Změna plánu

Psychologická příprava

                "Myslim vole, že by ses měl jako vole rozhodnout, co vole chceš vole. Sem povidal, že tohle je tutovka." Na kraťounko ostříhaný mladík malé postavy si plivl na špičku černé boty a nervózně ji rukávem přeleštil. "Je jasný vole, že pude sám, to mám vodpozorovaný.     V parku si na něj pěkně počíháme vole a pořádně mu zrubem držku." Dvakrát udeřil pěstí do dlaně a zeptal se štíhlé postavy s delšími vlasy, která hleděla oknem na náměstí: "Co vole, deš do toho vole? Je to přece kůli tomu tvýmu podělanýmu pocitu, ne vole?"

            "To máš pravdu, Smrťáku. Jenže já si nejsem tak úplně jistej, jestli mi to pomůže. Jestli mi pak pude líp, rozumíš?"

            "Jasně, že ti bude líp. To ti povidám vole, že ti bude líp. Mně bylo vole úplně nádherně, když jsem toho svýho vzal čejnem přes držku až se mu vysypaly zuby vole." Smrťák vstal a rozmáchl se pažemi: "Takhle jsem ho vole vzal ze strany a jak zařval, nakop jsem ho: takhle vole, takhle jsem ho nakop! A když se svalil, víš co mu povidám vole?" Smrťák přistoupil k mladíkovi u okna a chytl ho za paži. "Povidám mu: podívej, vole, to cos mi dělal, nikdy nic vole nesmaže, rozumíš? Vždycky tě vole budu nenávidět! A pak jsem mu to vole napral pořádně do hlavy. Když jsem viděl, jak má celou lebku do krve, byl sem neskutečně šťastnej vole."

            Mladík se otočil a znovu hleděl na náměstí. Po chvíli řekl: "Nechci, aby mi viděl do očí. Nechci mu vidět do očí." Rukou sevřel sluncem rozžhavený parapet a pohlédl přes rameno na Smrťáka. "Zítra v pět u Výpadu?"

            "Vidíš vole! Já věděl vole, že Honza není žádnej posera a že chce, aby mu bylo dobře vole!" S uznáním a dobráckým úsměvem ho poplácal po rameni. Ještě chvíli se nesmyslně pohyboval po pokoji, pak ustlal v rohu místnosti postel a sbalil si pár věcí do batohu. Ještě než odešel, řekl: "Jo vole, vem ten vystřelovák. Trochu ho pořežem."

Když dveře zaklaply a z chodby dozněly vzdalující se kroky, Honza si s úlevou lehl na gauč. Pak z pod něj vytáhl nůž. Palcem přejel po ostří. Pak si k prsům vytáhl tričko a přejel ostřím po břiše. Když ruku oddálil, chvíli se na ploše břicha nic nedělo. Pak se místy vyvalily kapičky krve. Honza je rozetřel ukazováčkem. Pak se usmál a potichu řekl: "Honza není žádnej posera."

Večer před akcí

Bylo něco málo po osmé, když se Honza probral ze spánku. Otevřeným oknem proudil do místnosti chladivý letní vzduch. Na parapetu cosi sedělo a Honzovi chvíli trvalo, než rozpoznal holuba. Téměř neslyšně vstal a blížil se k němu. Když byl od něj na tři metry, zvedl se pokojem tlukot křídel. Holub v úleku nejprve vlétl dovnitř pokoje, pak s jakýmsi podivným hrdelním zvukem změnil trajektorii a zmizel v pološeru.

Cítil se divně. Nebyl si tak zcela jist, zda to, na čem se se Smrťákem dopoledne domluvil, zvládne. Na druhé straně ho představa násilí, kterou líčil Smrťák, upokojovala a spadala jaksi do jeho konceptu nahlížení na sebe jako na člověka, který se vypořádal s minulostí. Stejně však cítil rozpor mezi cílem a způsobem jeho dosažení. Nařídil budík na půl páté, oblékl se vyrazil do svého oblíbeného podniku.

U Elzy bylo plno. Hráli Vondráčkovou a on, po tom, co se pohledem pozdravil s několika známými, usedl za bar. Když se k němu číšník nahnul a sladkým hlasem se zeptal: "A co pro Honzíka?", uchechtl se a objednal si vinný střik. Cucal ho brčkem a prohlížel si vystavené láhve. Pak se spatřil v zrcadlové výplni. Bar byl osvětlen modrým neonem. Honza pokyvoval hlavou ze strany na stranu a přišlo mu, že to není jeho obličej, ale tvář zrůdy. "Neboj, vypadáš nádherně," ozval se číšníkův hlas. Usmál se a cvrnknul do prázdné láhve před sebou. "Ještě jednou."

