Ledová vděčnost

A zaplakal bych plný studu. Čistota jasná na polích. To tiché nebe... Jednou budu... Umřeme všichni pro ten sníh. J. Skácel

Po světě jistě koluje spousta pohádek, příběhů a pověstí, ať už více či méně známých. Já vám teď budu vyprávět jednu z těch, která by jistě neměla být zapomenuta, už jen kvůli těm, kteří v ní vystupují.

Ledová vděčnost

Je tomu už pěkná řádka let, kdy mezi sebou lidé na Starém kontinentě žili v míru a navzájem si pomáhali. Právě v této době se udál tento příběh. Stalo se to kdesi u severního polárního kruhu, tam, kde na obzoru můžeme spatřit odlesky polární záře, tam, kde sněžné sovičky houkají do snů a vlčí vytí zahání den. Ano, přesně tam to bylo.
Hluboko v mlhách bylo schované malé království. Království ledu a sněhu. Vládl zde pevnou rukou Ledový král se svojí ženou, Ledovou královnou. Dlouho se královský pár trápil skutečností, že nemohou mít děti, ale jednou, právě v té největší vánici, kdy meluzína zpívala svoji nejtesklivější píseň, se královně narodilo děvčátko. Každý se pozastavoval nad tím, jak že to malá princeznička vypadá. Byla totiž bílá jako padlý sníh, vlasy měla zrovna tak bílé a jemné jako soví pírka a její oči měly barvu rozbouřeného moře, zrovna takového jako v den jejího narození. Král s královnou svoji dcerku nadevše milovali a opatrovali ji jako oko v hlavě. A tak měla princeznička vše, na co prstem ukázala. Královský otec se postaral o její vzdělání a výchovu opravdu znamenitě, takže z královské dcerky rostla velmi nadaná a chytrá dívka.
V den svých sedmnáctých narozenin se šla princezna společně se svým novým mazlíčkem, ledním medvídětem, projít ke strži, kam vždy ráda chodívala.Byl odtamtud za jasného počasí překrásný výhled na celé království. Dnes ale rozhodně jasno nebylo. Hustě sněžilo, vál ostrý vítr a nebylo pomalu vidět ani na krok. Princezna s medvídkem se brodili sněhem směrem ke strži, když v tom se k princezniným uším doneslo tiché volání. "Slyšíš to?" zeptala se medvíděte, i když věděla, že se jí nedostane odpovědi a rozhlédla se kolem sebe. Volání se ozývalo dál a dál. Princezně to nedalo a vydala se za hlasem. Netrvalo dlouho a spatřila v mlze postavu. Když přišla blíž, zjistila, že je to nějaký mladý muž. Asi zabloudil. Ležel promrzlý ve sněhu, rty měl promodralé a na řasách se mu zachytávaly sněhové vločky. Přicházející princezny si ani nevšimnul. Medvídě se přibatolilo k mladému muži a olízlo mu obličej. Mladík zamrkal a pootevřel oči. "Kdo jsi?" zeptal se vyděšeně. "Neboj se, neublížím ti", pronesla svým křišťálovým hlasem princezna. "Ztratil ses ve vánici, že? Odvedu tě do tepla, pojď". Vzala mladého muže za ruku a pomohla mu na nohy. Chudák se celý třásl, kdoví, jak dlouho v tom sněhu ležel. Princezna s medvídětem ho podpírali a dovedli ho až k princeznině hradní věži. Princezna ihned poslala pro svoji chůvu, aby se o mladíka postarala. Mezitím ho sama uložila do své postele a posadila se vedle něj. Chůva dorazila během chvilky, ale princezně pěkně vyčinila: "Mladá paní, to přece nejde! Víte, že do našeho hradu smrtelníci nesmí, váš otec to zakázal. Jestli se o tom dozví, bude se jistě velmi zlobit!"Princezna jen zavrtěla hlavou a dál trvala na svém. Chůva si povzdechla a odešla pro horkou vodu.
