem školu a bylo to nejspíš oboustranný, v sedmičce podmínečné vyloučení ze školy; kamarádila jsem se s klukama o ročník vejš a šli jsme tenkrát do papírnictví. Prohlížela jsem si kalendáře a ani nevnímala, že mi strkaj něco do aktovky. U východu nás chytili, na slovíčko mládeži! Kluci byli čistí, ale ze mě se sypaly drahý kalkulačky a barevný fixy. Čapli mě za krk a odvedli, tenkrát ještě na bezpečnost. Máma doma ze mě na tečku, aspon nelži, kdo lže ten krade a ty kradeš!

Ve škole jsem byla od tý doby zlodějka, a když se někomu ztratila i jenom guma na gumování, byla jsem první, komu prohledali tašku i kapsy.

V osmičce na jaře útěk, chtěli jsme tenkrát žít jako Indiáni a postavit si týpí, chytat v řece ryby a píct je v popelu, a kouřit dýmky míru, ale všichni změkli když došlo na věc. Vrátili se domů ten samej den a nikomu neřekli, kde jsem já, našli mě až za tejden, zase bezpečaci-psovodi, byla jsem špinavá a hladová jak tři psi, ale šťastná. To bylo naposled, kdy jsem zažila opravdovou svobodu.

Máma na zhroucení, když jsem se vrátila, ani neměla radost, že žiju, vrhla se na mě a začala mě fackovat, ty smrade malej, nevděčnej, já ti vařím, já dřu jak otrok, aby ty ses měla, víš co jsem si prožila za ten tejden, ty prevíte?

Ve druháku velká láska, to byl Míla, stejnej rebel jako já, kouřili jsme na kopci za městem trávu a koukali přitom na západ Slunce, a vysmátí plánovali, co budem dělat, až dostudujem, kam všude se podíváme. Nic nebylo nemožný, znali jsme všechny odpovědi i na otázky nevyřčený, a život ležel před náma naservírovanej jak na stříbrný míse.

O rok pozdějš našli Mílu na hajzlu tuhýho, s jehlou v žíle.

Přemlouvala jsem jeho fotra, aby mu šel na pohřeb, prej feťákovi nikdy. Šla jsem já a plno dalších lidí, který jsem neznala, ale kteří znali Mílu.

Po pohřbu totální dno a nezájem o okolní svět, do školy chodit jenom z donucení a dívám se ne na lidi, ale skrz ně. Mluvěj řečí, který nerozumím, smějou se věcem, který nejsou vtipný. Cejtím se jak bolavej zub, ale brečet nemůžu, jak mám oplakávat kluka, se kterým jsem měla prožít život, plány se zhroutily jako chatrný domečky z karet, pak nutně pocit viny a přesvědčení, že by bylo nefér žít dál, nebo se aspoň ze života radovat.

Každou volnou chvíli utíkám do úlevné samoty pokoje, kde je tma i ve dne, protože těžký zavěsy jsou zatažený ve dne v noci, pálím vonné tyčinky, až je v pokoji zakouřeno jak v hospůdce pátý cenový skupiny.

Ležím na posteli a donekonečna poslouchám Mobyho, co je jak anestezie na mojí rozbolavělou duši, chci brečet pro kluka, kterýho miluju a kterýho teď žerou červi, ale nejde mi to.

“Přestaň blbnout a jdi se aspoň projít,” řve na mě máma, když se netečně válím v posteli už třetí týden v těch samých teplákách a triku, s mastnýma vlasama a prázdnou dírou v místech, kde dřív bejvalo moje srdce. Otráveně se ploužím po ulicích, aby neměla kecy, a čím dál víc si uvědomuju pohledy, který na mě lidi vrhaj, útěk domů a pod sprchu, kde smeju několikadenní pot a špínu a zoufalství, čistý triko, ale lidi čuměj dál, už mi to vážně vadí.

Jsem jiná? Doma dlouhý zkoumání v zrcadle, možná pohublejší, ale ne tak, aby na mě lidi zírali jak na exhibicionistu, ven se už jen plížím, ale je to čím dál horší. V autobuse si přised nějakej chlápek, děsnej strach, co po mě chce, uteču na nejbližší zastávce ve čtvrti, o které sotva vím, že existuje, bloudím místama, kde jsem nikdy nebyla.

Cizí pohledy mě pálej ze všech stran, nedá se to vydržet, jsou všude: za spuštěnejma záclonama v oknech, za každým rohem, koukaj na mě zpod novin, co předstíraj, že je čtou, a v autobuse na mě otevřeně koukaj všichni, a pak vidím toho divnýho chlápka se slunečníma brejlema a kravatou, a krev mi ztuhne v žilách.

Podruhý v životě za školu a schovávat se pod schodama, čekat až máma odejde do práce a pak zpátky do mého začouzeného pokoje. Poslouchám Mobyho a žeru lžící strouhanku, abych utišila hlad, protože na nic jinýho stejně nemám chuť.

Máma nemá ani tušení, a bere mě na nákupy, přestaň s tím, doprošuje se mě, nechápu o čem mluví a střílím očima na všechny strany, brejlatý v kravatách jsou všude, a jeden co předstírá, že čte zájezdy Čedoku, je ke mně sice zády, ale vidím, jak mě ve výkladní skříni pozoruje. Serem na nákupy, dělej pohni, vem mě domů, mámina naštvanost se mění v nervozitu, o několik dní později jakoby nic:

“Co kdyby sis s někým promluvila?”

Nechci mluvit, není o čem mluvit, vmete mi do očí zaškoláctví, řvem na sebe jak dvě hysterky. Nechápe, jaký to je, když se mi posmívaj holky, co dřív byly moje kámošky, každý jejich slovo smrtící šíp.

“Jsi v pohodě?” znamená: Teď jseš na řadě ty.

“Nezajdem na kafe?” mi říká, že už nemám kam utýct, a tak dál, motám se v kruhu doměnek a všichni jsou proti mě, teď i máma.

Dělám nádobí a ona skuhrá, pořád něco, co dělám špatně, zavděčím se ti vůbec někdy? Musíš dodělat maturitu, nechci dodělat maturitu, seru ti na ní jak na placatej kámen, ale musíš… A furt dokola jako ohraná deska, dech se mi zrychluje a před očima barevný záblesky, vím co na mě šije.

