Zabít město není hřích

 Když vyslali pro tribut posla, vrátila se jen černá skříňka ovázaná zlatavou stužkou a opatřenou pečetí města. Se znechucením pozoroval král dvě precizně oddělené, pečlivě očištěné zkrabacené seschlé uši. Tohle znamená válku, pomyslel si a nemohl odtrhnout oči od zlaté náušnice lesknoucí se v mihotavém světle dvorních svíček.

Mají ji mít.

Pod těžkou černavou oblohou se hrozivě ježilo ohromné vojsko. Pomalu se sunulo k městu, mířilo na ně svými tisíci ostrých kopí a mečů, tisíce očí vzhlíželo ke vzpínajícím se hradbám, v mysli odhodlání a bůh a někde vzadu bolestivě zakousnuté pochybnosti.

Polnice a bubny a žhavá ústí hlavní, ve vzduchu je strach a krev a hlína a prach a smrt. Obránci zapálili podhradí, černý dusivý kouř trhají ohnivé zášlehy děl, z hradeb střílí, házejí kameny i polena, jedinou zbraní mnohých je jen křik.

Brána hlasitě zakvílela a protrhla se a dovnitř se valí ohromná tisícihlavá obluda, její pohled je smrt a její dotyk oheň, rozvaluje se, rozpíná, uchvacuje a polyká město.

Město je pryč, v nebytí, ve vzpomínce pár stovek, kteří přežili a které nepopravili, jen oči jim vyloupali nebo vypálili a oni si tak zachovali v neprostupné černotě vidinu jejich města, pyšného a neporazitelného, usmívají se a některým z temných důlků tečou slzy.