Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Zpověď

04. 04. 2006
2
0
4083
Autor
goethe jr.

Snad se vám to bude líbit. To je tak, když člověk nemá co dělat a sedne si ke stolu, vezme do ruky pero a zčne nazdařbůh psát.., no uvidíte sami....

Je to jako každý den. Pořád to samé. Stejné zvuky v kterých se utápím a děsím se každého úderu zvonu. Každý jeho úder mi ukrajuje cenné hodiny z mého krátkého života. Čím víc se ten okamžik blíží tím mám větší strach. Dnes už snad konečně přijde. Jestli ne, tak umřu strachem. Bojím se svých vlastních myšlenek, neustále mě pronásledují. Drásají mě a děsí. Tři, dva, jedna, malá kovová dvířka na spodu vězeňských vrat se se skřípotem otevřou. Ve stejný čas jako každý den. Je přesný jako hodinky. „ Tak co, jak je dneska venku, pořád prší“ snažím se navázat běžnou konverzaci. „ Jo pořád, všude je mokro, samá břečka. Buď rád, že jsi tady v suchu a nemusíš vylézat ven“ odpoví hlas z protější strany dveří. Hranice, která odděluje dvě neznámé tváře od sebe. „ Nevíš, co bych dal za to, abych mohl alespoň na chvilku vystrčit hlavu ven, konečně vidět denní světlo. Je to přesně 220 dní, 20 hodin, 54 minut, 32 sekund“ odpověděl jsem s hořkostí v hlase.
„Neboj, není o co stát“.
„Ale je, slyšet cvrkot hmyzu, klokotavé zurčení potůčku před naším domem. Brodit se bosý v ranní rose, dotýkat se jí konečky popraskaných prstů. Vstřebat tu vláhu, vtáhnout jí až do nitra, aby se mi pročistila duše. To bych potřeboval, brachu. A ne tady sedět v téhle díře a trouchnivět tady zaživa.“ Zabědoval jsem a skryl hlavu do dlaní.
„Neboj, dneska snad přijde „vysvoboditel“, říká se to“.
Vyskočil jsem pln naděje. Že by už konečně dneska. Tak dlouho jsem čekal a dnes, dnes se dočkám vysvobození. Zbavím se okovů, které mě již takovou dobu tíží. Budu moci přetrhat řetězy a vylétnout vzhůru, jako pták. Závidím ptákům. Nic je netíží. Létají si jak chtějí, nikdo jim neporoučí. Dotýkají se mraků a užívají si nekonečnou svobodu. V mládí jsem si vždy, když jsem přišel z pole, sedl na louku před náš dům, opřel se rukama o zem a hleděl vzhůru. A po obloze kroužili oni. Ti svobodní tvorové. A teď, teď akorát tupě hledím na prosáklou studenou zeď, z které pomalu, ale jistě odkapávají kapky života. Kap, kap, kap. Jako hodiny. Odkapávají mé poslední sekundy. Jak patetické.
„A jsi si jistý, že přijde určitě dneska?“ zeptal jsem se nervózně.
Chvíli bylo ticho, nic se neozývalo. Nervózně jsem se přesunul blíže ke dveřím, aby mi neušla odpověď.
„ Jo snad jo, říkali to nahoře. Tak to asi bude pravda. Nahoře se ještě nikdy nespletli. Tak to konečně budeš mít za sebou, ne? Jsi rád?“, v jeho hlase  prosvítali krůpěje nejistoty.
„No, to víš, že se těším. I když na druhou stranu se mi zase bude stýskat. Víš přeci jenom si říkám, že mi tenhle sice nespravedlivý ale krásný svět bude chybět. Moc jsem si ho ještě neužil.“ Na chvíli jsem se odmlčel, zalykal jsem se slzami. „ Vždyť mě je to všechno strašně líto. Já bych chtěl všechno vrátit zpátky. „