“Zejtra jdeš do školy,” řekne nesmlouvavě a je to ortel, proti kterýmu se na místě odvolám a prásknu talířem o dlaždičky, ještě z něj kapala pěna. Přeskočilo ti? Řve na mě a další talíř letí na ní, chcípni! Rozstřískal se o zeď pár centimetrů od její hlavy, totálně zkameněla. Moje ruce berou talíře z okapávače a ty lítaj vzduchem jako poltergeist, slyším ji ječet:

“Romčo, nééé, přestaň!”

Ale místo strachu vidím v její tváři úšklebek, opovržení, a teď to vím, je jedna z nich, jejich vůdce, zabila Mílu a teď jde po mě, celou dobu jsem to věděla, ale nechtěla si to přiznat.

Vyklepaný ruce lověj ze škopku hrnky, jako ve zpomaleným filmu vidím, jak letí vzduchem a voda jak tlustej provaz za ním jako ocas komety, na okamžik visí ve vzduchu jako ve stavu beztíže, a pak se provaz vody rozpadá na jednotlivý kapky a molekuly H₂O, vidím dva atomy vodíku třepetat se jako dvě malý modrý křídla na kyslíkový kouli, a je to haluz jako prase, hustá mela, kam se hrabe Maruška, najednou jsem klidná. Škopek prázdnej a na podlaze hromada střepů a uprostřed nich moje máma v embryonální poloze, a rukama si kreje hlavu, nezvedne jí ani, když vytáhnu špunt ze škopku teď už úplně klidná, a pečlivě otřu mycák, až nezůstane ani kapka, a utěrku stejně pečlivě poskládám, roh k rohu, a záhyb uprostřed uhladit, a přeloženou ji věším na držadlo trouby. Spokojeně zkontroluju mycák bez poskvrnky a odejdu do pokoje, kde zapálím dalších pět tyčinek a pustím si Mobyho. Slyším jí kvílet, tak zesílím zvuk.

Cože jsi to říkala o škole?

“Speak to me, baby,” zpivá Moby z repráků a já mám pocit, že mluví ke mě.

“Just speak to me.”

Azyl mýho pokoje, kam mě nepronásledujou brejlatý s kravatou, je moje poslední útočiště. Tam venku dopadla nukleární bomba, a co nezničila hned, na to teď dopadá radioaktivní popílek, co zabíjí všechno živý. Můj pokoj je poslední místo, kam se dá jít, poslední bezpečnej kryt, ale taky konečná.

Touha se zabít, ale nemám v pokoji nic kromě lžíce od strouhanky, chtěla bych se milovat s chladnou čepelí nože nebo kovem osmatřicítky Magnum, ale nemám.

Radioktivita zničila svět, kde jsem žila, otrávila stromy i řeky, a ryby plavou břichama nahoru, nebe je žlutý, a mraky plný kyselýho deště visej nízko.

Všechno tam venku umřelo nebo umírá, tráva shnila a kytky zčernaly, ptáci s holýma křídlama a zbytky peří sežraných od kyseliny padaj k zemi jako kameny, touha, ale neschopnost udržet se ve vzduchu. Ptáci bez křídel jak invalidi bez vozíků se bezmocně válí na zemi v blátě, popadaný hvězdy. Tlučou zobákama kolem sebe v marný snaze vzlítnout do stromů, který trčej holýma větvema k obloze jako pařátem čarodějnice.

Apokalypsa.

A mezi tou spouští choděj venku kravaťáci s brejlema i bez brejlí, s úsměvem na tenkých bezkrevných rtech, imunní vůči ozáření. Vím, že jdou po mě, jsem jediná co zůstala, co uniká, ale vím, že máma zvedla telefon a třesoucí se rukou vytáčí číslo na jednoho z nich, mluví tiše a chvatně: Už je čas.

A pak tichý pláč, nebo hystericky potlačovaný smích, řekni ty stará čarodějnice: výčitky nebo úleva?

Není kam utýct a čekání mě ničí, moje poslední oáza jsou čtyři zdi mýho pokoje a poslední zbytky dýchatelnýho vzduchu, a končí oknem zataženým zavěsem, ne, nekoukej se ven, protože the sky is broken, a Moby to taky ví. Stavím barikádu, protože už slyším výtah, už jdou. Skříní zatarasit dveře a dovnitř vklíním noční stolek a všechno těžký, co najdu.

Zmáčknu rewind: just speak to me, zpivá Moby, a rudá tečka na konci tyčinky žhne do tmy, a pentlička dýmu se líně vine ke stropu.

Zmáčknu rewind: vracím film zpátky, ze střepů je zase talíř, přiletí mě do ruky, pak i ty ostatni, rovnám je na odkapávač, zpátky;

a ptákům dorůstá peří, a vzlítaj do mraků – do bílejch beránků na modrým nebi, a do zelených korun stromů, černá polehlá tráva se zvedá a kytky rozkvítaj, hnijící ryby se zase mrskaj v průzračný vodě, zpátky, zpátky;

sedíme s Mílou na kopci, hulíme trávu a život zas malujem barvama jak od Piccassa, a kalkulačky zpátky do polic, už nejsem zlodějka… páska se přetáčí, je mi osm a culíky přes uši, a taška s Fifinkou… zpátky…

Mít tu moc…

V.

Pátek je Kátin propouštěcí den, přiběhla se rozloučit: Měj se, snad se ještě někdy uvidíme! Ale ne tady! Smějem se tomu jako dobrýmu vtipu, málem mě mrzí, že odchází, budu zase sama.

V mým smíchu skřípne žárlivost jako náhodný zrnko písku mezi zubama, může ve škole vyprávět, jak viděla opravdový cvoky na 11E a mě bude počítat mezi ně, a bude hrdinka, po škole s Míšou ruku v ruce a vřelý polibky a oboustranné: Odpusť, lásko! A mamina doma navaří nějakou prima baštu místo tohohle ústavniho žvance. Taky bych chtěla jít domů, k večeři máme šunkofleky a už neuslyším to její rozmazlený:

“Ale tohle se vážně nedá žrát!”

Byla s ní aspoň sranda.

Koukám za ní skrz mříž v okně jako pes z útulku, taťka startuje zelenou škodovku a mamka se nemůže nabažit dcerušky, přišel taky Míša, stojí tam jak jelito a nemotorně pomáhá Kátě do auta, zřejme nesvůj z přítomnosti rodičů.

Odjeli a zůstalo po nich jenom trochu čmoudu ze spálenýho benzínu.

