Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seKočky
Autor
Jolana19
Kočky, zvláštní tvorové, prý magičtí, prý čertovo zvíře a taky čarodějnic. Snad s devíti životy, přežijí prý cokoliv. Nevěrné a toulavé, hrdé, prostě svoje. Mám je ráda ta chlupatá stvoření. Mám ráda všechna zvířata, nejen kočky taky psy. Jsou věrní, ochotní a poslechnou na slovo, teda kromě Jacka, který se prostě vymyká z průměru.
Za to kočky, zkus je ochočit, donutit je k něčemu, musí se jim hodně chtít, musí mít chuť si hrát. Jinak se porvou o život a o své já. Vzpomínám na všechny co jsem poznala, od hravých koťat, co poskakovala v nadšení za papírkem uvázaným na provázku, slečny kočky, kvůli kterým byl dvůr plný cizích kocourů, maminy kočky, co přinesly ukázat svá mláďata, dovolily divným dvounožcům si je pohladit, a učily chytat myšky, po staré Mindy co se už jen vyhřívaly na sluníčku a u kamen, vděčné za misku s mlékem a trochu mletého masa, jo zoubky, oči a rychlost jim nejsou dány navěky.
Nevzpomínám si už na jména, to vážně ne, ale vím, že byla kočka, byla bílá a dělala si co chtěla a byl pes, velký černý, jak noc a ti dva se měli docela rádi, porušili rčení, že kočka se psem se nesnesou. Snesli a dobře, nejdřív si u kamen, v kterých plápolal teplý oheň, lehl pes a stočil se do kolečka a pak ladně do kruhu vstoupila kočka a vyplnila svým tělem střed toho kruhu. Splynuli spolu v magické oko a dovolili okolí, aby je obcházelo, protože zcela zabrali podlahu v místnosti jen pro sebe, byla to jejich chvíle a okolí to respektovalo.
Další byla krásná, mazlivá čičina, tulila se ke každému, nechala se hladit, každý ji podrbal za ušima a obdivoval ji, proč ne byla nádherná. Jednoho dne, jak už to chodí, se vedle ní objevila koťata. Ani si jich nevšimla, proč taky, neprosila o ně, nežádala o to starat se. Koťata křičela hladem a zimou, marně, tuhle mámu to nezajímalo, žila už zase svým životem, provokativně se procházela před zástupem toužících kocourů.
O dva dny pozděj se obyčejné plaché kočce, té která se nikdy nenechala pohladit, narodila její koťata. No jak to mohlo dopadnout, starala se o všechny. A pohladit se nechávala výjimečně a jen od někoho. Říkali jsme jim Máma a Teta, která byla která, kdo ví.
Měli jsme kočku, která se strašně ráda mazlila, moc o to pohlazení stála, hned jak přišel její oblíbený člověk, přiběhla k němu, otřela se o nohu, nechala se zvednout a položit do klína. Toužila po ruce, která by ji chtěla pohladit a ona by se nechala hladit. Jednou, podruhé a po třetím pohlazení tu ruku, tu o kterou tolik stála, kousla a poškrábala. Dostala po čumáku a zkusil to s ní znovu. Opět po třetím pohlazení visela zakouslá do dlaně. Bojovala, pořád jenom bojovala, i když byla s někým koho měla ráda, i když byla v bezpečí, pořád jenom bojovala, možná neustálý pocit z toho co přijde, co se zase stane, ten v ní vyvolal tu neustálou potřebu bojovat a být ten první kdo zaútočí. Neuměla přijmout pohlazení, takže nakonec ten dvounožec měl na klíně kočku co mu ohryzovala ruku. Měl ji rád a ona to nikdy nepřehnala, nekousala do krve a drápky si jeho ruku přidržovala, aby jí nakonec neutekla. Zvláštní vztah. Kdo by chtěl kočku zakousnutou do dlaně.
Zažila jsem návrat kočky domů. Orvané pomlácené zbité, někde se servala a aby toho nebylo málo chytila se do pasti. Ukousala si nohu a vrátila se. Přežila, jistě že, vždyť to byla kočka a ty přece přežijí cokoliv. Maj to v popisu práce, přežít a vrátit se domů, do tepla.
Všechny tyto kočky skutečně existovaly a prošly mým životem. Zvláštní, že kočky, kocouři zřejmě běhali po venku a lovili další kočky. Občas jsem je mohla pohladit, občas nalít misku s mlékem, občas se jen tak otřely o mou nohu. Měly různé barvy, byly různě velké, každá měla jinak hustou srst, ale jedno měly společné. Ony dovolily mně, abych je mohla pohladit, vždyť to byly nevěrné, toulavé, hrdé a zelenooké kočky. I když, někdy jsem měla pocit, že ty oči jsou žluté jako síra a že koček bylo víc černých, než v jiných barvách a že když na mě koukly, tak pohlédly až na dno duše. Že prostě věděly, kdo jsem a jestli jim ublížím nebo ne. Možná to s tím peklem bude pravda, možná existuje a je to ráj pro kočky, je tam teplo a to ony milují.
I pro ty, které přejelo auto, jako všechny moje kočky.