Strojař Kafka

Napsal jsem ji už dávno a záměrem bylo navazování ostatních autorů... Takže navažte! (Je asi lepší psát z pohledu jiné osoby: manželky, ukrajince,...)

V práci jsme dostali nový buchar. Úplně nový model, několik tun těžký. Významná chvíle pro strojaře. Oslavili jsme to se spolupracovníky a ožrali se do němoty. Nevím proč mi to všechno připomnělo Kafku, ale ten den byl zasraně důstojný.
S flaškou v kapse jsem šel z práce za manželkou a cestou přemýšlel o milenkách, na které nemám čas. Napil jsem se z lahve a pozvracel patník. A jak ty zbytky z mého dnešního dne pluly do kanálu, vzpomněl jsem si, jaký velký básník jsem byl a jak mě vždy dojal podzim ve Stromovce. Pozvracel jsem se podruhé a na básníka radši zapomněl. Vyčistil jsem si kapesníčkem boty a šel domů.
A jak jsem stál před domem a koukal si do oken a pozoroval, jak manželka vaří večeři, trochu jsem se pousmál. Vešel do baráku, zul se, pověsil kabát na věšák a šel do kuchyně. Potichu jsem se přikradl k manželce, nadzvedl jí sukni a ojel ji na kuchyňské lince. Pak jsme se oblékli a ona dovařila večeři. Až když mi podávala jídlo, tak se mi podívala do obličeje a řekla „Není zač.“
Jednou jí pošlu do baráku Ukrajince, aby ji ojel a ona mu dá najíst a řekne „Není zač,“ protože zač vážně není.

„Miluji tě,“ řekl jsem.
Mlčela.
„Chtěl bych mít s tebou dítě.“
Rozzářila se.
„Holčičku.“
Padla mi kolem krku.
„Baletku.“
To už mě vášnivě líbala a asi jí ani moc nevadila chuť zvratek.
„A teď se svlékni.“
Pustila rádio – zrovna hráli Trezor od Gotta – a do rytmu se svlékala. Byla už docela tlustá, ale tančit uměla. Zhasnul jsem a tancovala dál. Potichu jsem opustil dům a nechal ji ve tmě se svlékat. Byla určitě šťastná.

Já šel do knihkupectví, koupil si Kafku a četl ho celou noc ve Stromovce.
 K ránu jsem zaklapl knihu a zahodil Kafku někam do trávy.
 „Srab!“ A ztratil jsem i tu poslední naději.
Vytáhl jsem mobil a zavolal jednomu Ukrajincovi z práce. "Nechceš si zašoustat s mojí starou?"

---