Čeká mě řada nudných dní v týhle díře. Ode zdi ke zdi, od okna k oknu jak tygr v kleci, a z nudy se hrabat v páchnoucí žumpe tlejících vzpomínek.

Jednou, nemohlo mi být víc než deset nebo jedenáct, se mi zdál sen, který mi uvíznul v paměti dodneška. To jsem vyběhla ven uprostřed noci, bosá a v noční košili, a toulala se prázdnýma, tichýma ulicema, kudy se proháněl jenom noční vítr, bral s sebou drobný smetí, a kutálel prázdnou plechovkou po liduprázdným parkovišti. Bylo to, jako bych na světě zůstala úplně sama, jako by se všichni někam poděli, odletěli snad na Mars a mě tu zapomněli. Ale pamatuju si tu volnost. Tenkrát jsem neměla za sebou moc nocí, které jsem mohla trávit venku. A navíc sama.

A tak nějak se mi to libilo, že jsem pořád šla. V tom snu jsem pořád jen šla dál a dál. Jenom dopředu. Už nikdy jsem se nechtěla vracet zpátky. Až jsem došla k moři.

Najednou se nedalo dál. Přede mnou byla nekonečná hladina, po stranách útesy až někam do nebe. Zpátky jít prostě nešlo. A dál se nedalo. Přesto mě touha hnala do vln – plavat za bójky, za obzor. Pak jsem se vzbudila.

Ten pocit bezmoci ve mě od tý doby zůstal. Něco jako strach, že zůstanu jednou provždy stát na břehu. I když dneska vím, že bych se už znova nevzdala. Dneska bych plavala, i když bych se asi nedostala dál než za ty bójky.

Tenkrát, v košili na břehu rozbouřeného moře, jsem se ohližela po loďce.

Dneska by mi mohla být ukradená.

Po stopadesátý devátý si promítám všechny ty promarněný roky, vracím se k vzpomínkám, co nevyblednou, analyzuju, co jsem udělala blbě a co bych dneska udělala jinak. Ještě pořád jsou chvíle, kdy chci začínat zase od začátku. Ale pořád víc je těch, kdy mi to je už úplně jedno.

Ochutnala jsem moře, bezhlavě se pustila k horizontu, nechala za sebou všechny bojky a přístavy. Až když mi začal docházet dech, napadlo mě, že horizont se mi vzdaluje přímo úměrně k tomu, jak se k němu přibližuju.

Některý věci jsou prostě nedosažitelný.

Už mi není pět, abych brečela nad tím, že nemůžu vyndat Měsíc, co se topí v zahradním bazénu. Snad jsem ho chtěla přikolíčkovat na prádelní šňůru, nechat okapat a pak z vikýře přibít na nebe tátovým kladívkem a stovkou hřebíkem, někam mezi Velký vůz a Večernici. Tenkrát to snad i bylo možný, hvězdy byly mnohem víc na dosah.

Už mi není pět, abych věřila, že když mi bude smutno, vždycky přijde někdo, kdo mě pohladí po vlasech, posadí na klín, vyžene všechny bubáky, utře mi nos a poví pohádku o tom, že na světě jsou samí senzační lidi, co se maj rádi.

A z toho se mi dneska chce zase akorát tak brečet. Že to jsou jenom pohádky. Jenže dneska mi už nikdo nos utírat nebude, a tak moje oči zůstanou bez slz.

Řvala jsem, když mi bylo těch pět. Jenže tenkrát jsem ještě neměla proč…

Dneska je to přesně pět měsíců od Mílovy smrti. Nechce se mi ani věřit, že před pěti měsícema jsme se ještě líbali a objímali. Byl úplně normální. Já jsem byla normální. Naposledy jsme šli do kulturáku na koncert a pili pivo z papírových kelímků. Polil si bundu a byl nasranej, pak si zapálil.

“Aspoň nehul,” řekla jsem mu.

“Nesnáším to!”

Zahodil sotva načatou cigaretu a přitáh si mě k sobě. Nevadilo mi, že má bundu politou pivem. Milovala jsem ho vždycky, a miluju ho pořád, i dneska.

Vážně bych ho mohla milovat i dneska?

Snažím se nemyslet na to, co těch pět měsíců udělaly s jeho pohřbeným tělem. Co je proti tomu bunda zlitá pivem. Z představy, že to, co jsem kdysi objímala a milovala centimetr po centimetru, se dneska hejbe červama, mi je na blití. Nechci na to myslet!

Ale je to silnější než já, moje mysl přitahuje ty zvrácený představy jako magnet železný piliny. Představuju si Mílovy krásný hnědý oči dřív, a řasy skoro holčičí, a dneska prázdný oční důlky. Jeho dolíček na bradě, celej k sežrání, ale teď už žádná brada není, je mi líto, jenom obnažený čelisti, čerstvě vytrhnutej moudrák a špičák ulomenej od otvírání flašky piva zubama. Místo nosu dvě díry do lebky… má ještě vlasy?

Zavírám oči, jako bych mohla zahnat ty stupidní představy, ale promítaj se mi dál v mysli jako napínavej film ve tmě kina na plátně, od kterýho nemůžete odtrhnout zrak.

Ta lebka co na ní teď ohnívaj zbytky měkký tkáně byla ta samá, co jsem tak nedávno hladila, jenže to byla ještě pokrytá kůží a vlasama, tím jeho pískově blond roštím, kterým jsem se tak ráda probírala, když mi dal hlavu do klína. Vždycky na mě kouknul nahoru, tak zvláštně, až mu naskočila vráska napříč přes čelo, úplně ho vidím, jak teď na mě kouká, s hlavou položenou v mým klíně.

Už žádný vrásky, Mílo, smrt je lepší než kosmetickej salón, ta vyhladí všechny vrásky, okouše tě do čista jako masožravý mravenci, jak asi smrdí rozkladající se tělo?

Chci toho nechat, chci toho nechat, to se nedá!!!

Je to takovej mrtvolnej puch, říká mi dál hlas někoho, koho tu nevidím, zní skoro jak profesor biologie při přednášce, takovej chladně nezúčastněnej, drž hubu, drž hubu, drž hubu!

Přijít na jiný myšlenky, úprk do jídelny a vyškemrat párátko, který si pak vrážím pod zbytky mých okousaných nehtů a skoro vychutnávám tu vystřelující, protivnou bolest.