Po pár hodinách se mladík probral ze spánku a otevřel oči. "Kde to jsem?" zeptal se princezny se zmateným výrazem ve tváři. "Jsi u mě, v teple a v bezpečí. Jsem Ledová princezna, dcera Ledového krále a královny. Jak se jmenuješ?" zeptala se princezna a usmála se. "Já jsem Jhereg. Pocházím z rybářské vesničky nedaleko od strže." Princezna Jheregovi vysvětlila, že ho našla polomrtvého v závěji a že hned, jak bude v pořádku, musí hrad opustit. Jhereg princezně snad stokrát děkoval za vše, co pro něj udělala, i když mu sama řekla, aby se neradoval předčasně. Najednou se rozrazily dveře a dovnitř vpadla chůva, celá uřícená . "Princezno, je zle! Král se o vás dozvěděl, mladý pán musí rychle pryč!" zakřičela rozčileně. Princezna na nic nečekala, hodila Jheregovi jeho kabát a řekla: "Rychle, obleč se, vyvedu tě z hradu. Nemáme moc času."
Pár minut nato už princezna, Jhereg a medvídě pádili pryč od ledového hradu, daleko od toho všeho hněvu a zloby princeznina otce. Po hodině běhu celí vyčerpaní konečně padli na molo v rybářské vesnici. Obyvatelé se kolem nich seběhli a prohlíželi si zvědavě tu sněhobílou slečnu. Jherega objímala jeho matka, celá bez sebe štěstím, že se jí syn vrátil. Jakmile jí Jhereg vysvětlil, co se stalo, padla princezně k nohám a v slzách jí děkovala za záchranu jejího jediného syna. Princezna byla šťastná, když viděla, že je Jhereg v bezpečí, ale věděla, že to nebude trvat dlouho. Hněv jejího otce se blížil, temná oblaka na obzoru stále rostla.
Dvě noci princezna téměř nespala, bála se budoucnosti. Pozorovala malé děti, jak si hrají u vody a měla veliký strach. Zloba Ledového krále se nedala jen tak zastavit. Nikomu však o svých obavách nepověděla. Když už se jí třetí noc po sobě zdálo o dusotu kopyt, řinčení zbraní a pláči malých dětí, probudila se a s hrůzou zjistila, že to nebyl sen. Celá vyděšená vyběhla ven. Naskytl se jí opravdu hrůzný pohled. Celá vesnice byla v plamenech, poslední Ledoví vojáci opouštěli město. Paprsky vycházejícího slunce jí odhalovaly zničené domy, potopené lodě a mrtvé muže. Již neslyšela dětský smích ani povely kapitánů lodí, když se vraceli z lovu. Všude jen děs, strach a smrt. Ledový král splnil svůj slib. Ani své medvídě princezna nenašla. Tiše procházela pustou a zničenou vesnicí a hledala aspoň někoho, kdo zůstal naživu. Když došla k molu, zajiskřilo se jí malinko v očích. Seděl tam Jhereg. Přišla tedy blíž. Najednou spatřila tělo Jheregovy matky. Tak proto zde seděl... Jiskřičky v očích se ztratily stejně rychle, jako se objevily. Přišla k němu a dotkla se jeho ramene. On však její ruku hrubě odstrčil. Princezna se na něj nechápavě podívala. V Jheregových očích viděla jen nenávist. Chtěla mu něco říct, ale nežli vůbec stačila otevřít pusu, Jhereg se na ni rozkřičel: "Běž ode mě, táhni, ty ledová stvůro!" Nechci tě už ani vidět! Copak nevidíš, že jsi už napáchala dost zlého?! Kvůli tobě jsou teď všichni mrtví! Kéž bych tenkrát v tom sněhu zemřel ... " Princezna se nezmohla na slovo a jen sklopila hlavu a otočila se. Pochopila, že už tu pro ni není místo. Ranní mráz jí vpichoval jehličky přímo do srdce. Pomalým krokem se vydala pryč. Nevěděla kam jde, co bude jíst, kde bude spát. Nezajímalo ji to. S prázdným výrazem ve tváři opustila vesnici a nadobro zmizela v mlze.
Princeznu od té doby už nikdo nespatřil.
Možná tam někde v té mlze ještě je a čeká na někoho, kdo ji zahřeje. Kdo ví...

---