„Já vím, ale takhle to holt nefunguje. Mě je tě taky líto, ale já s tím nic neudělám. Rád bych, ale není to v mých silách. Tak hodně štěstí, já musím frčet do další cely. Bejt já nahoře, tak tě hned pustím ven, alespoň na hodinu, aby sis ještě prohlíd ten krásnej svět. Hodně štěstí, ať to máš brzy za sebou“ .
Osaměl jsem ve své malé cele. Sám mezi čtyřmi vlhkými stěnami, které mě svíraly a dusily. Nemohl jsem uvolnit jejich stisk. Nenáviděl jsem toto místo i sám sebe. Nezasloužím si žádné slitování. Musím trpět za své hříšné činy. Beru na sebe celou vinu. Za vše mohu já, jen já. Nebojím se smrti. Smrt přijde a zase odejde. Jen ta bolest zůstane spolu s nepoznanou prázdnotou. Právě té se nejvíce bojím. Té prázdnoty. Mám strach, že budu ve tmě tápat, budu sklouzávat po kluzké nicotě do útrob nekonečna. A dole, na dně té temné skluzavky budou čekat oni. Setkám se s jejich prázdnými pohledy. Bude se v nich zračit výčitka, utrpení a nenávist. Budu je prosit o odpuštění a oni budou mlčet. Jen jejich pohledy. Jak nekonečný okamžik. Bojím se. Často mívám takové sny. Probudím se vždy tam dole před nimi. Nikdy nedostanu odpověď. Než otevřou ústa, probudím se zpocený a na smrt vyděšený. Jako bych byl pod vodou, ztěží se nadechnu. Pak jen celou noc ležím na svém kavalci a hledím do stropu a celý můj předchozí hříšný život mi přebíhá v myšlenkách. Vzpomínám a trpím. Prokletý život. Jak já se nenávidím. Bože, já bych se nejradši sám uškrtil, holýma rukama. Jenže nemám sílu. Jsem slaboch. Nedokážu to. Ale dnes konečně přijde. A zbaví mě mých výčitek. Snad….
Probouzí mě lomození zámku. Rychle vyskočím ze svého lůžka a ospale hledím na dveře mé cely. Poprvé a naposledy ho uvidím. On mi přinese osvobození. Nebude to bolet, doufám. Sedím tiše a jen doufám. Jak asi bude vypadat? Ptám se nedočkavě sám sebe. Musí to být chlap jako hora, ruce jak talíře, neoholená zarostlá tvář, chlupatá hruď ohraničená rozhalenou košilí. Tak musí určitě vypadat. Už, už je to tady, rachotí poslední zámek na mých dveřích. Žádná zeď mě poprvé po té dlouhé době nebude dělit od lidské duše. Konečně uvidím lidskou bytost. Bohužel to bude naposledy. Bude to můj poslední a nezapomenutelný zážitek. Pak už mě čeká jen nekonečná pouť do hlubin. Na co čekají? Proč nikdo nevchází? Vždyť dveře jsou již otevřené. Ale na chodbě je hrobové ticho. Jako obvykle. Minuty se vlečou jako celé dlouhé dny. Pot mi stéká po skráních. Nervózně si drtím prsty, nedočkavě poklepávám nohou. Hryžu se do rtů. Kde je? Snad na mě nezapomněl? Proboha, další nekonečný den s nimi bych nevydržel. Dnes by mě už jistě dostali. Nemám tolik síly abych se jim ubránil. Je jich na mě moc. Jsem tak sláb. Už se ani nemodlím. A to jsem slíbil Bohu věrnost až do skonání přese všechny útrapy, které mi satanáš postaví do cesty. Ano, to jsem slíbil, spolu se svými druhy. Ale je to už dávno, přesně 35 let. Ano,tak dlouho tomu již je. A já to porušil. A kolikrát. Jak se stydím, zradil jsem Boha. Na to není omluvy, žádné slitování mě nečeká. Prohřešil jsem se na těch nejnevinnějších bytostech. Oh, jak já se nenávidím. Jak jsem jen mohl. Nic přeci nemůže být silnější než víra? Zklamal jsem důvěru a poddal jsem se lidským neřestem. Boží zkouška mě pokořila a proto mě čeká boží trest. Zasloužím si ho a jsem s ním smířen. Jen doufám, že přijde co nejdřív. Už abych to měl vše za sebou. „Kde je Vysvoboditel?“ zařval jsem z posledních sil a upadl zpět na lůžko.