Mrtvolnej puch… takovej nasládlej, víš? Asi jako… když necháš hromadu střev ze zabíjačky moc dlouho na slunci, a mouchy na to posedaj, takový ty modrozelený masařky, víš? No a ty pak nakladou vajíčka, nakladou jich stovky, až to je celý pokrytý, protože v tom humusu se pak těm červíkům moc dobře daří…

“Zmlkni!!!” zaječím teď už nahlas, protože nejen vidina, teď ještě ten vemlouvavej hlas, kterej nechci poslouchat, napodobím Sašu a začnu mlátit hlavou do zdi, jenže si nehodlám roztřískat čelo do krve a tak to ztlumím polštářem…

…my bijem o mříž, ducha lvi, a my ji rozbijeme… my bi – jem o – mříž du – cha lvi…

Vida, ono to funguje! Aspoň ten idiot teď zmlknul.

V noci se vrátí.

Koupem se s Mílou ve vaně, při svíčkách. Opírá se o mě zády, obejmu ho nohama a teplou vodou mu masíruju ramena. Po dlouhý době zas ten málem zapomenutej pocit, že jsme jedna bytost ve dvou tělech… až vylezem z vany, budem se milovat, snažit se dostat ty dvě půlky jedný celistvosti co nejblíž k sobě… ale nespěcháme, vychutnáváme si to čekání.

Voda šplouchá a svíčky trochu čaděj, kolik takovejch koupelí jsme spolu prožili, převalovali se v úzký vaně jak dvě chycený velryby, líbali se pod vodou a říkali: “Miluju tě”, coz bublalo úplně stejně jako hláška “Ty jsi kokot!”, pak jsme se tomu smáli, protože jsme nerozeznali jedno od druhýho a slyšeli jsme stejně jenom to, co jsme slyšet chtěli.

Masíruju Mílovi ramena a na zápěstí mi něco ukápne, myslím že jeho slza a tak mu položím ruce na obličej, ty brečíš? Proč brečíš když jsme zase spolu?

Ale ne, není to slza, nechci vědět co to je, protože Míluv oční důlek je prázdnej a z druhýho visí oko ještě na očním nervu, a bimbá se mu po tváři. Otáčí ke mě hlavu, říkala jsi něco miláčku? Prosím tě, neotáčej se ke mě, nechci vidět tvůj obličej… Chci vyskočit z vany, ale drží mě za kotníky a stahuje pod vodu, pojď budem se líbat jako vždycky…

Konečně se z tý noční můry probudím a chce se mi brečet hnusem a hrůzou, ale pak si uvědomím, že stejně není něco v pořádku.

Teď nevím, jestli spím nebo ne, ale neměla bych, protože vidím obrysy stolu a sousední postele a na podlaze čtvercový stínohry, jak sem Měsíc svítí zamřížovaným oknem, vidím na dveře a po Mílovi nikde ani stopy, zaplať pánbůh! Tak co sakra…?

Ještě popadám dech z tý hnusný noční můry, a uvědomím si šimrání ve vlasech, něco mi leze po hlavě, teď po čele, něco se mi rozlejzá po zádech, sáhnu si na čelo a chytnu něco do prstů… snad ne pavouk???

Není to pavouk, tohle nemá tak dlouhý nohy, ani nic pavoučího, malý podlouhlý tělíčko se mi kroutí mezi prsty…

Škvor!!!

Jsou jich desítky. Stovky. Tisíce škvořích tělíček se mi rozlejzaj po celým těle, zoufale se cpou do uší, slejzaj se mi u nosních dírek, i do očí, stisknu křečovitě víčka, ale cpou se pod ně v očním koutku, vím že až se jim to podaří, polezou mi po oku až dozadu a už je nikdy nedostanu ven.

Šílím, ječím, plácám se po hlavě, ale vůbec jich neubejvá, sdírám je z obličeje a odhazuju na deku, která se jima hejbe, čekám kdy mi hrábne dočista.

Kroky duněj chodbou a dveře se rozlítnou, řvu:

“Rozsviťte! Pomoc!”

Pak mě držej něčí ruce, bojuju s nima, protože škvoři zase útočej na moje křečovitě zavřený oči, pusťte mě! Buším teď hlavou o kolena ve snaze je setřást, ty malý potvory, ale držej se klíšťkama, prosím vás pusťte mě!

“Probuď se! No tak!!!”

Proplesknutí, skoro facka: idiote, já přece nespím, ale oči neotevřu, já nechci škvora v hlavě, ale je to jedno, protože už zalezli za ušní bubínky a pořád se cpou do nosu, nee, do nosu ne! prosím vás, napadaj mi do krku a kdoví, možná vlezou i do plic, bože!!!

Kopu kolem sebe jak úplnej šílenec, nechápu, proč mě držej a nepomůžou mi, nejdřív Míla a teď tohleto…

“Chyť ji nohy!” řve na někoho, nevím kolik je tu lidí, bojím se otevřít oči a škvoři se plašej, teď zpanikařili a hledaj kam se schovat, klíšťky na zadečkách ve výstražný poloze, koušou škvoři?

Dostávám šanci to zjistit, protože mě jeden kous rovnou do zadku i přes pyžamo, řvu a prohejbám se jak indiánskej luk, ještě chvilku bojuju a vyhrávám, i když mě furt držej, ale cejtím, že škvoři se naštěstí stahujou zpátky do škvír, odkud předtím vylezli.

Ztrácím rychle sílu a únava zalejzá do svalů, ještě trochu hučím, ale spíš ze setrvačnosti.

“No, votevři voči, no tak!”

Nejdřív na škvírku, zamžourám okolo sebe, nikde žádní škvoři. Ksicht mě pálí, jako kdyby mě brutálně zfackovali, tři bílí mě držej a koukaj na mě jako by mě viděli poprvý v životě.

“Už je to oukej,” řekne jeden, je mi to putna, protože měknu a chce se mi zase děsně spát, ale bojuju s tím pocitem.

“Co se ti zdálo?”

Dál je ignoruju, jako by nevěděli! Tvářej se jak neviňátka, ale my všichni dobře víme, kdo v tom má prsty, prej co se mi zdálo, provokujou! Chci se s nima prát, ale škvor mě kous do zadku a já ani nevím, jestli je takový škvoří kousnutí jedovatý nebo ne. Možná je, ale i to je mi teď putna, protože když neumřu teď, tak příště natuty a ty svině se vrátěj, a klidně i pavouci, takový ty chlupatý co žijou v Austrálii.

