Scifikce

Ve světě plném násilí, zloby a falše, zrodil se muž chrabrý a nebojácný, silný, odvážný, vtipný a rozumný, co Bivoj se jmenoval. Ten muž nedobré dětství prožil, kdy coby klučina o rodiče přišel rukou posluhovače královou. Drastická to podívaná vryla se mu hluboce do paměti a on poznamenán tímto do světa sám vykročil. Zateměn pomstou, neprojevovala se u něj z žádných výše dobrých vlastností uvedených. Však osud ho v dobráka předurčil a tak jeho nohy zavedly ho až do lesů temných, kam živáčka bys nedostal. Zde, vprostřed místa strašlivého, on starce zahlédl. Padala mlha a chladno bylo, však starce viděl již zdáli. "Hej ty tam!" Zvolal Bivoj a vykročil, kam pravil. Stařec lesem procházel Bivoje nevnímaje, cosi sem tam ze země sbíraje. "Ty hej! Na mě okamžitě počkej!" Volal Bivoj ke starcovi se blížíce. Tu stařec velel svým
nohám stop a na Bivoje pohlédl. Řka pouze "Pojď", vykročili spolu skrze les temný. Ač divné se to smrtelníku zdá, ani jeden slova nepromluvil. Šli dlouho, mlha již opadla a tu se stařec náhle zastavil. "Tady jsme, tady poblíž to je, zde teď budeme", víc neříkaje. Bivoj překvapený z toho všeho, na kládu mechem obrostlou si usedl, kolem sebe pohlédl. Prostředí lesa temného ho zaráželo, ne však lekalo. Co zde dělat budeme? Jen ten kopec v dáli tu je, víc nic. Zněla slova v jeho mysli. Jen co v hlavě ta slova mu dozněla, stařec na kopec prst namířil. "Správně uvažuješ Bivoji. Jsi muž dobrý, avšak mysl tvá zážitky je zčernalá." Na tato slova Bivoj odpovědi nenacházel, tak mlčel. Kopec daleko nebyl, však u něj byli hnedka, ale vylézt na ňho již horší bylo. Strmisko to nemalé stařík zvládl několika kroky kamzíka hodnými. Bivoj úžasně vzhlédl vzhůru až čelist mu popadla a jal se sápati za starcem. Výkon podal také dobrý, leč kopec zdolal celý upocený. Svaly jeho též odpočinku volaly, ale stařík shlédl z druhé strany kopcovy jen ze skalisek se skládaje, neváhal a skočil. Bivoj koukaje na celou situaci po starcovi chňapl, leč samým úžasem toto nestihl. Vyděšeně též shlédl dolů ze strmiska několikametrového a div mu bulva nevylétla. Stařík stojíce tam dole mával mu pravicí naznačujíce ať jde za ním. Když Bivoj pracně strmisko lezbou ze skály zdolal, spatřil v křovisku chatrč nenápadnou. "Tady žiji, zde tě všemu naučím." Bivoj jen souhlasně přitakal. I když řečeno nebylo mu to zpříma, uvnitř věděl, co čeká se od ňho. Roky plynuly, zima vystřídala léto a pak ještě několikrát a z Bivoje stal se člověk jiný, přímy, ni trošku líný. Ten pak naučen již všemu, opustil starce a mezi lid se navrátil. S nikým nemluvil, téměř nejedl a tak všichni za podivína ho brzy měli. Ze všech těšil se největšímu zdraví a výhradně bylinky jen pojídal, neřesti nehledal. Brzy o něm se král dozvěděl a duševně silný býti také chtěl. Nechal si tedy Bivoje zavolat a poručil mu jeho učitelem býti. Kdo myslí si, že Bivoj
po pomstě zatoužil, ten velice se zmýlil. A tak časem krále všemu naučil, čemu povolán byl. Nu a od té doby v kraji klid amír zavládl, slunko vesele denně svítilo, vše krásně vonělo. A to když ostatní svět viděl, stejný býti chtěl. To nakonec se povedlo a Zem opět čistá byla.

---