Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePohanka & Malina
Autor
wedle_vazy
Otec Malina – světec i šmelina. V duchu důvěry, vychoval patologický řezník tři dcery, aniž by potřeboval pedagogický oběžník. Vdavekchtivým dívkám doporučil muže nevznětlivé, z kůže nehořlavé. Jelikož chtěl na stará kolena už jen přikládat do krbu polena a nemít na hrbu dívčinnen věna, rozdělil veškerý majetek do čtyř hromádek. Tři větší znamenaly veselejší život dcer a konec dluhů jejich druhů; pozdější i současné, čtvrtou skromnější svěřil záložně, sobě k duhu, jako vzpruhu k důchodové almužně. Zelináři Pohankovi se chlubil, kolik much jednou ranou zhubil. Ukolébán pocitem jistoty, netušil, do jaké se řítí temnoty a jak jihl a měkl, řekl:
„Přemýšlím, že i zbytek rozdělím. Co já na penzi s tolika penězi?“
„Nedělej to Ludvíku! Je to sebranka, uvidíš.“ Varoval ho Pohanka.
„Pchá!“
Po měsíci na lavici v parku vyslechl si Pohanka - Malinovu historku.
„Mívám teď trochu hlad – méně jídla snad. …a vidíš? Rýma. V komoře je zima. Z vděčnosti k mému počinu, vzali mi i peřinu.“
„No, vidíš, co teď s dědkem Ludvíkem? Vysloužilým řezníkem? Chtěj tě vidět pod víkem. Blbče!“
„Poraď Sváťo, jak teď na to?“
Svatopluk Pohanka byl prohnanec a špatenka.
„Já to těm klackům vytmavím, vorat takhle s dědkem churavým. Seženu dvě stě táců a když nebudou, něco zastavím.“
Při nedělní večeři, když žádal Ludvík po dceři - kůrky chleba nebo něco od oběda, zazvonil kdosi u dveří.
„Pohni, máš tu dědka Pohanku a nese ňákou stvrzenku.“ Štěkla Bětka nejstarší.
„No vidíš, málem bych zapomněl, to bude ten bakšiš, co mi má vrátit- chlap bídná šetřit neuměl a nedávno, sáhl na dno i pro to málo a hned jak mě potkal, štkal a škemral, Ludvíku, že půjčíš? ...že půjčíš!?! Pusť ho ke mně, do přístěnku, přijmu od něj jeho směnku.“
„…a kolik, dědečku.“ Zeptala se Bětka mile, v podobenství hodné víle.
„Asi sto…, nebo dvě stě? Nevím přesně.“
„Korun??“
„Set.“
„Pche!“
„Tisíc.“
„He?!“
Bětka – štětka překvapená, krví v tváři nasupená, spěchala říci ostatním, že ten dědek zatrolená, není na dně finančním. Dali hlavy dohromady; probrali zápory i klady a vytýčili taktiku. Přestanou být těmi smrady, kterým vadí, mít staříka na triku. V zápětí kmet v sedě, v leže - obskakován, div nepovýšen na papeže, zahrnován komfortem, přesto se na bílé bradě, mihl záchvěv napětí. Léta minula a z podlých pórů rodiny se pronto, láska řinula, záluskem na tučné konto.
Na sklonku věku, v parku, u pytlíku škvarků, zaskočil Malina Pohanku, půltuctem hudlánků, které když osušil, na přítele se pohoršil:
„Co blbneš, ty vole! Starej! Ještě než zhebneš, začneš bejt teplej!“
Po létech když Malina na márách, k poslednímu pozdravu rukou mách, tak Pohanka, který vše spunktoval, v podloubí za dětmi, smál se div nekuckal, když z věnce jeho rakve, slabikoval:
Kdo vše,
co má,
za živa svým dětem dá,
ten se stěží moci najísti a napíti.
Přát mu budou,
by ho mohli řaději dřív pohřbíti.