Stejně si myslím že to už budu mít brzo za sebou, usínám nebo umírám? Snaha zachytit uplývající vědomí, ještě cejtím škubaní, jak utahujou kožený řemeny okolo mejch kotníků a zápěstí, a pak už se řítím do prázdna který nemá dno.

VI.

Červený pruhy na zápěstí od toho, jak mě přikurtovali, a obličej v jednom ohni, ale ztěží si vybavuju, co se vlastně stalo. Víc mě zajímá, jakej to bude mít dopad na moje hodnocení, a ještě víc, co je kurva k snídani, protože takovej hlad jsem neměla, ani když jsem skládala u dědy metrák uhlí!

Ze zrcadla se na mě kouká tvář někoho, koho neznám, rudý šlynce přes celej ksicht, ještě že si koušu nehty, jak bych asi vypadala jinak? Oči mám zapadlý jak Raisovy Vlastence, klíční kosti otlačený od mříží, to přece nejsem já? Co jste to se mnou udělali?

Ruce se mi klepou, jak mi v krvi kolujou ještě zbytky adrenalinu, kterej v noci asi tekl proudem. Teda pěkný zbytky, chodím kolem jak načasovaná bomba a myšlenky mi utíkaj rychlostí blesku, co ho spřaháme… k myšlenkám?

…my přijdem, odpusť matičko, jiz jsi nám, Země, malá, my blesk k myšlenkám spřaháme a noha parou cválá…

To taky cválá, lítam chodbou nahoru a dolů abych se trochu vybila, protože energie mám jak zajíček Duracel, a myšlenky pádí o překot, odpusť matičko…

ale hovno! Ty přece potřebujes čas, ale nemusím se namáhat, viď matičko, ono totiž stejně není kam jít, ta známá adresa se mnou nemá už nic společnýho, ani teď, ani za sto let. Vime to obě, ale ona nevi, že to vim i já a že vim, že to ona vi…

Chci se politovat, ale myšlenky mi skáčou jako potok z kamene na kámen, najednou všechno vím! Že je Země kulatá a uprostřed žhavý jádro, a pár sopek jako unikajících ventilků, Země je taky živej tvor a občas se namíchne, vypustí trochu páry a semtam nějaký tornádo nebo tsunami, jenže Zemi nikdo nebude tlumit Váliem, všechno vím, že se nedá podlízt čára nakreslená na zemi a že si nikdo nedokáže olíznout svůj vlastní loket, vím jak se cejtí ústřice, když jí páčej nožem od útesu, vím uplně všechno!

Problémy se scvrkly do velikosti kuliček na hraní a daj se rozkutálet do všech stran, už mě nic netrápí, protože vím, jak cestovat po hvězdnejch galaxiích i jak rozbít atom olova na zlato, a taky proč maj slepý děti tak rády makový rohlíky. Protože je na každým jiná pohádka!

Je to trochu jak na speedu, dala jsem si ho jenom jednou, na zkoušku, víme! A myšlenky mi taky takhle jančily, asi jako když přetáčíte video i s obrazem.

A taky slovní průjem jako tenkrát, vodopád nepřetržitých vět co dávaj smysl jenom mě, nikdo jinej mě stejně neposlouchá, ale to mi nevadí, protože si povídám s rohem na zdi, rozumíš, říkám a třesu s ním, prej jestli se dá třást s rohem na zdi?

Ale dá, zkuste si to někdy, vím že si to někdy zkusíte, jako jste si zkusili olíznout svůj vlastní loket!

Slova nestačí na rychlost myšlenek, ale snažím se, hledaj se mi lehce, ty slova, i když nedokážou popsat úplně všechno, ale snažím se, ještěže nemusím uklízet tyhle verbalní zvratky!

Neurózní třes a kadence vět tak rychlá, že už přestávám rozumět sama sobě, ale je to príma a já se jenom snažím vsem říct, jak moc je to príma, a kolik je na světě podrobností, okolo kterejch choděj úplně slepí.

Pak pocit, že se na mě někdo kouká, asi jako na herečku kterou promítaj v kině na velkým plátně, teď se na mě kouká celej svět a tak dělám, jako že nic, je to děsná stíha, nesměj nic poznat, tak jsem zticha a předstírám, že jsem dokonce trošku znuděná, v hlavě místo myšlenek už jen barevný šmouhy, asi jako když koukáte na svět z roztočenýho řetízáku, nebo když na dýze blikaj stroboskopy, ale celej svět teď na mě kouká a já tu jsem jenom v ústavních teplákách. Děsnej trapas.

Vizita, a já se ztěží udržím vsedě na posteli, bílý pláště mi nalezou do tý malý cimry jak zástup sudiček, primář v čele, jak jinak, ty jses jak ten Komandýr, geroj geroj Čapájev, byl vsjo vremja v peredi! Zdrástvujtě i spasibo daragije zasčítniky Sevastopolja!

Směju se svým privátním vtipům, svíjím se smíchem a mám radost, že oni nevěděj čemu se směju, chtěli by mi ukrást myšlenky, ale nemůžou, a to jim vadí.

“Kolik dáváme Klozapinu?”

“Čtyři sta.”

Chtěl by přitlačit, ale neudělá to kvůli nějakým EPS, vím co je to épées, je to Extrémě Pošahaná Schizofrenička, vím to, ale stejně se neurazím.

“Manická fáze provázená pozitivními i negativními příznaky schizofrenie…” člověče, to ti Bůh řek,  ty víš všechno, chytrej jak rádio Moskva, komandýre!

Studenti mě pozorují zblízka jako jedinýho přeživšího druhohorního stegosaura, děsná zvědavost, ale taky strach že kouše.

“Příznaky jsou přeludy, halucinace, zkreslené vnímání a taky hysterická složka osobnosti…” teď kecá! Stejně jako s tím bezděčným plazením jazyka, co se komu snažíš namluvit – já přece jazyk neplazím? Chápejte, já nejsem žádnej magor, IQ mám nadprůměrný, jak mi řekli po testech, a na vysvědčení vždycky vyznamenání, i když jsem na školu kašlala, a v sedmičce vyznamenání a trojka z chování jak pěst na oko, ale za to jsem fakt nemohla. Umím malou i velkou násobilku zpaměti, a taky složit Rubikovu kostku a odmumlat vyjmenovaný slova po čem chcete stejně jako všechny básničky, co jsem si kdy musela natlouct do hlavy, Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil, umím odvodit většinu vzorců z organický chemie, znám hlavní města všech států světa, umím kotrmelec dozadu i složit metrák uhlí, ale paměť mám skvělou, tak mi tu necpěte do hlavy, že jsem magor, i když jiná opravdu jsem, ale lepší než vy!