„Bratr Stifter“? ozývá se měkký hlas a cizí chladná ruka se mě opatrně dotýká. Vyskočím vyděšen a hledím do zjizvené tváře. Do přísných tmavých očí. „Otče Barte, co tady děláte?“ ptám se vyděšeně.
„ Uklidni se bratře Stiftere, už se nemusíš bát. Přicházím, abych ti pomohl“ uklidňoval mě starý muž.
„Ale otče, já jsem čekal někoho jiného“ protestoval jsem nesměle.
„A koho jsi čekal synu? Nějakého vousatého mladého muže, který tě v klidu s rukama v klíně vyslechne, a pak ti svou mohutnou tlapou srazí vaz? Ale, synu, prosím tě. Snad jsi tomu sám nevěřil. Kdo jiný by tě mohl oprostit od hříchů než služebník Boží“ řekl tichým hlasem otec a pomalu se posadil na kavalec vedle mne. Instinktivně jsem se odsunul.
„Snad se mě nebojíš? Já ti  smrt nenesu, já tě na ní jen musím připravit. Naopak nesu úlevu tvé duši, vždyť to sám dobře víš“ usmál se a poplácal mě po ramenou.
Nebyl jsem schopen slova. Strach mi nedovolil mluvit. Na tuto chvíli jsem se připravoval dlouho. Čekal jsem netrpělivě a teď, když byla tady, jako bych ztratil řeč. Doufal jsem, že když budu sedět naproti neznámému muži, lehce mu vyložím své hříchy, které mě již tak dlouho trápí. Jenže takhle to nejde. Vedle mě sedí otec Bart. Jak se mohu zpovídat někomu, který mě tak dobře zná a sám ví, čím jsem vinen.
„Otče to nejde, já nemohu“ zavzlykal jsem a zaryl hlavu do polštáře. Bartova ruka se něžně dotkla mého ramene.
„ Synu nesmíš se bát, musíš se zbavit toho těžkého kamene, který máš ve svém nitru a  který tě poutá a brání ti vzlétnout do nebe. Pověz mi vše, ulev si. Já tě poslouchám, bratře.“
„ Otče, vždyť vy dobře víte, čím jsem vinen. Zvíře. Zvíře jsem. Ano, nic než hnusná divoká zvěř. Horší než vlk, který vraždí malá nevinná jehňátka. Jsem sprostý vrah, který se přitom schovává za kříž a brání se božími modlitbami. Otče zasloužím si smrt. Musím zhynout v pekelném ohni. Ani on, samotný papež římský, mne nedokáže zachránit od zkázy. Budu uvržen do pekelné nicoty. Ach, otče, bojím se“ vykřikl jsem a chytl se rukávu jeho církevního roucha.
„ Synu, proč takové chmury objevují se ve tvé mysli?  Cožpak hřešiti není lidské, jak říká starý…..“
„ Ano otče, ale můj hřích je nelidský. Není většího hříchu než který jsem zplodil já. Vždyť kolik nevinné krve jsem prolil a to jen pro ukojení sama sebe. A vy to víte. Vždycky jste to věděl a přehlížel jste to. Slyšel jste nářek z mé komnaty, a nebylo to málokdy, a vždy jste prošel kolem bez povšimnutí. Jakoby jste najednou neslyšel a neviděl. I vaše je to vina. Ne jenom má. Otče, zachraňte mě, vždyť víte, že nejsem tak zlý. Že si to nezasloužím.“ Vzlykal jsem, hlavu stále schovánu v rouchu.
„Och, synu, nesváděje vinu tvých hříchů na mou osobu ani v tom nejhorším rozpoložení. Musíš být silný a uznat svou chybu. Nesmíš ukázat ďáblu strach a bezmocnost a svádět své činy na cizí osobu. Zvláště na mou. Vždyť jsem jako tvůj vlastní otec. Kdo se tě ujal, když jsi přišel jako malý kluk do kláštera a byl jsi ztracen v obrovských prostorách? Kdo? Kdo o tě pečoval, kdo tě učil prvním latinským slůvkům, kdo?“ rozzlobil se otec Bart a vzepjal se nade mnou.