Chvíli trvalo, než číšník vyřídil objednávky. Když pak před něj postavil sklenici s nápojem, naklonil se až k jeho obličeji, zkoumavě na něj pohlédl a tiše se zeptal: "Vy už se Smrťákem nechodíte?" Honza zdvihl obočí. "Proč prosím tebe?" Číšník pokrčil rameny a rukou si upravil prameny vlasů. "No vypadáš tak zkroušeně a asi před hodinou jsem ho tu viděl lísat se k nějaké podvyživené čubce. Ostatně nikdy mi nepřišlo, že by ten nácek byl doopravdy buzerant."

Honza byl zaskočen. Pozoroval číšníka, který se znovu pilně věnoval míchání nápojů. "Viděl si tu holku někdy před tím?" křikl na něj. Číšník zavrtěl hlavou. "Nikdy tu nebyla. Ale je možný, že se mýlím," dodal. Když odešel vytáhl Honza z peněženky padesátikorunu, postavil na ni sklenici se střikem a zmizel.   

Neklidná noc

Honza šel najisto. Připadalo mu nezbytně nutné ověřit si pravdivost informace, případně z ní vyvodit patřičné důsledky. Bylo kolem půl desáté, když zazvonil na jeden z mnoha zvonků panelového domu. "No!?," ozval se otrávený ženský hlas. "Promiňte, že vás tak pozdě ruším, ale potřeboval bych nutně mluvit s Kamilem." Ozvalo se jakési zamručení. Pak: "Ten smrad se ještě nevrátil, ale jestli přijde, tak to od fotra pěkně schytá.." Po této odpovědi se Honza obrátil k odchodu. Ani se neobtěžoval otázkou "Co seš vlastně zač?", která vůči němu byla vznesena. S každým krokem propadal jakési děsivé prázdnotě, která jej ve chvíli, kdy opustil sídliště, začala dusit tak, že si musel rozepnout knoflíky košile, aby tak udělal prostor krku, který se teď nebývale nadouval.

Cítil se pekelně sám. Snad proto sedl na tramvaj a dojel až na konečnou, kde stálo pár honosných opuštěných domů. Všechny byly obklopeny zahradou a všechny měly pěkný, až sobecký výhled na město. U jednoho takového domu se Honza švihem přehoupl přes plot a vyklidil již beztak prázdnou ulici. Přikrčen se prodral mezi keři a zaklepal na okno v přízemí. Chvíli trvalo, než se v pokoji rozsvítila lampička. Jakási postavička se přišourala k oknu, promnula si oči a pak na něj pozorně pohlédla. Pak rychlým pohybem odhrnula záclonu, okno se otevřelo a on spatřil svou malou sestřičku v plné kráse.

"Nazdar brácho!" ozvalo se radostné zapištění. Honza vlezl do pokoje a usedl na postel. "Ne tak nahlas!" sykl a přitiskl si ruku na ústa. "No jo, no jo! Naši už stejně spí," odpověděla a chytla jej za ruku. "Hele, vyrostly ti prsty," řekl Honza, když poměřil svou ruku s její. "Jasně. Všechno mi roste," řekla  a spiklenecky na něj zamrkala. "Jak se máš? Naši říkali, že asi dobře, když se nestavíš a nic." "Ale docela to jde," odpověděl Honza a pohladil ji po vlasech. "Co ty?" "Docela dobrý. Pořád do školy, ze školy, moc mě to nebaví. Radši bych si už otevřela nějaký to kadeřnictví nebo kosmeťák, ale je jasný, že to ještě pěknou chvilku potrvá," řekla a pokývala důležitě hlavou. "No, to máš pravdu. Ještě chvilku určitě. Co doma?" zeptal se a přitáhl ji za noční košili blíž k sobě. Dala mu ruce kolem krku, její ústa teď byla u jeho ucha. "Máma dobrý. Ale táta je nějakej divnej. Slyšela jsem, jak mámě říkal, že seš hajzl. Asi má na tebe vztek. Ale vůbec nevím proč. Ke mně se teď chová jaksi jinak." Honza vzal sestřičku za ramena a pošoupnul ji před sebe, aby jí viděl do obličeje. "Jak jinak?" zeptal se. "Já nevím. Je nervózní a když jsem rozbila tu vázu, co jsme měli v předsíni, tak mi nařezal," řekla sestřička a po tváři se jí skutálelo několik slz. "On ti nařezal?" zeptal se Honza nevěřícně. "Já vím, že jsem si měla dát pozor, ale Micka tam skočila a já ji chtěla sundat a on pak vzal takovej řemen, kterej jsem nikdy před tím neviděla a .." To už plakala naplno a Honza svíral to vzdouvající se tělíčko a nenávist v něm rostla a rosta, až mu připadalo, že má závrať - oči se mu zamlžily a v jednu chvíli nevěděl, kde je. Když se sestřička uklidnila, políbil ji na čelo. "To bude dobrý," řekl. "Teď běž spát."