“Nadřazenost, cynismus, socialní stažení…”

Teď ovšem nekecá.

Nad městem se zvedá kopec a vede na něj cesta jenom pro mě. Podle ní kvetou stromy, snad třesně, a květy se válej na zemi jako hustej koberec. Cesta do nebe, Jakubův žebřík akorát pro mě, šplhám po ní a město pode mnou, všechen ten hluk a honička za věcma, který nejsou vůbec důležitý, seru vám na prestiž a kariéru, nechci bejt jako vy, jedna ovce z nepřehlednýho stáda, a policajti s obuškama jak stádový pinčové, co hlídaj, aby se žádná ovce nezaběhla, mě neuhlídali! Nechci bejt jedna z vás, stáda tučnejch beranů, a místo života jenom vyplňovat předem narýsovaný kolonky – ne, dík!

Jak bohyně na Olympu koukám z vejšky na to lidský mraveniště, leží mi u nohou, pozoruju to nikdy nekončící hemžení a mám moc, já jediná mám tu moc do toho šlápnout a pozorovat, jak umíraj pod mojí botou, ukončit to jejich trápení.

Kdo ukončí moje?

Myslej si, že když mě zavřou do škatule dvakrát tři metry a zamřížujou mi pohled na svět, že taky můžou pochytat moje myšlenky a svázat je do snopů jak panáky na poli, a polepit je cedulkama s přehledným popiskem, ale já vám na to kašlu, nikdy nebudu dělat to, co po mě chcete, nestanu se jednou z vás, i když vase kravaty škrtěj můj krk a vaše upíří zuby pijou mojí krev. Za černejma brejlema schováváte ještě černější myšlenky, a mě za moje chcete kamenovat?

Pane doktore, nemůžu nahmatat nohy!!!

To se nedivím, protože jsme vám amputovali ruce…

Daj se amputovat taky myšlenky?

Baterka mi svítí do očí a listování chorobopisem, CT a MRI negativní, bílý krvinky v normálu, reflexy bez nálezu, zase gumový kladívko, je to hra, kterou se mnou hrajou.

A v hlášení samozřejmě včerejší epizoda, noční teror, extra Válium intramuskulárně, gorila se konečně taky dostává ke slovu, ale proč lže??? Proč prostě neřekne aspoň jednou, jak to bylo doopravdy?

Narušené chování a pozměněné vnímání skutečnosti, to ti koza pískla! Slova mi šumí v uších jako kofola, už mě nezajímaj.

“Zvýšit Tegretol a pozorovat,” rozhodne primář a balí fidlátka, a bílej dav se pohne ke dveřím, zobáci na mě ještě vrhaj kradmý pohledy přes rameno, chci jim udělat radost, a tak ten jazyk fakt vypláznu, ať maj o čem psát do diplomky.

Během dopoledne vyšumím a při obědě už jsem zas jenom loutka na provázkách bez zájmu o cokoliv. Ze setrvačnosti přeměřuju chodbu tam a zpět a přeju si, aby tu Moby teď byl se mnou, jeho sugestivní hlas, uklidňující, utišující. Mánie většinou netrvá dlouho, zato pak propad do deprese, čím vyšší manickej extrém, tím hlubší zas ten druhej, vím to a stejně s tím nemůžu nic dělat.

Na konci chodby v rohu sedí Radka s panenkou na klíně, je to autistka a vždycky jen někde sedí a houpe se zepředu dozadu. Je neviditelná, teda skoro, tak jako nevnímáte stůl nebo skříň, tak po čase nevnímáte ani jí, je jak součást inventáře.

Nevšímám si jí, když s tváří na okně koukám ven do parku, kde už padá listí a tráva žloutne, dech se sráží na skle a představuju si, jak spadaný listí šustí pod nohama a jak voní hořce a trpce a čeká na sníh, pod kterým bude pak celou zimu tlít. Přestavuju si podzim jako konec všeho nepotřebnýho a starýho, čeho se příroda zbavuje, aby mohla udělat na jaře místo novýmu, a Radka asi vytuší, co se mi honí hlavou, protože mě chytne za ruku a táhne mě pryč. To je překvápko, protože tahle holka bejvá permanentně mimo, ale nechám se odtáhnout na pokoj, kde si sedne na postel a ukáže mi panenku.

Tak jo, budem si hrát, fajn, nechces taky něco říct?

Kouká na mě mlčky a oči má jak dvě louže oleje, úplně neživý a celý černý, vůbec se nedá rozeznat, kde končí zornička a začíná duhovka. Jenom v koutcích zbytky bělma, ale jinak mrtvý oči. Jak to, že jsem si toho nikdy nevšimla?

Asi proto, že si nevšímám podobnejch věcí ani lidí jako je Radka-mimoňka, ale teď tu s ní sedím a ona mě hypnotizuje svejma černejma očima jak David Copperfield. Snaží se se mnou komunikovat, nebo číst moje myšlenky?

Jako v tranzu zirám na její ruce, jak odtrhnou hlavičku panenky od těla. Nevím co dělá, ani proč to dělá, sklopí oči a prsty začne tahat z hlavičky pomačkanej toaleťák. Když se na mě koukne znova a ukáže mi dlaň, je mi všechno jasný. Prášky! Malý bílý pilulky, snad třicet a spíš ještě víc, lhostejně je nasype zpátky a toaleťákem to ucpe, asi aby nechrastily, kdoví. Pak si lehne a už jí nezajímám, hlavička zpátky na tělo a panenku přimáčkne k sobě, a zírá do prázdna.

Couvám z pokoje, docela v šoku, čekám jestli ještě něco udělá, ale ne, už jen leží jak živá mrtvola, černý vlasy rozhozený po bílým polštáři.

Proč to udělala?

Chtěla se pochlubit, svěřit, k čemu se chystá? A proč zrovna mě? Co po mě chce?

Chodbou nahoru a dolů a hledám odpovědi, ona mi je neřekne, vytušila snad mojí touhu po svobodě a ukázala mi cestu, nabídla mi je, nebo chce, abych jí práskla, zastavila?