„Vy otče“ sklopil jsem oči. „ Ale zároveň jste to byl vy, kdo mi ukázal neřesti našeho světa. Ukázal  jste mi poprvé nahou ženu. Božské tělo a přitom hřích. Dokonce jste mě nutil, abych si sáhl. Neodolal jsem. Tehdy jsem pochopil, že touha je silnější než jakákoliv víra. A vy jste tím vinen otče, proklínám vás. Jste satanáš oděný ve světském rouchu. Kážete o míru a čistotě a přitom jste ve své komnatě vychoval nelítostné zvíře. Jsem jen váš nástroj, který ukájí vaše tajné touhy. Chtěl jste být na mém místě, činiti to co já, ale neměl jste sílu. Při pohledu na mladé nahé tělo se třesete jako osika. Vaše oči těkají z místa na místo. Jste příčinou mého pádu. Zničil jste mi život a zároveň jste si splnil své tajné touhy. Tajně jste naslouchal u mé komnaty. Hltal vzlyky těch nevinných tvorečků a poté jste posílal své lidi, aby se zbavili těl. Jenže jste se přepočítal. Domníval jste se, že jsem robot. Že nemám žádné svědomí, že nemám žádnou duši. Jenže to jste se šeredně zmýlil. „
„Ano, synu. Zmýlil jsem se v tobě. Nevydržel si nápor svých zlých skutků. Tvá křehká duše nevydržela onen nápor zla, které jsem na tebe uvrhl. Jenže synu, to byla zkouška. Musel jsem tě prověřit před Bohem. On si to sám přál. Bohužel si zklamal a proto musíš pykat. Ale nesmíš vinu svádět na mne. To ty jsi je zabíjel. Své ruce jsi smáčel v jejich krvi, nikoliv mé. Jestliže nechceš zažít posmrtné utrpení v útrobách pekla, musíš vzít veškerou vinu na sebe. Musíš podepsat tuto listinu, v které se doznáváš, že jsi vrah a že dobrovolně podstupuješ boží trest, jelikož si uvědomuješ, že jsi ostudou církve. Bude to tvé doznání, poté ti bude odpuštěno a tvá duše nebude bloudit v očistci, ale půjde rovnou do nebes. Tady to podepiš“ rozkázal otec a položil přede mne popsaný pergamen. Dal si práci s tím, že celé doznání vyplnil za mne. Na mne zbylo jen podepsat, tak málo a přitom tak mnoho. Jeden jediný podpis, ale kolik toho způsobí? Pozměním pravdu a odsoudím sám sebe k smrti.
Vztekle jsem odstrčil pergamen s namočeným brkem. „ Ne, já nemohu, otče. Nejde to, nemohu již déle lhát. Není to jen má vina. Já vám věřil a vy jste mě podvedl, tak sprostě jste mě podvedl. Nepodepíšu. Ať shořím v pekle, ale vy se mnou“.
Otec Barn se rozesmál. „ Je vidět, že strach a výčitky ještě neovládli tvou mysl úplně. Přišel jsem asi ještě moc brzy. Dám ti ještě čas, aby si mohl o tom  přemýšlet. Bude ti stačit měsíc? Měsíc je dost dlouhá doba, nemyslíš?“
„To ne, otče, jen už mě netrapte, já už to s nimi nevydržím. Oni mě neustále pronásledují. Sedí tady v koutech a mlčky se na mne dívají. A jakmile usnu, začnou nesnesitelně výt. Oni mi nechtějí a nedokáží odpustit a to jenom kvůli vám“ vykřikl jsem a zaťatými pěstmi jsem začal tlouct do jeho zad. On se jen smál. Nezmohl jsem se na nic jiného než se chopit brka. Byl jsem na pokraji svých sil. Cítil jsem, že nevydržím už ani minutu. Ruka se mi třásla, ale podepsal jsem. Vztekle jsem odhodil namočený brk a schoulil se na kavalci.
