Zášupšák aneb Proč se ztratí nejdřív to, co nejvíc potřebuji?

Byla zima a sychravo a všichni se tvářili rozmrzele. Za těch pár slunných dní si zvykli na teplo a to náhlé ochlazení je uvrhlo do lehce podrážděné nenálady. Seděla jsem ve svém koutku kanceláře, rukou podpírala bradu jako kdysi dávno při odpoledních cvičeních z fyziky a zpod přivřených víček pozorovala líně se valící páteční odpoledne. Všude po stole se mi vrstvila práce, seřazená vzestupně podle záživnosti. Chtěla jsem začít tím nejméně znechucujícím, ale v mém keramickém hrnku bez ucha, do kterého dávám psací potřeby, jsem našla jen dva štětce, tupé nůžky, rozskřípané redispero a papírové paraplíčko, co se jím zdobí zmrzlinové poháry. Nic, čím by se dalo psát. A to mi vzalo veškerou energii. Zachránit mě mohl jedině voňavý zelený jasmínový mandarín!

Zatímco konvice se supěním a brbláním vařil vodu, snažila jsem se ze skříňky na nádobí vydolovat svůj otlučený čtvrtdecák. Přísahala bych, že ještě před ranní poradou tady byl! Nadechla jsem se, abych přívalem svých slov dala okolnímu světu najevo, že mé rozhořčení nad ztrátou hrnku je skutečně veliké. A právě v tu chvíli jsem si ho všimla. Klečel na okraji mého pracovního stolu a soustředěně z něj shazuje jakýsi lístek. Vypadal jako Paleček na obrázku v knížce pohádek od Boženy Němcové. Útlá postavička, ne větší než dvacet centimetrů. Jakmile cedulička doplachtila na zem, vstal, oprášil si kolínka a posunul čapku na stranu. Teprve pak si mě všimnul.

Zvedla jsem lístek, který tak pracně shodil. Bylo na něm číslo na finanční úřad.

„To daňové přiznání už nestíháš!“ snažila jsem se vypadat přísně.

„To vy taky ne!“ rýpl si. Nevypadal, že by se mě bál. Založil ruce a přenesl váhu na jednu nohu. Musela jsem se usmát, bezděky zaujal stejnou pózu jako já. U něj však působila nepřirozeně.

„K čemu to potřebuješ?“ začala jsem už smířlivěji. Před očima se mi komíalo nespočet otazníků, obtáčely mého malého přítele jako rozpustilí hádci. Ó jak krásně uhozená situace! Povídám si tady s trpaslíkem!

„Já k ničemu, ale pro vás je to důležité. A o to mi právě jde.“

„Pak nebudeš nikdo jiný než Zášupšák Kancelářský! Kradeš lidem věci nejrůznějšího druhu – zejména si libuješ v psacích potřebách, důležitých dokumentech a předmětech se sentimentální hodnotou. Zcizené poklady uvrhneš kamsi do černé díry a tradáá znovu do akce! - vynechala jsem něco?“

Moje odhalení ho zjevně vykolejilo. Chvíli stál s otevřenými ústy. Když jsem skončila, svěsil ramínka a posadil se na krabičku špendlíků. Sundal si čepici a chvíli ji jen tak skládal a zase urovnával.

„Tak takhle nás vidíte?“ ukončil své tiché přemítání. „A my to přitom děláme pro vás! Abyste si svých věcí víc vážili a dávali na ně pozor!“ chtěl ještě něco dodat, ale hlásek se mu zlomil. Upřel na mě své bezelstné oči, z nichž se mu řinuly výčitky.

Pochopitelně jsem vyměkla: „Když to bereš takto, to nám vlastně prokazuješ služby – neocenitelné, leč i nedoceněné. Ale takoví už jsme my lidé, tak se na nás nezlob. A hlavně kvůli nám neplač! Tumáš, vezmi si to číslo a dobře ho schovej“ usmála jsem se na něj a doufala, že můj úsměv působí přátelsky a konejšivě.

Působil. Utřel si nos do rukávu, popadl lístek a na rozloučenou zasalutoval.

Další den mi na stole leželo plnící pero – dárek k minulým narozeninám, který jsem byla pozbyla hned při nejbližší příležitosti. U něj papírek, na němž stálo droboučkým písmem: Dobře si ho hlídej :-)“