ČLOVĚK NA ŘÍMSE

Jednou, na cestě ztichlým schodištěm jsem špinavým oknem zahlédl člověka na římse. Klidně stojícího, rozvážně pokuřujícího a s očima upřenýma dolů pod sebe. Nejprve jsem se ho chtěl zeptat, zda bych mu nemohl být v něčem nápomocen, ale pak jsem místo toho na něj jen tupě zíral nemyslíce na nic. A jak jsem tam v tom tichu mlčky stál, pomalu mi docházelo, že bych se měl alespoň pokusit s ním navázat rozhovor. Přemohl jsem svůj stud a opatrně otevřel okno. Člověk se ani nepohnul, jen stále hleděl pod sebe, jakoby tam bylo bůhví co k vidění.

„Pardon, ehm, prosím vás...“, promluvil jsem na něho s intonací žáka základní školy v hlase, když se chce dovolit, zda se může napít z kohoutku umývadla v rohu třídy, ale marně. Člověk na římse se na mne ani neobtěžoval podívat.
„Že by neslyšel ?“, pomyslel jsem si a přidal na důrazu svých nových slov: „Haló, promiňte prosím...“, zase nic, jen jeho ruka udělala ten obvyklý grif všech lidí holdujících tabákové vášni a z úst mu unikl bílý proužek dýmu.

To mě namíchlo, a tak jsem si stůj co stůj slíbil, že za každou cenu upoutám jeho pozornost, a s lehkostí zapomínajíce na únavu jsem vyběhl těch několik schodů, dělících mne od mého bytu. Jakmile jsem se ocitl v bezpečí, rázně jsem otevřel okno a vystrčil hlavu ven. Pod sebou jsem spatřil člověka na římse. Byl v té samé poloze, co jsem ho prve opustil.

„Hej“, zahulákal jsem, div že mne to nevyhodilo z okna, a tu člověk na římse opatrně pootočil hlavou a upřel na mne své temné, prázdnotou zející oči.

Ach, jaký to byl srdcervoucí pohled, když jsem i já, teď již pozorněji, zkoumal člověka na římse a k svému údivu zjistil, že místo očí na mne upírá jen své prázdné oční důlky. Ten člověk na římse neměl oči. Jak se jen tedy mohl do těchto míst dostat, a co ho k tomu vedlo? Po mnoho dní setrvával na svém místě, a jen málokdy se pohnul a to většinou jen proto, aby se napil vody, kterou jsem mu každodenně podával ze svého bytového okna. Za těchto několik dní mi jaksi přirostl k srdci a dokonce jsem se přistihl, že na něj myslím se zvláštním zalíbením. Snad také proto se mi i lépe vstávalo a vždy se mi hlavou honily myšlenky jak asi strávil předešlou noc, ale přes to všechno jsem mu nebyl schopen poskytnout přístřeší, ba co víc, ani se o to pokusit formou důvěrného rozhovoru. Už jsem se ani nepokoušel s ním rozmlouvat, jen jsme se dlouhé hodiny na sebe, tváří v tvář, obraceli, já si jej prohlížel a on pouze dělal, že si mne prohlíží, nebo se snad dovedl dívat i bez očí, co já vím, zkrátka jsme v blízkosti trávili dlouhý čas, až do té doby, než jsem jednoho dne otevřel okno, chtěje se podívat, jak se daří novému hostu, ale veliké bylo mé překvapení, když jsem místo něj uviděl pouze staré zdi domu.

Od té chvíle jsem den co den otevíral okno a pátravým pohledem zkoumal, zda v oněch místech opět nespatřím člověka na římse, avšak již nikdy mé oči nepohlédli do jeho hlubokých a smutkem naplněných temných tůní..