„Dobře synu, tak se mi to líbí, teď ti nebrání v cestě se do nebe nic.„ usmál se a rychlými hmaty sbalil pergamen do svého hábitu.
„ A kdy bude má poprava, otče“?
„Jaká poprava, synu“ podivil se. „Nemůžeme si dovolit, aby se veřejnost, ten prostý lid, dozvěděl, že jeden z božích služebníků, znásilňoval a poté nemilosrdně vraždil mladé chlapce, kteří se u nás učili víře. To by byl skandál, náš klášter by ztratil prestiž a tím pádem peníze. Pochop, že to si nemůžeme kvůli tobě dovolit. Už tak jsi toho natropil dost“.
Vztek ve mně kypěl, můj mozek se přestal ovládat.  „Dejte mi tu listinu, já jí roztrhám. Nenechám své jméno takto vláčet samotné. Já umřu a vy si budete dál vesele užívat s jinými chlapci. Najdete si jiného mladého kanovníka, kterého budete ovládat a budete dále škodit.     To nedovolím“ rozzlobil jsem se a skočil jsem po otci. Jenže on se vysmekl a přiskočil ke dveřím. Prudce na ně zabušil. Dveře se otevřeli a on utekl. Ještě jsem slyšel jeho hlas na chodbě, jak dává nějaký povel stráži. To už však ve dveřích stál mladý hromotluk. Usmál se na mě.
„Tak konečně, otče, konečně jste se dočkal, ne?“
Nebyl jsem schopen slov. Po tvářích mi stékaly slzy beznaděje. Nemohl jsem nic dělat. Byl jsem tak bezbranný. Stejně jako ty děti, které ke mně otec často vodíval. V jejich očích se také zračila beznaděj smíšená se strachem.
„Proklínám tě otče Barne. Nechť tě do konce tvého slizkého pozemského života pronásledují zlé sny. Stejné smutné postavy mladých chlapců, kteří mě neustále pronásledují. Ty nevinné uplakané oči. Ty dlouhé zástupy obětí. Já sice umřu, ale pravda se stejně jednou vyplaví na povrch. Zlo se nikdy neschová.  Ani ty, otče, nebudeš mít v žádném přístřešku klid, až do konce tě budou pronásledovat tvá boží jehňátka. „ vydralo se mi z úst. Smutně jsem pohlédl na  svého věrného posluchače.
„ A co vy, vy mi rozumíte?“ zeptal jsem se a ani nečekal odpověď.
„ Otče, já vám vždy věřil. Není to vaše vina. Bohužel obětmi se stávají ti slabší. Síla zůstává a točí světem.  Bohužel, občas s sebou síla nese i zlo. A jeden pouhý malý jedinec se této moci nedokáže postavit. Otče, vedl jste boj s obrem a nemohl jste vyhrát. Je mi to líto“promluvil strážce a v jeho rozevřené dlani se zablýskla čepel malé dýky. Zhrozil jsem se. Projevil se u mě poslední záchvat touhy žít. Schoulil jsem se do rohu cely a hlavu skryl mezi kolena. Čekal jsem rychlou ránu. Jenže ona nepřicházela. Pomalu jsem pohlédl vzhůru. Oči měl plné slz, které právě začaly pomalu stékat po tvářích.
„Otče, nemám sílu. Nemohu vás zabít, je mi to líto“ povzdechl a dýku odhodil na zem. Odcházel, ale ve dveřích se ještě naposledy zastavil a otočil se na mne.
    „ Když jste dokázal vlastníma rukama vzít již tolik nevinných životů, dokážete si vzít nakonec i ten svůj. Bude to ten poslední. Pak už vám bude lépe, otče. Rád jsem vás poznal. Adieu“ zvolal a rychle odešel z místnosti. Nechtěl déle sledovat tak ztrápeného muže. Pokořeného a bez duše.
„Příteli, nevěřil byste, jak těžké je vzít o jeden život navíc. Člověk si uvědomí, jak drahý je život, až tehdy, když se sahá na jeho vlastní“!
Adieu!!!!!!!!!!!!
Čumák
22. 04. 2006
Dát tip
docela se mi to libilo, abych se priznal. *

