Chci psát básničky

Občas sedím a je mi divně.

Občas ležím a je mi divně.

Občas jdu po ulici a je mi úplně stejně divně.

A říkám si – měla bych psát básničky.

I Jonáš říkal, ať je píšu…

a Zogy taky-

dala mi malou žlutou sovičku,

je na provázku

a čeká na slova.

Jenže já ani nevím,

jestli se Zogy píše y nebo i…

a nevím, jestli smím říkat „Jonáš“

když píšu básničku…

když píšu básničku, co z ní stejně nakonec

žádná básnička nebude.

Bude z ní něco, co jsem začala psát,

když jsem zase takhle jednou

seděla, ležela, šla po ulici… a bylo mi divně.

Psát básničky je moc těžký.

Venku je tma

a zima,

horko z radiátoru rozpaluje uši.

Máma se před chvílí hlasitě smála,

Pirulí ji kousla do prstu

asi na noze…

tam je lechtivá.

Potom půjde spát,

sny o tom,

jak jí házejí do ledové Vltavy

budou jí nutit

chodit v noci na OO…

A já se bojím…

bojím se co řeknou,

když jim o tom povím,

když jim řeknu

že občas sedím, ležím, jdu po ulici…a je mi divně.

Že chci psát básničky…

že psát básničky je moc těžký.

Že asi dnes půjdu spát nahá…

(2006 zima)