Jak to dělá? Hovno autistka, když umí předstírat, že žere prášky a pak je potají plive zpátky, ona ví moc dobře co dělá a proč to dělá.

Děsný dilema, jít zpátky a vzít jí panenku, ale strach, že začne dělat kino, nebo jí napráskat, ne, to neudělám.

Představa, jak se taháme o panenku, hlavička odskočí od těla a prášky se rozkutálej na všechny strany, na kolena a sbírej, než zapadaj do škvír v podlaze, nebo než přijdou bílí a tuhle legraci nám těžce zatrhnou, co by nám asi udělali?

Pokušení je silný, smrt tak snadná, vzít je večer a do rána, kdy to zjistěj, už budu ve věčnejch lovištích…

Nebojím se umírání, ani kdyby bolelo, bolest známe a smrt je úleva.

Bojím se, co bude potom.

Že to bude jako noční můra, ze který už nebudu mít šanci se probudit, že umře jenom tělo, ale myšlenky se budou odvíjet dál, pozorovat, jak se pomalu rozpadám na mikročástečky, a pak? Co vás vysvobodí, když už jste mrtví a žádná smrt už nemůže?

Věčný žití je horší než Dantovo Peklo, ale tohle žití je horší než žádný žití… řeším rovnici, která má plno neznámejch a na to zdaleka moje inteligence nestačí.

Nakonec neudělám nic.

Radku našli ráno o čtyři dny později. Byla už tuhá.

Samozřejmě se rozpoutalo pátrání a vyšetřování. Do budoucna prevence, aby se už nic podobnýho nemohlo stát. Dejte jí pokoj, stejně už je pozdě, jak jste směšní s vaší prevencí! Stejně vám jde jenom o to, abyste si zachovali dekórum, na nás vám přece beztak nezáleží. Sebevražda je vrcholný akt svobody, té, o kterou jste nás připravili.

Dejte jí už konečně pokoj. Et consummatum est.

Dokonáno jest.

Viděla jsem ji, než jí přikryli tvář prostěradlem. Černý vlasy rámovaly její voskově bílou tvář, a oči, určitě mrtvější než předtím, byly naštěstí zavřený.

Ale na tváři měla úsměv.

VII.

Nuda.

Den za dnem jako stejné vagóny nekonečně dlouhýho nákladního vlaku vlekoucí se pomalu jak šnek s nakřáplou boudičkou, den za dnem v tomhle šílenství. Čím víc se dostávám zpátky, tím víc si uvědomuju, jak je to tady příšerný. Další epileptickej záchvat a misky lítaj všude, ještě že jsou hliníkový. Hela na sondě, co jsem ti říkala, trubko.

Den za dnem jako korálky na šňůrce, jeden jako druhej, akorát v neděli návštěvy, co se mě netýkaj. Máma mě už nechce vidět, nebo jí za mnou nepustěj?

Válím se na posteli s výhledem na strop a čtyři zdi, je mi nijak. Depku zahnali Tegretolem, vzdor a vztek Váliem, schízu Klozapinem. Jsem chodící reklama na farmaceutický průmysl, ať žije!

Co maj vlastně proti trávě? Taky lék, a přírodní k tomu, bez vedlejších účinků. Funguje okamžitě.

Žádný emoce. Vyléčená, ale prázdná jako díra v zubu po vypadlý plombě. Na Kašpárka už jenom vzpomínky. Musím se usmát: musela jsem být dobře vyhrabaná! Asi jako jezevčí doupě.

Strop a čtyři zdi, koušu si z nudy zbytky nehtů na kterých jsem si dřív tak zakládala. Chuť si odplivnout. Dát jim najevo pohrdání. Flusnout Mílově fotrovi na černý lesklý polobotky, nebo mu na ně rovnou nablít. Vzít motyku a udělat z něj vykleštěnce.

“Aspoň nedávejte Brandy do útulku,” prosila jsem ho. Slíbil, že nedá.

Fakt nedal. Radši ho vodstřelil. Jako by pes mohl za to všechno.

Je ti teď líp, sadistickej ksindle?

Měli jsme s Brandy dávno někam zdrhnout. Pryč od přetvářek a týhle špíny. Nedat jim šanci, aby nás dostali. Jako dostali Mílu. Žádná náhoda, byl to úmysl, ale Mílův rozhodně ne. Brandy šel další, Míluv fotr jako vůdce popravčí čety, kápo všech kravaťáků. A na řadě jsem měla bejt já.

Ty příšerný tři tejdny strachu. Plíživý pohledy, temný znamení. Na silnici rozjetá kočka, rezavějící vrak starýho auta na kraji lesa, na nebi mraky jako poselství: šelma před útokem. Nůž. Oběšenec. Kříže. Ty byly najednou všude: na vlakovým přejezdu, ve větvích stromů, dokonce v čárách na mojí dlani. Víc než náhoda.

A špehovali mě. Bezzubej dědek vynášející popel do popelnice. Policajt s bouchačkou u pasu, co se po mě tak divně kouk. A u vlakovýho přejezdu schíza největší, výstražný kříže, a výstrahy jak klinkaní umíráčku. Červený šibenice jdou dolů a já zdrhám škarpou po pás vysokejma kopřivama, zdrhám až už nemůžu, srdce až v krku a pálení v plicích, a krev šumí ve spánkách, prosíííím vás… nééé… Nechci popravu.

Ležím v plevelu u drátěnýho plotu nějaký fabriky, ležím na hromadě šutráků nebo střepů, kdo ví, a zas ten pocit, že nejsem sama, že se na mě někdo upřeně dívá jak na křečka v teráriu, připadám si nahá a zranitelná jak oloupaný vejce, není kam utýct, viděj mě, i když já je ještě ne, ale to přesně chtěj.

Dejchám jak čtyři, svaly napjatý v křeči a nervy vyšponovaný jak struny naladěný na vysoký C, děsná stíha, kdy to proboha skončí?

Strach úplně ze všeho, z Mílova zabijáckýho fotra, z vlastní mámy, strach opustit dveře bytu a strach vracet se zpátky domů, fobie z davu a uzavřenejch prostor s výjimkou mýho pokoje, strach jít do školy - drátěný klece šaten a zámky připravený zaklapnout, v dusný třídě dejchat stokrát vydejchanej vzduch, dejchat smrad mejch spolužáků.