Z této stránky byly na žádost autora smazány "kritiky" prokazatelně nesouvisející s dílem ani s autorem.

Lakrov
06. 04. 2006
Dát tip
To vězeňské prostředí mi připomělo jednu starši povídku, ležící na Písmáku http://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=183317 ale když teď tak na ni koukám, vězeňské pasáže (obklopené ballastem) jsou jen dvě a velmi krátké. Vyznačují se výskytem slova 'kovový'. Ta druhá tvorí závěr povídky. Tak takhle se zas zviditelňuji já.

JiKo
05. 04. 2006
Dát tip
Já si to snad zítra v práci přečtu :-) Konečně vidím autora co má zájem

goethe jr.
05. 04. 2006
Dát tip
zase tak moc velka ne... nijak by to asi dilu ani nepomohlo..... ale mohl bych to zkusit, coz? prekonat se a zkusit to upravit.....

goethe jr.
05. 04. 2006
Dát tip
jo ja vim...cekal jsem kritiku ale prekvapila me... si musim zvyknout...ja totiz nesnasim nebo spis se neumim odhodlat k prepisovani a cteni svych del.... nejak mi to nejde k srdci... kdyz uz je to napsany, tak to tak necham coz je asi bohuzel chyba

goethe jr.
05. 04. 2006
Dát tip
nejak tak... ja vim, ze se tim cely pribeh zkazil a dost, ale ja to proste obcas takto zpackam.. ale dostal sem hned v tomhle porvnim mem dilku dost velkej vyvar kritiky, jen co je pravda... jeste ted z toho mam tiky....

goethe jr.
05. 04. 2006
Dát tip
Jak to ale tak vypada z reakci ostatnich, asi jsem se minul svym zajmem, ponevadz toto dílo u vas propadlo na cele care.... nechci tim rikat nekoho urciteho(nicollete, admin a tak).. a trosku me zarazilo ze se tady vsichni hadate:(

goethe jr.
05. 04. 2006
Dát tip
Dekuji za zastání. Ohledně tvé oprávněné kritiky k mé prvotině: co se týče občasné nepřehlednosti, to byl můj(přiznávám nepodařený) pokus a záměr. jinak zdlouhavost textu je mou velikou nevýhodou. a co se týče toho, že prostředek díla je nejlepší ze všech částí, to je tím, že na začátku se do toho psaní tak trosku nutim, a pak to jde samo, vyskakují myšlenky a já je jen píši.... a konec swe snažím už co nejrychleji ukončit:)

Nicollette
05. 04. 2006
Dát tip
čoveče já sem tuhle překládala povídku podobného rázu, no mam na to teď asi štěstí... kněz - vězení - poprava :o))) vše bylo vytknuto výše, ty vnitřní monology mi přijdou trochu blbý, brouzdat se v rose, hladit ji konečky rozpraskaných prstů, víš co... to jako je... divný... je to dobrej nápad, ale nějak to na mě nezapůsobilo, je to nejspíš tim slohem a chybama, každopádně esli si to takhle vymyslel, tak máš asi ždibec fantazie a jediný k čemu by tohle dílo mohlo bejt dobrý je, že si odstartoval, protože jinak to .... ale u koho to poprvé stálo za to že :o))) je trapný... hrozně hrozně trapný jak tady někdo kdosi chodí a říká "budeme vítat nováčky a připravíme jim příjemné pohoštění" panebože.... sám ten kdosi je tu relativně novej a teď se zhostil toho úkolu dobrý víly, kdyby ta jeho kritika byla bez výrazu nováček, tak jako jo ale takhle je to hrozně směšný a co se štěpána týče ten dává kapky každýmu a asi ví proč, mimochodem hej ty autore řekni něco ne

Lakrov
05. 04. 2006
Dát tip
Přehlížet nováčky je namyšlenost.Jako neodpovědět na pozdrav. Přehlížet útoky samozvaných 'aranžerů' je nutnost. Ostatní je mi... jedno. Autorovi se omlouvám za nesouvisející komentář.

