Kousek sebe samého

Kousek sebe samého

Každý má své záliby. Nejsou předem dané, zděděné či seřazené podle zákona. Je to v každém z nás. Někdo rád vaří, jiný zase maluje. Já ne...

Toužím po něčem co není v každém z nás. Pálí mě jen pouhé pomyšlení na to, co se stane, až budu zase sám. Snažím se přijít na způsob, jak zakrýt závist ve svých očích, když přijde krásná žena, honosně si kráčející ve svém novém kožichu....
Slunce na něm zanechává své žluté paprsky a vítr poodhalí kus látky černých šatů pod ním...
Oči se mi sevřou neočekávanou touhou a já si pomyslím: Jak hloupé
Kdo však nařizuje co je hloupé? Jen naše představy.

***

Začal jsem přemýšlet o té myšlence, jak se asi ženy mají. Obletované a krásné. Proč my muži jsme odsuzováni? Tato věta mi utkvěla v mysli až do konce mého života...

...Jednoho dne jsem šel koupit nějaké potraviny, chtěla jsi udělat rýžový nákyp. Bylo teplé jarní poledne a já procházel obchody. Až jsem spatřil tu výlohu. Stála za ní bílá figura, na sobě měla černé šaty, přesně takové co vykukovaly zpod toho zatraceného kožichu, který nenechal mé oči kochat se...
Figura měla dlouhou světlou paruku. Takové ty krásné plavé vlasy, které každého muže uchvátí. Stál jsem tam a očima propaloval tu dívku. Ano, musela to být dívka, byť jen z umělé hmoty. Šaty byly z příjemně lehkého materiálu a mě napadlo: jaké by to asi bylo, stát se tím modelem a snášet ty chtivé pohledy obou pohlaví? Přišel jsem blíž, nesměl mi uniknout ani jediný okamžik. Mé zbloudilé oči však chtěly víc. Vešel jsem dovnitř a sáhl jsem na černou látku...

Ještě téhož dne jsem si ty šaty koupil. Jak rád bych řekl –
ještě dnes ochutnají dotyk mého těla.... "kupuji je pro ženu, je to dárek..." vykoktal jsem neobratně a začervenal jsem se...

S pocitem viny jsem se tmavou ulicí vracel domů. Hleděl jsem na špičky svých bot a snažil se přijít na to, proč se tak cítím. Vina. Černé svědomí ukotvené v mojí duši. Je to až moc poetické. Přesto jako bych tě v tom okamžiku podváděl.

Nebylo to podvádění v pravém slova smyslu. Jen v mé mysli se něco změnilo. Styděl jsem se. Ne kvůli tomu, že jsem té milé prodavačce lhal. Ne kvůli tomu, že ty šaty stály až moc peněz na náš rozpočet a stejně si je teď nesu v té obyčejné igelitové tašce. Bylo mi líto, že jsem to udělal bez rozumné rozvahy a bez racionálního myšlení. Jednala za mě má chtivost a zvědavost.

Doma už jsi čekala v předsíni. Té tašky jsi si ani nevšimla, tak jsi byla přepracovaná.
Políbila jsi mě a já se opět začervenal, dnes již podruhé. Bál jsem se, že ji spatříš. Ale oči se ti zavírali únavou. Byl jsem rád. Stačila jsi říct jen dobrou noc, únava tě přemohla a ty jsi propadla spánku. Díval jsem se jak spíš.

V té chvíli se můj pocit marnotratnosti ještě prohloubil. Vyběhl jsem z bytu a v nejbližším květinářství ti koupil kytku. Astru, pamatuješ? Byla jsi tak ráda. Avšak vina neodešla. Po čase květina zestárla a tys jí vyhodila.
Pamatuji si na den, kdys ji vyhodila velice dobře. Jako by to bylo včera. V ten den mi nestačil jen dotyk těch krásných šatů schovaných v mé pracovně. V pravém šuplíku, v tom od kterého jsi neměla klíč...