Strach zvednout telefon, a pustit sprchu, aby nešel plyn jak v koncentráku, a největší strach sednout do autobusu MHD, to je jako rovnou se dávat všanc. Lidi co mi dejchaj na krk, málem je slyším cenit zuby, lidi co předstiraj že se koukaj ven, ale ve skutečnosti vás pozorujou v odraze okna jako pavouci nic netušící mouchu. Dveře jak nenasytná tlama, to je past, dveře bez kliky nad kterýma nemám žádnou moc, ale nejvíc ty úchytky co visej od stropní tyče jako řada prázdných oprátek, připravených pro mě.

Dejchám jak čtyři a někde nad náspem se přehnal vlak, zaprášený okýnka s anonymníma tvářema se mi míhaj před očima. Támhle je, říkaj ty pohledy a posílaj to dál, volaj to mobilama a vytrubujou do světa, támhle je! Šílenej strach, že vlak se skřípotem zastaví a vyhrne se dav a půjde po mě, a hned nato napůl absurdní úleva, že to už budu mít konečně za sebou. Ale rychlík přesupěl dál a mizí v zatáčce, nevěřícně se koukám za červenejma koncovkama.

Pro tentokrát…

“Ale my víme, kde jseš…” ozve se odnikud, tečou mi nervy, rozhlížím se trhaně na všechny strany, nikde nikdo. Akorát v dálce strážní domek u trati, jsou tam! Kravaťáci s černejma brejlema a obojkem na neposlušnýho, vzteklýho psa.

Jako kamerou se zoomem si přitáhnu strážní domek, vidím je! Neuvěřitelný, co uděla adrenalin se smyslama, instinkty a pudy převládaj nad zdravým rozumem.

Vidím jako orel. Slyším jako netopejr. Cejtím pachy jako nějakej loveckej ohař. Třesu se jak králík před krajtou. Chci utikat jak gepard, ale stojím vrostlá do země jako dub.

V hlavě mi kolujou absurdní obrazy. Chvíli jsem predátor, chvilku zase kořist. Chvilku jsem všechno a pak zase vůbec nic… už si nepamatuju, co všechno se mi honilo mým předopaminovaným mozkem. Pak mě něco vtáhlo zpátky do hororový reality, střelím pohledem ke strážnímu domku a už zdrhám.

Utíkam po kolejích a beru pražce po třech. Přede mnou i za mnou se táhnou lesklý linky kolejnic až někam donekonečna. Zdá se, že se v dálce setkávaj, splývaj jedna s druhou. Blbost, našeptává mi zbytek logiky, co mi zbyl, jsou to rovnoběžky.

(Co nám tu běháte po trati?

 Komu říkate “potrati”? My běžíme k rychlíku.

 Kdo je u vás “krychlík”?)

Tohle už dávno není vtipný, určitě ne teď, protože jsem na útěku, tři… tři… tři…

I když beru pražce po třech, zdá se mi, že stojím na jednom místě. Děsná zoufalost. Chtít brečet. Nemít kam jít. Nemít kam utýct. Vzdávání se.

Tak si pro mě pojďte! Já už nemůžu utíkat, plíce mi kolabujou za příšernejch bolestí, jako by mi dělali pneumotorax bez umrtvení, a v boku mě píchá, jako by mi po operaci kýly nechali v břiše nůžky… nemůžu. Vzdávám se. Jsem vaše. Míla, Brandy, teď konečně i já. Velký rozhodnutí. Nebo spíš rezignace z vyčerpání.

Ale nikdo nepřichází. Hrajou si se mnou jak kočka s myší. Kam se hrabe Hannibal Lecter! Zbejvá umlčet ještě jedno jehňátko…

Otupělost, bezcílné bloudění po ulicích, vím že mě hlídaj. Kluk na druhým chodníku píše smsku, že právě mířím ke koupálku. Nechám ho při tom, ale když mu zmizím za rohem, jdu schválně spodem, abych je zmátla. Prodírám se olšema pod mostem a brodím se bahnem, akátová větvička mi roztrhla triko a nechala hlubokej škrábanec na rameni. Další znamení.

To mě ale nerozhází, protože aspoň ještě žiju, ale když vylezu za ohbím, zase děsnej úlek, protože kolem akorát projíždí červená škodovka a je to zase v prdeli.

A tak dál a dál, domů se dopotácím až za tmy a únavou padám na držku, a máma vyšiluje:

“Kde’s byla tak dlouho? Nevíš, kolik je hodin?”

Nevím, ale ty mi to ráda řekneš, viď…

Pak si všimne, jak jsem zřízená a špinavá jako prase, a nový divení. Vím, že to jenom předstírá, ve skutečnosti móóc dobře ví, ale hraju tu hru s ní a vymejšlím si chabý vejmluvy.

Několik dní nevytáhnu paty z baráku, závěs přes okno, aby mě nemohli špehovat, můj pokoj je jak nedobytná pevnost, Faradayova klec. Pálím meditační tyčinky jako při vymítání ďábla, máma už má podezření, že to vím, a nenápadně testuje, kolik toho a co přesně vím.

“Neber to!” vylítnu na ní, když v půl devátý večer zvoní telefon.

“Co blbneš?”

Zvedne to, a půl hodiny s někým žvaní. Poslouchám a snažím se rozluštit ty tajný, zašifrovaný, zakódovaný zprávy.

“To byla Ivana,” řekne mi, když položila, proč mi to říká? Já se přece neptala! Přece se prozradila, sorry mami, z tebe dobrá špiónka nikdy nebude!

Kouká na mě jak kos na žížalu:

“Ty… jseš v nějakým průšvihu?”

“Ne…” chci se vypařit, ale jde po mě, chytá mě za rukáv, což nesnáším.

“Romčo, ty něco bereš?”

“Co jako???”

“Drogy,” řekne zlověstně. Bože, proč já musím mít tak naivní mámu? Nebo to divadlo hraje jenom kvůli mě?

“Neberu… Žádný… Drogy!!!” řeknu pomalu a důrazně, jako bych mluvila s mentálně zaostalým člověkem.

“A teď mě prosím tě omluv…”

Nechápu, proč hraje tu komedii. Proč pořád předstírá, že se vůbec nic neděje…

Bílej strop a čtyři zdi, z chodby hysterickej Sašin smích, potisící se sama sebe ptám, co tu sakra dělám.

Zmatenej kolotoč myšlenek v hlavě a emocionální vzduchoprázdno, a nevyřčená otázka visící ve vzduchu jako černej mrak nad uhelnejma dolama:

Co když tam na mě venku pořád čekaj?