Vihar
05. 04. 2006
Dát tip
Já, ač mi je výslovně odepřena funkce admina i redaktora, nejsem, jak praví admin redaktor StvN trochu líný číst díla nováčků i když mě nezaujmou v prvním odstavci, a tak mi neunikl vskutku skvělý postřeh zmíněný již v citaci výše: "Tehdy jsem pochopil, že touha je silnější než jakákoliv víra." A protože jsem (nejen toto) dílo četl poctivě a celé (a několikrát), jsem nucen (a s radostí) odporovat Štěpánovým slovům, aniž bych svou kritikou někoho napadal, natož tento server, že nic nového toto dílo nepřináší.

Vihar
05. 04. 2006
Dát tip
Kdo o tě pečoval, kdo tě učil prvním latinským slůvkům, kdo?“ rozzlobil se otec Bart a vzepjal se nade mnou. „Vy otče“ sklopil jsem oči. „ Ale zároveň jste to byl vy, kdo mi ukázal neřesti našeho světa. Ukázal jste mi poprvé nahou ženu. Božské tělo a přitom hřích. Dokonce jste mě nutil, abych si sáhl. Neodolal jsem. Tehdy jsem pochopil, že touha je silnější než jakákoliv víra. Tohle nejvíc :o)

StvN
05. 04. 2006
Dát tip
Úprava nutná. Já jsem bohužel trochu líný číst díla, která mě nezaujmou během prvních odstavců, dokonce. Na to, jakým píšeš stylem, příběh příliš vlečeš. Můj názor je takový, že buď má děj odsýpat, nebo má být nějak vkusně napsaný, aby mě bavilo číst každou větu bez ohledu na to, jestli vůbec má někajý smysl ve vztahu k ději. Dalším "problémem" je to, že děl s žalářní tématikou je tu poměrně dost, takže hodně záleží na tom, jakým způsobem je dílo psáno, na coje kladen důraz a tak dále a u tebe musím smutně konstatova, že nic nového nepřinášíš.

Vihar
05. 04. 2006
Dát tip
Oj, prvotina? Ze začátku se mi jeví rozvláčné a frázovité, příliš omšelých standardizovaných filmových či divadelních kulis.. Rozhovor řádového bratra s opatem se mi přes občasnou topornost a sklon k šablonovitosti vcelku líbil. Ke konci trošku zamotané (vůbec celá povídka trpí mírnou nepřehledností která není způsobena ani délkou textu ani nedostatky v jeho členění) Za myšlenku, prostředí, rozhovor a popis vnitřních i vnějších střetů si tip zasloužíš. (a nejen pro to, že nadšeně tipuju prvotiny nováčků) Zkus, až se po několika dalších povídkách vypíšeš a vypracuješ si styl, a po prostudování života v klášteře a křesťanské víry, dané téma zpracovat znovu (nikoliv přepracovat, nýbrž načisto dle paměti na nový nepopsaný list) Víš proč mne nejvíc zaujala střední část textu a závěr? Protože jsi při psaní niterně prožíval svoje postavy i skrze své představy. tak, těším se na další povídky

Lakrov
05. 04. 2006
Dát tip
Tajemný začátek a pak postupné rozjasňování, či přikládání dalších kamínků do mozaiky. Vše je jasnějši a jasnější; a nakonec tma. Délka nevadí (8 normostran?). Pomohla by jiná grafická úprava (odstavcové zarážky, přímé řeči). Text by byl přehlednější.

Rabb
04. 04. 2006
Dát tip
zítra si to určitě přečtu, slibuji.. ..povídkáři, my, to tady mají těžký. Vydrž do zítřka..

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru