večerní sen

Měl jsem sen.
Zněly zvony nad kostelem
a tvoje tělo stalo se mým tělem.
Hlas zvonů, který letěl noční krajinou,
zněl, díky jejím srdcím, krásnou tóninouv rytmu,
co připomínal tvoje jméno.

Hlas zvonů nad krajinou noční táhl.
Ve slastném okamžiku si každý z nás
až na dno sil svých sáhl.
A ve stišené chvíli je slyšet srdce v mojí hrudi,
jak k rychlejšímu tempu zvony nutí,
by jménem srdce mého zazvonily zlehoučka.

Zněl chorál zvonů z rána do šedých ulic
a po kraji vonném.
V objetí krásném jsme spočinuly
a nevnímali nic co kolem.
V chorálu zvonů slyšet je tvůj hlas:
Můj milý, zítra, zítra zas!
A mými slovy bijí srdce zvonů
vítajíc ranní slunko.

Odešel sen.
Utichly zvony rázem
a jako rudý květ, zasažený mrazem,
odsouzen jsem ve studené zemi snít o horkém kraji,
kde lidé pro svou lásku někdy umírají.

---