Jak často jsi byla smutná, že jsi nevěděla co se v něm skrývá. Nechtěl jsem ti ubližovat, ale bál jsem se. Bál jsem se co bys řekla na mé myšlenky, které se mi honily hlavou. Že by ses zlobila…
Stále se vidím v tom zrcadle, které stálo v ložnici. Ještě než jsem ho ze zlosti rozbil.
Ten den jsi byla u své matky. Tenkrát jsem ti řekl, že s tebou jet nemůžu, že mám něco neodkladného. Věděla jsi, že tvou matku mám upřímně rád. Proto ses na nic nevyptávala...
A já byl tak rád, protože jsem ti lhát nedokázal...
Znovu jsem pocítil jejich jemnost. Nikdy jsem nemyslel, že budou tak...lehké.
Mlčky jsem přistoupil k tvému toaletnímu stolku. Nikdy jsem si nevšiml, jak moc hezký pohled to je. Vzal jsem do ruky štěteček a nanesl na svou tvář světlé stíny. Připadal jsem si jako ve svém živlu. Jako bych to měl už v krvi. Podivné.
Po deseti minutách jsem se znovu podíval do zrcadla - dívala se na mě tvář, kterou jsem neznal a přesto byla tak povědomá.

Třpytil jsem se a dělalo mi dobře dívat se na svou tvář, která byla jiná. Nikdy jsem si nepomyslel, že i napříč tomu, že své rysy znám, mohou být takto krásné. Jestli tohle ženy cítí každý den… závidím jim. Závidím jim, jako malý kluk, kterému tatínek nechce koupit to pěkné auto za výlohou a když přijde do školy, má ho jeho kamarád. Jenže já už nemusel čekat za výlohou. Byl jsem na dosah toho po čem jsem toužil. Oči se mi leskly, byl jsem šťastný…

..Do této chvíle si vyčítám svou nepozornost. Neslyšel jsem tvé klíče, když jsi otvírala dveře. Neslyšel jsem tvé volání "Miláčku, jsi doma?" Neslyšel jsem ani že jsi vešla do naší ložnice. Tvou přítomnost mi prozradilo zrcadlo. Nemilosrdně mi odráželo tvou vyděšenou a nechápavou tvář, kterou jsem tak miloval. Zdálo se mi, jako kdyby to byla celá věčnost, co jsme si dívala do očí. Na obou stranách byly namalované, jak ve staré humoresce. Otočila jsi se a se zmatenými slzami v očích jsi odešla. V tom okamžiku všechno skončilo.
Oči se mi opět leskly. Pykal jsem za svou chybu a v slzách hledal odpověď.
Měl jsem zlost, na sebe, na tebe - proč jsi alespoň nepočkala?, na zrcadlo...
V ruce jsem mnul rtěnku. Hodil jsem jí proti zrcadlu a ve zlosti si roztrhal ty sakra drahé šaty, po kterých jsem tolik prahl. Klečel jsem naproti zrcadlu a pěstí do něj tloukl. Muže jsem v sobě zapřít nedokázal. Vše řešit silou. Tak to přeci má být...

Už jsem nemusel stát za výlohou, měl jsem štěstí na dosah. Avšak když jsem ho chytil, odešla jsi ty. Mé jediné opravdové štěstí, můj životní vzor, a ne jen kvůli těm černým šatům co si nosívala a ani ne kvůli tomu zatracenému kožichu...
Zvedl jsem se a z nepořádku kolem našel pero a dopisní papíry. V dolním pravém rohu měli vyryté mé iniciály A.P. Obvykle jsem je používal k slavnostním účelům. Teď vlastně také. Opřel jsem se o naší, vlastně už jen mojí postel a začal psát dopis.

Teď ležím v posteli. Soustředím se na poslední slova a znovu se červenám. Možná ze studu, už ani nevím jak chutná život bez něj.
Zbytek černé látky na mě visí jako onuce a pokládám si nekonečno otázek, které si lidé pokládají před smrtí...


Pokouším se najít taková slova, hodna slavnostnímu papíru, avšak napadají mě jen samé hlouposti. Má veškerá pozornost teď visí na jediném záchytném bodu. Jsi to ty. Už ztrácíš se mi před očima a já cítím, že brzy řeknu své sbohem.

Každý kluk chce být sportovcem, kosmonautem, popelářem... Já chtěl být princeznou...