Termiti

...Smích, štěstí, radost...

Na louce motýl poletoval. Jeho trhavé pohyby si vyžadovaly pozornost. Trošku nahoru, trošku doleva. Je tak volný. Snáší den co den sluneční paprsky. Den co den cítí všechny květiny okolo. Nic ho neruší až na hučení lesa za loukou a šplouchání vody v potoce. Tráva je zelená a příjemně hřeje. Kytky si do svých odstínů vzaly mnoho barev a teď je ukazují světu. Vábí ho svou vůní, která nikde nemá obdoby. Všechno zde žije, všechno se zde raduje. Je tady nádherně, jako nikde jinde. Miluju to tady. Oddechnu si tady a naberu nových sil...

...Mlha...

...Rachot...

...kouř...

DĚS!

Velká lopata hlíny. Lopata bagru. Dnes se na louce probudili dávní duchové civilizace a nechali zapustit kořeny nového sídliště. Aby se ti početní termiti druhu člověk měli kam naskládat. Aby jejich těla mohla ulehnout na sedačku z PVC. Aby byli šťastní... a v pohodlí... Hlupáčci! Prý pohodlí, prý potřeba. Ale copak nevidí, co ničí? Dlouho rostoucí tráva už není vidět, bahno se stopami od pneumatik ji zaplavilo jako povodeň. Svěží potůček, ze kterého jsem vždy nabíral vodu do dlaní je také zničen. Zbylo po něm jenom pár zablácených kamenů. Kmeny stromů jsou poskládány na zemi. Jak dlouho rostly? Padesát let? Za jak dlouho byly staženy k zemi? Pět minut? Ani ne... A na zemi leží mrtvé tělo motýla. Už nemá kam letět. Už nezná svobodu. Ten sen se rozplynul a přišla noční můra... všude je strašně kouře... nesnáším ty termity.

...smutek, pláč a vzlyk...

Zachraň motýla a zachráníš svět.

A potom,
už jen jako tělo bez duše,
ulehl bych pod strom,
a díky jasné předtuše,
věděl bych,
co všechno okolo mne znamená,
a že lidská srdce,
nebudou už více kamenná.