Pak, když se okno zavřelo a lampička zhasla, přeskočil plot a nejdřív rychlými kroky, pak během, vracel se domů.

Akce

Když ráno zazvonil budík a Honza se probral, nejdřív nevěděl, kde je. Posadil se v posteli a chvíli přemýšlel, než mu došlo, proč je vzbuzen tak časně. Netrvalo dlouho a měl na sobě tmavé oblečení, v jedné ruce čepici a šátek, v druhé vystřelovák. Zamknul byt a s jistou zvědavostí se blížil k parku. Nebylo ještě ani pět, když rozeznal Smrťákovu postavu opřenou o strom. V ruce držel basebalovou pálku.

"Nazdar vole, tak jak se cítíš vole takhle ráno? Já ti málem nevstal, ale když jsem si vole vzpomněl na tu řežbu, co nás čeká, napadlo mě, že není vole lepší způsob, jak vole začít den." Smrťák byl očividně i v tak brzkou hodinu vybuzen na nejvyšší míru, oči mu svítily. "Ahoj," pozdravil Honza poněkud mdle a snažil se najít v jeho tváři nějakou známku provinění. Nikde po ní nebylo ani stopy.

"Máš ten vystřelovák vole?" zeptal se Smrťák. Honza vytáhl ze zadní kapsy nůž a ukázal mu jej. Smrťák po něm sáhl. "Na, vem si pálku vole, s tou je to jednoduchý. Úpravu ksichtu nech na mně. V tom já mám vole praxi," řekl a poplácal Honzu po rameni. Honza se od něj s kyselým výrazem ve tváři odtáhl.

"Hele, tak za pět minut by měl vole seběhnout támhlety schody. Pod nima bysme vole mohli čekat a až bude vole dole, podrazím mu vole nohy, ty ho vezmeš pálkou a já mu pak trochu upravím ksicht vole. Pak mizíme. Je to jasný vole?" zeptal se Smrťák důrazně. Honza přikývl. "Co je vole, nejseš ve formě nebo co? Jde přece o tebe a o ty tvoje debilní pocity vole!" zvolal Smrťák a žduchl Honzu do ramene. "Dobrý. Je to dobrý," řekl Honza a uhnul pohledem.

Když byli pod schodama, Honza si natáhl čepici a okolo úst si přetáhl šátek. "Neboj vole, překvapíme ho tak, že si nás nestihne všimnout vole," reagoval Smrťák a rovnal si v ruce nůž. Honza držel v pravačce pálku. Byl teď velice nervózní, potil se a pod šátkem se mu špatně dýchalo.

Najednou se shora ozvaly kroky. Smrťák žduchl Honzu do žeber. Oba zpozorněli. Když postava seběhla poslední schod, Smrťák sykl: "Je to on!" vyskočil a nakopl kráčející postavu do zad. Obtloustlý muž s brýlemi se s bolestnou grimasou otočil. "Tu máš!" křikl Smrťák a švihem ruky prořízl obličej před ním. Honza, který stál krok za Smrťákem tu scénu vyjeveně pozoroval. Paže s pálkou se mu pomalu zvedala a když byla v úrovni ramen - to se Smrťák skláněl nad ležící a skučící  postavou a něco jí nesmyslně křičel do obličeje, přetáhl Smrťáka zezadu přes záda. Pak znovu přes nohy až se ozvalo prasknutí. Přidal ještě několik přesně mířených ran a vyběhl z parku ven. Na mostě hodil pálku do řeky a zavolal na policii. Do sluchátka mluvil něco o tom, že v parku viděl, jak skinhead napadl člověka. K šesté už ležel osprchovaný v posteli a myslel na to, že se teď potřebuje pořádně vyspat.